Hvězdička III.

...

Seděli naproti sobě už dvě hodiny. Předkrm před nimi ležel netknutý, sklenice vína rovněž. Dívali se do stolu, ani jeden se nezmohli slova. Ona měla oči zalité slzami, ruce zaťaté do pěstí. On se rozpadal vnitřně. Bylo jedno, kdo měl mít výčitky a kdo ne, oba cítili bolest, to bylo to hlavní. Jejich útěk z domova ji nezmírnil. 

Jejich čas se pohyboval směry, které sám uznal za vhodné. Jednou to bylo osmnáct let zpět, kdy se poznali, podruhé zase do budoucnosti za deset let, kdy plánovali synův odlet z hnízda a stěhování pryč z uspěchaného města. Jako středobod, ke kterému se čas pořád vracel, byl den, kdy se jejich syn nevrátil domů. Jejich mysli od té doby nepřestaly mít až mystickou víru v naději...