O FASÁDÁCH

Ten dům jsem znala téměř intimně. Při nočních procházkách Prahou dotýkala se mnohokrát dlaní jeho zdí. Desítky domů pocítily na svých zašedlých hrubých zdech dotek tepla mojí dlaně.
Po horkých letních dnech, kdy kamenné středověké zdi nasávaly do sebe horkost slunce, zase na oplátku cítila já, při nočních toulkách, odcházející teplo z jejich kamenů. Dlaněmi vstupovalo do mého těla. Chvějivě rozehrávalo moji představivost.

Noční bloudění Starou Prahou.

Stála jsem před tím domem v teplém jaru a ani trochu nechtělo se mi dotýkat jeho jasně žluté nové fasády.
Kolem procházeli dva a ona mu říká:

„Podívej, jak ten dům pěkně opravili.“

A on, přitakávaje:

„Konečně už to tady začíná nějak vypadat. Pěkně s tím hnuli.“

Bylo mi jich líto a sebe taky a nejvíc toho domu. Všech těch domů.
Ráda bych se opřela o tu kanárkovou zeď a zapálila si cigaretu. Jenže už léta nekouřím. 

Viděla jsem herečku. Padesátnici.
Měla umělé blond vlasy a štíhlou, denním cvičením mučenou šlachovitou postavu se silikonovými ňadry. Tvář rádoby mladickou, plastickou. A pro jistotu černé brýle.
V jejím obličeji nebylo stopy po jakékoli sensitivitě a její tělo postrádalo jakýchkoli smyslných gest. Přesto mluvila právě o milostném svádění.
Vypadala vskutku žalostně.
A pak slyším:

„Ta baba vypadá fakt skvěle.“