A jak se od sebe odštípnout

„A tak nehleď už na mě tak!“ povzdechl si zle rozcuchanej chlapík. Jeho prosba směřovala kamsi do protějšího rohu podkrovního kutlochu. „Bylo přece zřejmý, že to musí skončit, že to tak nejde dál, bylo to jasný jak facka,“ brblal si ten zoufalej mužík dál a dál. „Žena tuší, musí, není slepá, nemůžu už riskovat. Kdybych tak jenom věděl...“

Jeho svaly byly napnutý. Děsivě napnutý. Jak krvežíznivá šelma před skokem byl ten chlapík, když si tak seděl podivně zkroucenej v tom svým pelechu na zaprášený podlaze. Byl však způsob, jak ho dostat ze strnulosti. A hledělo to k němu. A rádo by to zarylo drápky.

„Nehleď na mě tak!“ křikl muž. Odpovědí mu bylo ledatak bouchání smetákem odněkud zezdola. „No jo, no jo, ženská potřeštěná,“ vyskočil chlap, když se konečně vymotal ze svýho zkroucení. „No jo, no jo,“ špitl směrem k podlaze. A pak se neslyšně připlížil ke svojí lásce v koutě. „To přece nejde... takhle tě tu skrývat... sedí dole, straží uši... to přece nejde... jenom šeptat... a za všecko si může sama,“ kývnul směrem k podlaze. „Znudila mě... a jak!“

Kroužil a opájel se pohledem. A vypustil svůj chtíč. Na její úzké hrdlo bezostyšně přisál ret. „Chci tě,“ pravil. „Chci tě hned.“ A netrvalo dlouho a hladinka jeho vyvolené, jeho lahve, klesla kamsi ke dnu. Ležel pak – prázdnou lahev maje při tom v náručí – dřímal a sladce oddechoval.HlHh