Goliáš oloupen...

Na dvou protilehlých kopcích poblíž Megida se utábořila dvě vojska, Hebrejců a Filištínských. Ve starověku se sport ještě příliš nepěstoval, takže jedinou příležitostí, jak si vybít agresivitu, byla válka. Dalším důvodem, co si budem povídat, byla potřeba odpočinout si od manželek, nabrat duševních a tělesných sil a tak nějak "pochlapsku" si zarelaxovat. Několikrát do roka tedy spořádaní tatíkové od rodin vzali své zbraně, dostatek zásob, a šli válčit. To se stalo i tentokrát...

Vojska se již několik dní nehnula z místa. Hebrejci si spokojeně nacpávali svá břicha pečenými jehňaty a popíjeli víno, zatímco Pelistejci, předchůdci dnešních Palestinců, doposud nezkažení islámem, s chutí obírali grilovaná prasátka a mastnotu zapíjeli dobře vychlazeným pivem. Tu a tam se z některého tábora oddělila skupinka bojovníků a sešla do údolí, kde provokovala nepřítele tak dlouho, až se našel zhruba stejný počet soupeřů, ochotných se poprat. Trošku to připomínalo dnešní konflikty mezi fanoušky Sparty a Slávie. Obě znepřátelené strany se sešly na rovné, travnaté ploše, zhruba o velikosti fotbalového hřiště. Místo vybíral vždy vyzyvatel. Měl nepsanou povinnost místo pro utkání vyčistit od kamenů, ostrých větví a podobného neřádstva. Poté se příslušníci obou národností postavili na opačné konce bitevního pole a začali na sebe řvát a sprostě si nadávat. Za neustálého pokřikování nadávek a řinčení zbraněmi se k sobě přibližovali. Každý se šikoval tak, aby proti sobě měl zhruba stejně silného protivníka. Když byli válečníci dostatečně blízko, odhodili zbraně a začali se bít pěstmi. Kdo se dopustil nějaké surovosti, byl vyloučen z pranice, nebo dokonce i z celé války. Ke zraněním docházelo zřídka. Většinou si každý odnesl několik boulí a modřin, které pak večer při svitu ohně hrdě ukazoval ostatním. Povzbuzen, ať už pivem či vínem, nadšeně vyprávěl, kolik jich na něj šlo a jak jim to nandal.

Pak ale došlo k tomu, k čemu dojít nemělo. Celou válku poznamenala tragédie. Začalo to poměrně nevinně. K Filištínským přestoupila nová posila, Goliáš. Měl nejmíň dva metry a vážil určitě přes metrák. Každý den scházel do údolí, ale ať Hebrejcům nadával sebevíc, nikdo se neměl k tomu, aby se s ním utkal. Takhle to pokračovalo asi týden. Židé měli pochopitelně po náladě. Sice se odehrálo ještě několik menších utkání, ale celkově na body vítězili Pelistejci. Saul, židovský král, tedy na následující den vyhlásil rozhodující bitvu. Brzy po ránu se všichni začali šikovat na úpatí kopce. Vojsko nepřítele se na opačném konci údolí rovněž připravovalo na střet. Pak do pole vyšel Goliáš a začal, jako ostatně vždy, provokovat. Například tvrdil, že kdyby Hospodin chtěl mít židy bez předkožky, tak je tak stvořil. Vyjádřil názor, že obřízku lze, z čistě teologického hlediska, považovat za nedovolený tuning. V Hebrejcích se pochopitelně vařila krev...

Toto do nebe volající rouhání však slyšel i David, nezletilý pasák ovcí z bezvýznamného městečka Betlém, který svým třem bratrům zrovna přinesl svačinu. Rychle pozbíral několik kamenů, k zápěstí si přivázal delší konec svého odstředivého praku, vzal hůl a šel směrem ke Goliášovi. Všichni zmlkli a s napětím očekávali, co se bude dít. Nutno poznamenat, že David ještě v žádné válce nebyl, takže neměl bojové zkušenosti. O bitvách slyšel pouze z vyprávění, která se však od reality značně lišila. Osudovou se ovšem ukázala neznalost pravidel boje.

Goliáš se podíval na své levé zápěstí. Měl zde tuší napsáno několik šťavnatých nadávek, které ho při včerejší konzumaci piva napadly. Byl sice vychován ve slušné rodině a vulgarita se mu příčila, avšak bylo to v jeho popisu práce. Měl doma ženu a pět dětí, nějak je tedy uživit musel. Vzhlédl od onoho taháku, hlasitě zařval, odkašlal se a co nejhrozivěji zamával kopím. Pak si všiml, že jeho soupeř je ještě dítě. To už byl David nějakých dvacet metrů daleko. Goliáš byl od mládí silně krátkozraký a snad kvůli soustavným posměškům se naučil prát.  Veškeré urážky a sprostá slova tedy spolkl. "Jsem snad pes, že na mě jdeš s holí?" otázal se, aby svým pracovním povinnostem učinil zadost.

