.kiss mass.

Byl jsem si dnes zaplavat na bazéně. Ve skupině bylo několik mladých kluků a jedna holka, jmenovala se Lucie. Tu jsem si zapamatoval, protože byla milá. Pavel řekl, že máme na začátek uplavat deset kol, což bylo dvěstě metrů. Pustil jsem se do toho. Střídal jsem prsa a kraul, párkrát jsem šel šířku bazénu znakem. Cítil jsem, jak mi postupně tuhnou svaly. Byl to příjemnej pocit.

Pak jsme šli na věž. Bylo to poslední plavání v tomhle roce, proto se na tu věž šlo. Skočil jsem třikrát ze tří metrů z prkna a jednu šipku z pětky. Prkno mi vyhovovalo víc. Rozběhl jsem se a došlápl oběma nohama na jeho konec. To mě vymrštilo vysoko do vzduchu. Měl jsem sice trochu problém koordinovat svoje tělo tak, abych do vody hladce zajel, ale vždycky jsem dopadl v pohodě.

Líbilo se mi, že jsem mohl skákat před lidma, co na bazéně byli. Potřebu na sebe upozorňovat mám už od základní školy. Možná je to tím, že si sebou nejsem úplně jistej a tak si chci dokázat, jak jsem dobrej. A nejlépe před někým. Asi je to tím, že jsem se narodil druhej, za bráchou. 

Když jsem přišel domů, sundal jsem si triko a koukal se na sebe do zrcadla, jestli mi ztuhly svaly. S výsledkem jsem byl spokojenej. Plavání je dobrá věc.

Pak jsem si pustil In the Name of the Father. Hned na začátku začal zpívat Bono a já věděl, že to bude dobrej film. A taky že jo. Daniel Day-Lewis v něm hraje Ira Gerryho Conlona, kterýho neprávem odsoudili k doživotnímu trestu za bombový útok v Guilfordu. Hned mě u filmu napadl Hilsner. Gerry si odseděl 15 let, pak byl osvobozen, Hilsner dostal milost po 18 letech.

Gerry se z toho myslím vyvlíct nemohl, Hilsnerovi nepomohla ani intervence Masaryka.

Ale Ježíš si smrt vybral. Chtěl na sebe upozornit. Podle mě i všechny ty jeho zázraky byly především způsobem, jak upoutat pozornost lidí. Způsobem, jak je přesvědčit o tom, že on je Mesiáš. A ukřižování pak didaktickou pomůckou, jak docílit u lidí persuaze.

Za pár dní se opět slaví jeho narození a já pořád nevím, co si o tom myslet. V Nevolnosti psal Sartre o tom, že dobrodružství vzniká tak, že se člověk po nějaké události, kterou považuje za významnou, začne vracet zpět a popisuje, co jí předcházelo. Není křížová cesta takovým malým křesťanským dobrodružstvím? A nejsou tím samým Vánoce?

Poslední roky mám pocit, že neslavíme narození Krista, ale jeho smrt. Že koledy jsou vlastně pohřební písně, lití olova octem do ran.

A někdy si taky vzpomenu na Tebe. Říkáš: „Jsem mrtvá, mrtvá sem.“ Odpovídám: „Taky jsem. Taky jsem.“

Pěkné svátky.