Dvě posedlosti

 Ne když jsem chodil po bytě jako tygr v kleci, ne když mě povinnosti tahaly po kdovíjakých zázracích moderní doby, ale snad jedině cestou na metro jsem si vždycky uvědomoval svízelnost, bez toho, abych si uvědomoval to uvědomování - a to byla chvíle tance. Ví-li člověk, že dostal dar, vzkypí v něm obrovská touha ten dar zničit, protože ho chápe jako vězení. Proto nikdy nebudu umět popsat stavy, ve kterých jsem se tu i onde dokázal nacházet, a čtenář si nemůže dělat iluze, že se mu tu dostává čehokoliv jiného než odpadu z mých činů, naše doba je posedlá činy, akcí, a mnozí, čtou-li, chtějí, aby se ta četba stala činem, ale z toho pramení jenom určitý špatný druh šílenství.

 Pokusme se ale rekonstruovat ten tanec, který se stával cestou na metro, ten, který se neodehrál na internetu a nikdo ho nenatočil mobilem, který možná sice zachytily bezpečnostní kamery, ale nahrávka byla schována mezi miliardy jiných v džungli nezájmu a péče o dopravní situaci, těmi nejdůležitějšími pyramidami dneška, po kterých bohudík žádný kámen nezůstane.

 V tom tanci vystupovali dva tanečníci, kteří kdysi sestoupili do mého těla jako duchové. Ten první tak učinil v zimě, plíživě, vlezle, musel jsem si ho v těle sám nalézt, souvisel se sebevraždou a zjevoval se mi jako myšlenka na sebevraždu - chladnou sebevraždu, tak jak jsem jí od dětství vídával v holywoodské pornografii, pistolí vytvarovanou z ruky a přitištěnou ke spánku, dělával jsem to v momentu, kdy jsem si chtěl ulevit od marasmu, když už jsem to nemohl vydržet, přitlačil jsem prostředníček na spánek a řekl tiše "BENG!", protože mi tohle citoslovce připadalo pro daný úkon nejvhodnější, lhostejné, lehké na vyslovení jako celá ta dementní kovbojská angličtina, jejíž zkratkovitá hesla mi ustavičně parazitovala na mé mluvené češtině.

 Sexuologové tvrdí, že onanie má velmi mnoho stupňů, že vlastně už když se člověk podrbe v rozkroku, tak se jedná o onanii, pročísnutí vlasů, vlastně jakékoliv dobro, které si dělám sám, je samohanou... stejně tak i můj malý BENG stal se mi v jistém smyslu podrbáním přirození, ale ne mého ohanbí, kdežto klacku smrti, který penetruje hymen našeho života a zbavuje nás nakonec posledního panictví ze všech, po kterém z nás už vyprchá veškerá lidskost a nevinnost.

 V létě se pak k Bengovi přidal ještě jeden duch, naštěstí jeden z těch dobrých, to šlo poznat z toho, že jeho sestup měl přesně zaznamenatelný příchod v podobě zvěstování i zázraku. Šel jsem domů před bouří z metra a najednou, z ničeho nic, do domu u protějšího chodníku udeřil blesk. Nikdy jsem se s ním takhle nablízko nesetkal, slyšel už jsem mnohé šílené hromy, které se mohly týkat i střech, pod kterými jsem tou dobou pobýval, ale nikdy jsem blesk a hrom neviděl tak názorně vedle sebe, bez prodlevy, ostatně když člověk telefonuje po mobilu, tak slyší ozvěnu svého hlasu prošlého vazbou, ale to sem nepatří, strašně jsem se tehdy lekl, třásl jsem se po celém těle, tehdy jsem ještě netušil, co to znamená, ale po čtrnácti dnech asi jsem ji nečekaně potkal v kině, prošla chodbičkou kolem řady, ve které jsem seděl, a to byl teprve ten pravý PRÁSK, šlupka, která nějakým způsobem zabíjí, ale nepochází z mé vlastní ruky, ale od Dia Hromovládce, od boha, od ztělesnění žertu a štěstí.

 Po filmu vyběhla ze sálu, a bylo to nechutně plaché, jasně, že když je člověk zamilován, tak se naučí milovat i plachost, ale ve skutečnosti je nejvíc lásce prospěšná slepá odvaha vrhnout se do jámy a srát na to, že jsou dole akorát šutry a trny, vyběhl jsem za ní a venku se stmívalo bouří a podvečerem a bylo takové zvláštní šero, ve kterém byly všechny barvy syté. Hledal, ztratil, našel, doprovodil, ptal se po dalším a ona prohlásila, že má čas nejdřív za čtrnáct dní, jako by se jednalo o nějakou tiskovku.

 Dva týdny jsem běhal ulicemi jako splašený a Prásk byl neustále při mě, zjevoval se znovu a znovu, navážeje neskutečně přebytkové balíky energie, které musel můj vnitřní ministr financí uložit do alkoholových fondů, hlasité reprodukce rockové hudby a válení se po podlaze - nebylo to nic příjemného, třebaže samotný pocit se dal připodobnit k tomu typu slasti, který zažívají imaginární dívky v hentaiových komixech při souloži: Sladkost, která je silou vůle nejprve marně potlačována, aby byla v rozhodující moment extáze naopak hrubě souhlasena, přicházely Prásky, ve kterých jsem se ušklíbnul a v duši zařval (a nechť je mi prosím odpuštěna angličtina): "This is it! This is the real good!", vypláznuv pomyslný jazyk chlípností.

 Nekomunikovala se mnou ani po čtrnácti dnech a asi moc dobře věděla proč. Ekonomiku vnitřních sil se mi bohužel podařilo stabilizovat. Vytrval jsem nicméně a udržel si kontakt se smrtí a láskou i v totalitě všedního dne - jednalo se o jakýsi underground, nesmírně civilní a lidskou záležitost, kdy se prostě tělo pohybovalo z bytu na metro a nad ním seděli na přízračné lavici má duše, Prásk a Beng a hráli poker o desetníky jako nějací staří kamarádi.

 Posléze se mi i podařilo přijít na to, že to jsou bratři, načež se nabídla otázka, který z nich je ten zlý a který ten hodný, to už jsem ostatně naznačil. Jednu dobu jsem dokonce přítomnost Benga považoval za slabost a vytlačoval ho, Práskovi se naopak dostalo pozitivní diskriminace. Beng se na to konto zkusil proměnit - vytvořil na sobě novou odvozenou formu, která se nazývala PENG!BENG! a směřovala svou agresi do vražd lidí a věcí. To mi pomohlo mu odpustit a už se jím dále zabývat pouze jako starým známým, občas si ještě zmáčknu spánek cestou na metro, ale mnohem spíš, nedostává-li se mi koncentrace, pokud potřebuji zatnout žílu, abych plánoval něco v tom podivném cizím světě, který mě obklopuje.

 Další příběh Práska je smutnější. Dosud mě doprovází, ale je cudný jako šafrán, abych vůbec považoval jeho přítomnost za něco nesamozřejmého. Nemyslím, že by kdy odešel. Nechci ho vyhánět, je to krásný duch. Umí mě naplnit štěstím, jenže štěstí je dar. Kdybych se neustále nechával obdarovávat, brzy bych skončil ve vězení, jehož bourání by bylo hysterické a to je nudné. Domluvil jsem se s ním tedy, že mě bude navštěvovat pouze na zavolání cizích lidí. Ostatně, kdyby byla co k čemu, mohlo z Práska už dávno zmutovat něco mnohem silnějšího.