David naštvaně odhodil hůl, do praku vložil kámen a pokračoval v chůzi. Goliáš, dle pravidel, zabodl kopí do země, vytasil meč a pomalu kráčel vpřed. "S tou ptákovinou, co máš v ruce, stejně nemáš šanci, radši to vzdej!" David si vztekle odvázal řemínek své zbraně od zápěstí a ostentativně ji odmrštil. Goliáš zasunul meč a odepnul opasek. Odložil štít, sundal si helmu a svlékl zbroj. Oba popostoupili o několik kroků. Stáli proti sobě na nějaké dva či tři metry. Goliáš si uvědomil, že podobného špunta má doma. Častokrát se spolu z legrace prali. Vždycky ho ovšem nechal vyhrát, to se rozumí samo sebou. V Davidově duši ovšem bujel vřed podlé zrady. Posedla ho zvrácená myšlenka použít takzvanou "hebrejskou lest". Ta je podobná té nordické, která praví, že ze závažného důvodu se lze zachovat i nečestně. Hebrejská lest naproti tomu říká, že lze být svině kdykoliv a je chybou ostatních, když s tím nepočítají...

Předchozí den v podvečer sprchlo, což je v této oblasti nobvyklé. Přes noc pokryly pahorky kolem Megida tisíce květů rozličných barev a tvarů. Vzduchem se vznášela těžká, opojná vůně. Nad bitevním polem skřivan pěl svou milostnou píseň. Okolí připomínalo rajskou zahradu. "Odvahu teda máš" pravil Goliáš s úsměvem. "Víš co? Nechám tě vyhrát." Vzpomněl si totiž, jak ho v mládí jeho vrstevníci svými posměšky trýznili pro jeho oční vadu. Bylo mu jasné, že i jeho soupeře si dítka dobírají pro jeho zakrslou a neduživou postavu. "Praštíš mě do břicha a já spadnu, bereš?"

"A ty uhneš, žejo?!"

"Neboj, neuhnu."

"Tak mě taky praštíš!"

"Nic ti neudělám..."

"Tak zavři voči!"

Goliáš zatnul své břišní svaly a zavřel oči. Stále se usmíval. Nosem vdechoval omannou vůni květů a poslouchal skřivánčí zpěv. V duchu poděkoval svému pohanskému bohu, jak ten svět krásně stvořil. Těšil se domů. Na polibek své milující ženy, na radostné štěbetání jejich dítek. Pak si vzpomněl na svojí nejmladší dcerku. Byly jí teprv tři. Když odcházel do války, omylem jí rozšlápl panenku. Byla z toho moc smutná. Panence z cedrového dřeva se totiž ulomila nožička. Snad to půjde slepit. Jeho neopatrnost ho mrzela...

(Jestli máte slabší povahu, tak to dál radši ani nečtěte...)

David sáhl do kapsy, popadl šutr a vší slilou jím švihl Goliáše do obličeje. Ten zaúpěl a zasaženou část těla si přikryl dlaněmi. "Proč jsi mi to udělal?!" zeptal se plačtivě. "Vždyť jsem ti nikdy nic zlého neučinil...!" Skrz prsty mu protékaly pramínky jasně červené krve.
David však na nic nečekal a surově ho nakopl do rozkroku. Goliášovi se podlomily nohy a padl na kolena. David byl několika skoky za ním. Bleskově vytáhl z kapsy další kámen a několikrát jím udeřil Goliáše do zátylku. Ozvaly se tupé rány a praskání lebeční kosti. Goliáš padl na zem. David vzal meč a chroptícímu Goliášovi zaživa uřízl hlavu. Pak se s ní rozeběhl směrem k Filištýnským. Ti nic tak strašného vživotě neviděli. Šokováni hrůzným činem, dali se na útěk. V izraelských řadách rovněž zavládlo zděšení. Několik mužů se dokonce pozvracelo...

David se vrátil k bezhlavému trupu. Hlavu bez zájmu pohodil opodál, jako by to byl kus hadru. Pak sebral helmici, štít, zbraně a zbroj. To mu však přišlo málo. Prohledal tedy bezvládně ležící, dekapitací zohavené tělo. Sebral snubní prstýnek, kapesní hlásnou troubu, mobilní to prostředek dálkové verbální komunikace, náramkové přesýpací hodinky, stříbrnou tabatěrku, z důvodu neobjevení Ameriky prázdnou, pozlacenou sponu na kravatu a kožené sandály s fajfkou značky Nabuchodonosor.

Všichni byli davidovým hrůzným činem tak znechuceni, že se po následujících pár desítek let žádná další válka již nekonala.

GOLIÁŠ OLOUPEN,VESELME SE!!!!