Nadívané jablko

Nikdy nepíšu o sobě. Nemám odvahu. Píšu vymyšlené příběhy jiných lidí, vymýšlím si situace, scény, myšlenky, pocity a nedá mi to žádnou práci. Myslela jsem si, že to je umění. Něco vymyslet. Psát o sobě mi přišlo vždycky příliš jednoduché. Člověk přece nemusí nic vymýšlet. Ale ono to vůbec jednoduché není. Je to velice těžké. Zkusím to, řekla jsem si. Bylo by o čem psát.

Můj život není nudný. Je pestrý jako paleta rozpatlaných vodovek, uplakaný jako tající sníh venku, veselý jako moje děti, které skáčou ve vedlejším pokoji, třískají do klavíru a zpívají vymyšlené lehce přisprostlé koledy. Je ostrý jako střepy ze skleničky, kterou jsem rozkousla v dětství a dodnes nezapomenu na ten pocit, když máte plnou pusu střepů a nevíte co s nimi. Tohle je život. Nemůžete ty střepy vyplivnout. Musíte je spolknout.

Můj život je také plný jako neodtékající vana ucpaná mými dlouhými vlasy. Ono někdy není špatné nechat něco odplavat. Mnohdy ale nepomůže ani hydroxid sodný.

Můj život je nafukovací člun na rozbouřeném moři, špinavý přístav páchnoucí rybami, horská studánka zapadaná listím, šišky na nočním stolku, kameny na oknech, oloupaná omítka v koupelně nebo třeba nadívané jablko.

Pohádala jsem se s dcerou. Běžný jev, takřka každodenní. Tentokrát to však bylo jiné. Bylo v tom nadívané jablko.

Konflikt s vlastním dítětem je konflikt člověka se sebou samotným. Rve nám to vnitřnosti. Je to podstatně horší než když se pohádáte s kdejakým hlupákem.

Máme právo po našich dětech chtít, aby nás poslouchaly? Můžeme si dovolit ukázat jim vlastní bezbrannost, nedokonalost a hloupost?

Budou Vánoce. Předvánoční úklid sotva v polovině veškerého snažení. Dcera přicházející ze školy příliš brzy. Moje snaha zapřáhnout jí do celé té předvánoční komedie se zcela minula účinkem. „Ode dneška budeš utírat nádobí. Jsi už velká a já budu ráda, když mi pomůžeš. Je důležité, aby ses to naučila.“ Sakra, co jsou tohle za kecy? Jak jsem tohle vůbec mohla vypustit z pusy? Tohle kdyby mi řekla moje matka, pokrčila bych rameny a řekla hm. Prostě takové to jednoduché hm a myslela bych si svoje. Možná bych ji na to řekla, že se to přece nemusím učit, že to umím.

„Já se to nepotřebuju učit! Já to přece umím!“ ozvalo se ze židle, na které seděla moje dcera a ládovala se jogurtem. „A nebudu to dělat!“

„Dobře, tak prostě jen využiješ toho, že to umíš a pomůžeš mi s tím,“ řekla jsem nekompromisně a zamířila do dětského pokoje. Nezapomněla jsem se už asi po třetí zmínit, že by bylo dobré, kdyby se taky převlíkla, ustlala si postel a poklidila pokojíček.

Ten den byl plný emocí. Nepamatuji si přesně, co jsem řekla. Když se na mé již několikáté naléhání, stále nic nedělo, začala jsem být mírně nervózní a znovu zvýšeným hlasem opakovala své požadavky.

„Ale to jsi neříkala! Je to můj pokoj! Můžu to tady mít takové, jaké chci! A vůbec! Proč mi tady děláš bordel?! Vyp...bež pryč!“

„Není to jen tvůj pokoj a říkala jsem ti to jasně! A pokud jsi to neslyšela, tak ti to říkám teď, takže buď tak laskavá, zvedni ten svůj líný zadek z toho gauče a udělej to, co ti říkám!“ Začala jsem poklízet její věci. Brala jsem je do ruky a přerovnávala. Uklízela jsem na jejím pracovním stole a myslela při tom na ten svůj. Kdy jsem tam naposledy uklízela? Vyznám se v té haldě papírů, které jsou nacpané v šanonu vlevo za monitorem? Vztekle jsem hodila na zem její oblečení, které bylo zmuchlané naruby a pak ho zase zvedla, pečlivě převrátila, složila a přehodila přes židli.

Začala na mě křičet. Nevím už ani proč, ale měla zase spoustu výčitek a argumentů jako vždycky. Křičela věci, které se nedají poslouchat. Někdy to nemůžu vydržet. Je to mnohem horší než přejíždění nehtem po skle nebo prst v kancelářské sešívačce. Vždycky začnu křičet taky. Zoufale a bezbranně ze sebe sypu výčitky stejného kalibru jako jsou ty její. Řekla jsem jí, že je sobecká. Že myslí jenom na sebe. Že nedokáže přijmout názor toho druhého.

