Ticho

Ticho. Nejhorší na tom všem bylo to ticho. Tu neskutečnou bolest, která vám drtila kosti, podlamovala nohy a zkracovala dech, jste se už časem naučili nevnímat. Bylo to něco, na co jste si zvykly. Jen větší časové pauzy mezi tresty způsobovaly studený pot po celém těle, chvění rtu a všech svalů.

 Ale pracovat denně v hrobovém tichu, sám, bez živé duše. Bez někoho, kdo by na vás promluvil.

 Časem jste začali vidět obličeje ve všech skulinkách, ve všech rýhách. Mluvili jste si sami pro sebe. Prosili jste muže, kterého jste znali jen podle rukou, aby na vás promluvil. Nikdy nepromluví. Hodí vám misku s kaší a s vodou do celi, zaklapne dvířky a tím pro něj končíte.

Kusem kamene, který odpadl ze zdi, vyškrabáváte do omítky svoje myšlenky, obrázky, scény, které se dějí jen ve vaší hlavě. Někdy vám přijde, že z toho všeho začínáte bláznit. Věci skutečné a vymyšlené, se začínají protínat a vy jen těžko odhadnete, co je skutečné a co se děje uvnitř vás. Šeptání, které slyšíte v noci, škrábáte do zdí, až vám z nehtů teče krev. Nikdy nepolevíte, nikdy nepřestanete. Nikdy. Zuby nehty se držíte i té poslední naděje, že někdy přece jen spatříte denní světlo, že vaše nohy pohladí orosená tráva, že vám vlasy rozčechrá vítr. Už ani v těch nejkrásnějších a nejživějších snech, si nedovedete představit, jak chutná čerstvé ovoce. I když cítite jeho chuť na jazyku, nedokážete si ji přesně vybavit. Všechno se vám zdá, jako hodně špatný sen. Jakoby život, který jste žili před touto černou celou, byl sen a pravý život byl, až tady. Uvědomujete si každý kousek svého těla. Počítáte své vlasy, oděrky po celém těle, mřížky na prstech, zkoumáte barvu vaší kůže.

Když potom všem, po letech ticha, přestanou znít ve vaší hlavě hlasy, když lidé, kteří šeptaly ve zdi z ní vyjdou a mluví s vámi, pak je váš trest u konce. Už na vás nezbyde nic, co je hodno trestu.