Ukradené štěstí

Zase ty emigrantský sny. Četla jsem o nich mnohokrát, ale noční můry uprchlíků evokovalo trauma nemožnosti návratu do domoviny. Já jsem si svůj exil zvolila dobrovolně.

Ty konverzace, ty hospůdky, který už neexistujou, ty momentky chodců na pěší zóně, kdyby se to dalo všechno z mýho mozku vygumovat. Jednou a provždy. Žena před Májem. Úplně obyčejná. Čeká na tramvaj (číslo si už nepamatuju). Co na ní bylo tak neobvyklého, že se mi musí po mnoha letech vracet do snu? Proč se mi tenkrát dívala do očí?Stejně už to není ona. Možná se vdala, možná se rozvedla. Možná přibrala dvacet kilo, možná měla tři děti. Možná jí umřela babička, strejda Karel, kočka. Prostě už to není ona, tak jako tenkrát. Ale ta její postava z minulosti mi uvízla v paměti, vrací se ke mně, neexistující, neznámá, bezvýznamná.

Na svoji podivnou schopnost jsem přišla poměrně pozdě. Viděla jsem jim to v očích. Erik byl můj první, první z mnoha, první oběť, první, komu jsem ovlivnila život, z koho jsem vysála štěstí, první, koho jsem uvěznila ve svých snech. Vrací se za mnou, je podzim, ve vzduchu visí tlení a já mu vidím do hlavy, nechce být s Marikou, nutí se do dialogu, chce být ničen, doslova o to prosí, prosí o svůj konec. A já mu vyhovím. Ne, nebyla jsem mimořádně krásná, prudce inteligentní  ani nezapomenutelná. V paměti mi utkvělo několik adjektiv, která moje rodina používala k popisu mého fyzična: subtilní, podvyživená, křehká. Ve školách mě hodnotily učitelky, podivně, bez zájmu. Všestranně nadaná, silná osobnost, vůdčí typ. Jakoby moje tělesná schránka kompenzovala svoji nádobu nedochůdčete neobvykle silnou psychikou. Neustále jsem měla kolem sebe shluk malých nohsledů, dětí, které mě chtěly napodobovat, které potřebovaly moje nůžky, moje kružítko, moji svačinu, ale hlavně moje oči. Zezačátku mi to lichotilo, později jsem to shledávala protivným a dnes... Utíkám. Před sebou, před cizíma očima, před neživými postavami ve snech, mrtvé duše, pot v krůpějích na čele, na skráních, pocit strachu a prokousnutí jazyka.

Erik. Pronásledoval mě tak dlouho, až jsem podlehla, navzdory Marice, navzdory lidem, navzdory konvencím. Líbali jsme se v příšerné bouřce pod vysokým topolem, blesky osvětlovaly naše těla v milostné křeči, tak si posluž, zabij, jestli existuješ. Nestalo se nic. Můj nový milenec se mi podíval do očí a já cítila ten moment, jak se mi vyrývá, kopíruje do šedé mozkové kůry, tisíce neuronů se zbláznilo a ten krásný, nezdolný Erik dodnes žije a bloudí v mé podivné hlavě, jaksi, ve snech se vrací a prosí, ale já mu nemohu pomoci, já nevím jak.

Psal mi, často mi psal mejly, jak ho Marika opustila, jak na mě myslí, jak jde život od ničeho k ničemu, jak mu padají vlasy, jak nic nemá smysl, jak už to není a nikdy nebude on.

Já jsem se měla nadstandartně. Studie, doktorát, kompatibilní snoubenec, svatba, práce, dítě. Vše, jak má být. Kromě těch nocí. Život na jiné planetě.

Zástupy mladých, nadějných mediků. Úplně cizí, náhodní lidé. Dívají se mi do očí a prosí. Jenže já nemůžu.

Moje psychoterapeutka na mně zkouší hypnózu, relaxaci, kognitivně behaviorální praxi. V listopadu se už zdálo, že to zabírá. Sny zvolna přestávaly, uvolňovala jsem se, měla jsem více enrgie věnovat se své rodině a práci. Poslala jsem dr. Horákové pohled z Thajska, masáže ve mě probudily novou sílu k životu. S manželem a dcerou jsme nakupovali fejky u stánkařů, jezdili na mopedu, na slonech, fotili palmy a rozesmáté transvestity.

Irmě Horákové jsem koupila nádherně kýčový suvenýr: malbu slona na pozadí zapadajícího asijského slunce. Doktorka Horáková. Sebevědomá a vyrovnaná. Proč už mě vlastně nechtěla nikdy vidět? Později jsem se doslechla o jejím manželovi: Se šikmookou kráskou odjel na východ. Rozpolcená rodina. Nedokázala se s tím smířit. Nikdy.

Psychoterapeutka mi poslala malbu zpátky, nepřiložila ani útržek papíru s vysvětlením. V tom jejím dobře padnoucím kostýmku, profesionální záviděníhodná žena, vrací se ke mně po nocích, bez pozvání, bez klepání, beze slov. Dívá se mi do očí, dlouze a významně, nevím, jestli mi chce poděkovat za ten krásný nekonečný život v mých snech anebo mi vyčítat ten její opravdový život, v troskách, zničený, a konečně, byla to ona, kdo se snažil racionalizovat moje chmury, byla to ona, kdo nevěřil, kdo dikskreditoval, kdo nepoznal.

Na Aljašce křupe sníh pod nohama a dcera v kožíšku dokončuje sněhuláka. Mrkev mu zapíchne do koule hlavy a pak, s pobaveně podezřívavým pohledem, karotku přemístí do sněhulákova mezinoží (mezinárodní vtip, že). Zkrabatím obočí a pohrozím jí prstem. Manžel nám do zasněžené idyly přináší horkou čokoládu na oprýskaném podnosu s emailem Coca Coly.

Už se nikdy nevrátím. Už o tom nikdy nechci mluvit. Nevím, co je realita a co je sen. Možná je moje sněhová fantazie snem v hlavě někoho jiného. Naučila jsem se o tom nepřemýšlet a užívat si štěstí, mého štěstí, které jsem možná ukradla jiným.