„A nemysli si, že něco pod tím stromečkem najdeš!“ Tohle byla třešnička na dortu.

„Tak já ti taky ten dárek, co pro tebe mám nedám!“ Rozplakala se. „Ale já...jsem se tak těšila, že ti ho dám!“

Tohle bylo daleko horší než prst v kancelářské sešívačce. Tohle byly nůžky z manikůry zabodnuté přímo v srdci.

V tu chvíli bych vzala svoje slova zpět jako o pár chvil později, když jsem se snažila předstírat, že se nic nestalo a marně vysvětlovala, že to, co řeknou dospělí, nemusí být vždycky pravda.

„Ale vždyť jsi to říkala! Tak proč to tak najedou zase není? Říkala jsi, že mi žádný dárek nedáš!“

„Nemyslela jsem to tak. Byla jsem naštvaná.“

„A předtím jsi mi říkala, že mám utřít nádobí, tak proč jsi chtěla, abych uklízela pokojík, když jsi to neříkala?“

Uvědomila jsem si, kolik jistoty vlastně děti potřebují. Potřebují hranice. Potřebují domečky se čtyřmi stěnami, ve kterých se budou cítit bezpečně. Tohle je tak. Ano. Strach z nejistoty, ze změn, z prázdného prostoru, z nevědomosti. Budu schopna příště dodržet svoje slovo? Budu schopná ji říct, co po ni chci tak, aby tomu rozuměla a neměla pravý a nefalšovaný pocit buzerace, který ze mě měla? Nikdy nedokáže přijmout to, co jí řeknu. Nenechá mě dokončit větu. Začne křičet nebo plakat. Často říká ne. Moje desetiletá dcera bez hranic. Samá ruka, samá noha, dlouhé vlasy, které odmítá spoutat do copu a čelu plné uhrů. Blankytně modré oči, které vždy zářily jako oči anděla. Dnes ocelově chladné a plné vzdoru. Ne. Ne.

„Co mám dělat, ptá se mě? Můžu jít na počítač?“

„Ne,“ říkám.

„Nechceš si číst?“

„Ne.“

„ Nechceš dodělat ty náramky přátelství pro kamarádky?“

„ Ne.“

„ Tak si dodělej tu mapu!“

„To se mi teď nechce.“

„Křížovky?“

Nakrčí nos a zavrtí hlavou.

„Tak co kdybys mi s něčím pomohla?“ Nádobí už utřela.

Vypadá jako by se jí chtělo zvracet. Nechci riskovat další konflikt.

„ Zahraj si na klavír!“

„Ne.“

V tom jí padlo do oka klubíčko tmavě modré příze na polici. Zeptala se mě, zda si to může vzít.

„A na co to chceš?“

„No já si z toho chci vyrobit látku.“

Hm.

„Víš co, co kdybys si zase zkusila háčkovat?“

„Tak jo, ale mě to nejde!“

„Nevadí, zkusíme to znovu, mě to taky hned nešlo.“

„Tak jo.“

Pochválila jsem ji. Šlo jí to dobře.

Musela jsem odskočit pro jejího bratra do školky. Odcházela jsem s pocitem, že voda v hrnku přestala bublat a tiše čeká, až ji někdo vypije.

Když jsem se vrátila, byla vzrušená. Chtěla po mě, abych se posadila ke stolu, že má pro mě překvapení. Byla jsem host v restauraci. Podávalo se menu. Nadívané jablko.

Moc dobře ví, že si už nikdy v životě nedám čokoládu, oplatek, dortík, jogurt, koláč. Bezlepková dieta. Bezmléčná dieta. Bezvaječná dieta. Potravinová alergie a ještě něco navíc. Dieta poslední tři roky zpátky. Dieta do konce života. Nevím. Možná. Snad.

Posadila jsem se a čekala, co se bude dít. Naservírovala mi na talířku jablko. Vypadalo nedotknuté. Usmála se a zvedla jeho horní polovinu. Dokonale vydlabaná schránka naplněná kukuřičnými kornflakesy smíchanými se strouhaným kokosem a medem.

„Tohle můžeš, viď? Dala jsem tam i špetku cukru a citronovou šťávu.“

Rozbrečela jsem se. Chtěla jsem zadržet slzy, zatlačit je zpátky a spolknout tu křeč v krku, ale nešlo to. Dcera kolem mě pobíhala jako kozlík. Poděkovala jsem jí a podívala se na ni. Přemýšlela jsem nad tím, jestli bude taky brečet. Na chvíli zmateně odběhla a pak zase přiběhla zpátky. Skákající kůzle. Nebrečela. Usmívala se. Bylo na ní vidět, jakou měla radost z toho, že mě tak vykolejila. Jakou měla radost z toho, že já měla radost. Sobec, který myslí na druhé.

Je stejná jako já.