Milý (zlatý) šéfe

Ano ano, šéfe, máte pravdu. Velká chyba, moje chyba. Bude to teď špatné, budou padat hlavy – moje hlava, vaše hlava. Já jsem srozuměn s tím, že se mnou nejste spokojen. Ano, ano čaj a kávu, rozumím. Dvě kostky cukru a žádné mléko…zapisuji si za uši a běžím. Co běžím, já letím. Že to nakonec nebylo tak vážné? Že jsem to přeci jen tolik nezkazil? Poplácal jste mě po rameni a pochválil. Celé je to tak chlapské, tak velkolepé, tak úžasné. Já a vy, třeseme si pravicemi, všichni tleskají, všichni se usmívají, jsou to libé pocity. Skrz na skrz libé, ale omezené na krátkou dobu. Pak mě sem zase posadíte a až přijde vaše chvíle, tak mě opět potrestáte. Máme spolu vlastně krásný vztah. Učitel a žák, mentor a hlupák, já a vy se zmítáme v agónii, která neskončí, ne a ne a ne a ne. Pálí mě oči, pálí. Měl bych vás už nechat, máte práci já vím. Jsem takový nezdvořák, až se za sebe někdy velice stydím, ale nemohu si pomoct. Je těžké chovat se zdvořile, když ve mně proudí emoce. Ach ano. Je to tak, tak to v životě chodí. Jen prosím příště pískejte víc nahlas, abych věděl, kdy si mám tu železnou tyč omlátit o hlavu, abych věděl, kdy mi zase budete třást rukou a poplácávat po rameni, prosím, dejte mi vědět v předstihu. Jen abych se stihl připravit, nic víc, nic víc. Děkuji.