Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seTenze a antitenze
Autor
těša
Syčí si čísi výři
já nejsem ničí
tedy nesyčím.
Obchodně cestuji.
A cestou si svět svůj šířím
a zatímco moudrost sbírám
pěstuji si v sobě výra.
Výra v dobro.
Celý příběh vlastně začal jednoho dávného odpoledne, na malé pěšince ukryté v hlubokých sídlištích brněnské periferie: na obzoru se objevila tramvaj a odvezla mne do oblíbené kavárny. Sešel jsem se se slečnou, pohodlně se usadil na sluníčko a pokračoval ve studiu psychologické metodologie.
Stařenky u křížovek
Lehce komický mi na stařenkách přišel jen fakt, že přišly spolu
chvilku se dohadovaly, načež se jedna posadila ven
druhá dovnitř
a skrz sklo se na sebe lehce usmály, než vytáhly z kabelek křížovky
srkaly kafíčko prosluněné odpolednem
a jaro bylo v symbióze s jejich vráskami do té míry
že se zdálo, jako by se jedno bez druhého ani nemohlo objevit
na zahrádce kavárny
dokouřil jsem a dál se věnoval statistickým výpočtům
koreloval záhyby na sukních s počtem vynechaných bohoslužeb
dokud jsem nezískal úplný vhled do problematiky
a neověřil nulovou hypotézu závislosti vlnek ve fontáně na věčných moravských šátcích
právě jsem slavil výpočet další cigiaretou když se zavlnily sukně a ubrusy
a stařenky vstávaly, aby jim nenavála rýma do uší
odcházely spolu
přes tichá sluchátka jsem slyšel jejich radost ze společného odpoledne
pousmál se naivní představě bytí spolu
jedna na zahrádce druhá kousek od baru
a přes sklo zamilovaně sledoval, jak se uvnitř kavárny učíš něco o psech
dokud se neobjevil odraz mýho ksichtu
Pochopil jsem faleš kompromisů mezi poznáním a takzvaným skutečným životem a rozhodl se pro první variantu. Odjel jsem do Paříže a usadil se v téměř identické kavárně o tisíc kilometrů jinde. Klid a ticho narušovala jen lahodnost neznámého jazyka, pronajal jsem si tedy podkrovní komůrku jakéhosi paneláku a oddával se snění. Nakonec, snad z nudy, snad z rozmaru, možná dílem pouhé náhody nechavší určitou knihu na určitém místě, jal jsem se studovat zákoutí matematických hlubin – těch, které skýtají svou tmu tajemnému setkávání matematiky s ontologií, sémantikou a pomalu dozrávající estetikou civilizace robotů. Zahloubal jsem se do té míry, že jsem zapomněl světit den boží.
Zahánění integrál
Pátý den přešel tak jako čtvrtý,
bez povšimnutí. A rovněž šestý
a rovněž sedmý.
Až osmého dne se hrnky hrnků slily v moře,
mraky mraků v opar, pod nímž se za svítání
vynořil roh skříně.
Vzápětí konec – a po pokoji
pluly labutě.
Okolo rackové, koráby, vlnění, slunce.
Bezmocně jsem se štípal do tváří, dávno už nevěda
kdo, kde jsem, co dělám, proč. Jen stohy pod stolem
mne přesvědčily o vyřešení problému.
Ubalil jsem si poslední cigaretu
uvařil ještě kávu a kouřil a přemýšlel
zdali měl výsledek vypadat takhle
s racky a bez sektu
bez slunce
(k čemu to mělo být
a proč už od včera vyzvání lodní zvon.
Ach ano, telefon! – že prý
nic
dávno nic.)
Svítalo. Čert to vem!
Labutě, tančete, rackové, hrajte!
Zaplašte z obzoru zmatenou chvíli
ten čas, kdy přemýšlím, zdali jsem zvítězil
anebo prohrál.
Zachráněn ze zajetí čísel, vydal jsem několik statí a obdržel několik titulů. Po dlouhých zimních večerech u vyhaslých kamen své podkrovní komůrky jsem dospěl k závěru o nesmyslnosti všech kategorií a tím i vlastních výpočtů. Zhrzený jsem se rozhodl navždy odejít z akademické obce. Mé první kroky vedly do hospody.
Pozbytí Sosýra
Věrný svým archetypům boha, slasti, procesorů dokončiv druhou dekádu deklaruji odchod z jeviště však pro povšechný pocit bytí mlčky zůstávám hercem
…Saussurem určená neměnná proměnná zůstává promluvou nesenou tichem přestože mlčíš…
Mlčením tneš nebo mlčky zatínáš neschopný překročit počtem vjemů magické číslo sedm – ne víc než jiní odcházeje ze scény z jakési definice génius vlastním prizmatem nemohoucí prostřihnout oponu k samotě: v tíži vší té redundance odcházeje zůstáváš v hospodě
--
A já se ztrácím kdesi uprostřed mizím mezi signife a signifiens naplněn pravdou stávám se potencí měním se v označované bez vlastní vůle po výpovědi; uzavřen konečným zhroucením divadla smyslu, když stejně nemůžu poznat, kam sahám já a co už je homo s.
už nelze zůstat ani do odchodu
|
Probudil jsem se v Čechách. Právě nastal první jarní den: tráva se zelenala, zaječice rodily malé zajíčky a mě bolela hlava. Snažil jsem se najít úkryt před bodavým světlem a zároveň, pohoršen následky příklonu ke strukturalismu a neschopný jakékoli orientace v chaotickém jsoucnu, rozhodl jsem se přijmout svět jako kontinuum záhadných jevů.
Ve světě jevů můj nús je vůl
Prochází se senem svit
slunce držky zalepit
nechat chmýřím chlámat chamce
a jen zůstat uvržen
nalámat si dozásob
aspoň dvojnásobek chvojí
a pak přijmout podobojí
jaro literou i činem
darmo jařmu věřit jar
duch se chechtá vzešlý z mechu
soma s psýché jedno jest
kvést i chřadnout, země, vzduch
ojařímí čelistí
dalším lesem další lest
vážou vlasy váznou vazy
věžmi vězni rodiští jsme
kořistím jen flintou v žit
to z nouze hřmím skryt skrývám
slámu pro skrýš samu v skrýši já sám
sháním stín před svitem slunce
v nadjaří a nad úsvitem
slunce držku zalepuje
pluje, pluje, pluje, pluje...
že jedním jest tělo s psýché
prokručívá duše břichem
břicho duší
jen nús neměl
slov a prohrál s jevy němě
v boji o řád proti jevům
...pluje, pluje, pluje, pluje
pro křepelku chytal lelků
zanechal mě neodchvějně
ve fluidně čitém celku
světa
můj nús je vůl
a po rozumu veta
Když přešla kocovina, zjistil jsem, že jsem zůstal bez domova a bez rozumu. Ohromen banálním kýčem měnící se krajiny a počasí, spojil jsem tehdy touhu s nutností obživy, za poslední zbytky dědictví po otci, chudém vesnickém učiteli, zakoupil plyšové žirafy různých velikosti a vydal se na cesty.
Syčí si čísi výři
já nejsem ničí
tedy nesyčím.
Obchodně cestuji.
A cestou si svět svůj šířím
a zatímco moudrost sbírám
pěstuji si v sobě výra.
Výra v dobro.
Až vyroste, začnu slavit.
V náručí samičím
blaženě zasyčím
a vrátím se ke své práci.