Moje návštěva kostela

Byla neděle. To obvykle chodím do kostela. Jsem sice nábožensky neutrální, ale moje manželka je militantní katolička. Máme takovou nepsanou dohodu. Když půjdu do kostela, nebude mít poznámky k mojí následné návštěvě hospody.

Vstal jsem o něco dřív, než bych jinak v tento den učinil, tedy před polednem. Vykonal jsem vše obvyklé, co většina lidí po probuzení dělá. Rozebírat to nijak nehodlám. Nepředpokládám, že by někoho zajímal, kupříkladu, popis návštěvy toalety. Nedůležité věci tedy vynechám...

Když jsem byl se vším hotov, začal jsem se chystat do kostela. Manželka byla v lázních. Nekvalitně provedenej zázrak v Lurdech. Zůstaly jí doživotní následky. Musel jsem se tedy přichystat sám. Mělo to však i své výhody. Místo škobené nastrojenosti jsem si tedy nevzal kousavé "tesilky", ale normální džíny. Jenže ouha! Upadl mi knoflík! Mea culpa, asi jsem ztloustl! I když u gatí zakoupených u Vietnamců se mi to nestalo poprvé... Své další džíny jsem si předešlý den chytře vypral v automatce. Bohužel i s červenými boxerkami, rovněž z Asie. Fialová barva mých riflí mi byla celkem lhostejná. Vadilo mi však, že do druhého dne ještě neuschly. Vzal jsem si tedy na sebe kalhoty od maskáčů. Bůh stejně dělá čárky pouze za účast, výstroj pravděpodobně nehodnotí...

Několik minut jsem marně hledal modlitební knížku. V kostele jsem obvykle seděl na kraji poslední řady a to diagonálně od kazatelny. Do modlitební knížky jsem vždy zaujatě hleděl, předstíraje zbožnost, aby ostatní věřící nic nepostřehli. Pokaždé mi ji do ruky strčila manželka. No nic. Půjčím si v kostele zpěvník a do rytmu budu otevírat pusu. Snad nikdo nic nepozná. Je to jak v práci. Vždycky musíte držet něco v ruce a šéf si vás nevšimne. Toto pravidlo mě naučil jeden hodnej pan cikán, když jsem si jako študent přivydělával pomocnou prací na stavbě...

Navlékl jsem na sebe "kongo", tedy armádní zimní bundu s maskovacími fleky. Vypnul jsem mobilní telefon a dal jej do vnitřní kapsy konga. Do kalhot jsem strčil svůj vystřelovací nůž značky Mikov. Spíše ze zvyku. Prát jsem se v kostele opravdu nechtěl...

Vzal jsem peněženku, ledabyle pohozenou na kuchyňském stole. Preventivně jsem zkontroloval stav financí.  Další problém! V drobných mincích jsem měl sotva pět korun, jinak samé bankovky. Desetikorunu, kterou jsem obvykle dával do sbírky, jsem neměl. No nic, hodím do ošatky papírovou padesátku a třicet korun si vezmu nazpět. Příště do kostela nepůjdu a tím se to vyrovná...

Vyšel jsem do předsíně a začal si nazouvat kanady. Blížící se hrozbu jsem nijak nezpozoroval. Obul jsem si levou botu a řádně zašněroval. Nic zvláštního se nedělo. Obul jsem si tedy i druhou botu. Stále všude vládl klid a mír. Radoval jsem se ze života...

Pak to ale přišlo! Bylo to jak blesk z čistého nebe, jako nejhorší noční můra!!! Nestalo se nic menšího, než že se mi přetrhla tkanička. Pravděpodobně si říkáte, že to nic není, že to se stát může. I já na to tak nahlížel. Jak byste však postupovali vy? Přešli byste celou věc mávnutím rukou a vzali si jiné boty. To mě jistěže napadlo také. Jiné vysoké boty jsem ovšem neměl. Venku bylo sněhu po kolena, mnohde po pás. Leckdo měl sněhu až pokrk, neřku-li plné zuby. Zejméná tedy osoby menšího vzrůstu.

Možná si také říkáte, že by šlo tkaničky navázat. To jsem samozřejmě udělal. Botu jsem si sundal a začal uzlovat. Jako bývalý skaut uzlování ovládám perfektně. Dvě "dračí smyčky" zakousnuté do sebe. Absolutně nerozvázatelné. Přečnívající konce jsem odřízl vystřelovacím nožem značky Mikov. Jenže ouha! Uzel se zasekl o spodní tkaničkovou dírku, či jak se ten otvor odborně nazývá. Bota nešla nasadit na nohu... "To je ale hlupák!" říkáte si. "Vždyť ten uzel mohl udělat i o dírku míň!" To jsem samozřejmě udělal. Nerozvázatelný uzel jsem odřízl vystřelovacím nožem značky Mikov a uvázal nerozvázatelný uzel o tkaničkovou dírku níže. Bota již  nasadit šla. Objevil se však další problém. Zdrhovadlo se zadrhlo uzlem o horní tkaničkovou dírku, pročež zdrhovadlem, neřku-li tkaničkou, nebylo lze zdrhovat. Nejradši bych někam zdrhnul, neměl jsem však zavázanou botu...

Předpokládám, že byste se určitě tak rychle nevzdali. I já jsem statečně bojoval dál. Po jedné, nezavázané, noze jsem odskákal do špajzu s úmyslem vynalézt kus špagátu. Prohrabal jsem všechny krabice s kdejakým bordelem. Provázek absentoval. Něco jsem však přecejen našel. Litrovku rumu. Byla ukrytá v krabici od bot a zamaskovaná silnou vrstvou figurek k betlému. Moje stará si to určitě nekoupila pro sebe, protože nepije a pro mě už vůbec ne, protože piju. Ochutnal jsem za účelem ochutnání. Tedy samoúčelně. Bylo to dobré. Vzpomněl jsem si, že moje stará chtěla napéct vánoční cukroví pro celej kostel. Ten rum asi měla pro tento účel. No nic, bude péct nealko. Opět jsem si přihnul a odskákal do předsíně. Sednul jsem si na schody do horního patra, koukal na nezavázatelnou botu, popíjel rum a litoval se...

Všechno se dá vyřešit. S touto myšlenkou jsem hleděl na své levé zápěstí a bezúčelně cvakal vystřelovacím nožem značky Mikov. Možná bych měl zavolat manželce. Stejně by mi ale řekla, že jsem blbej... Možná bych si mohl tkaničky objednat přes internet. Jejich doručení by ovšem trvalo dlouho, došlo mi. Možná bych si mohl zavolat taxíka. Ve zbývajícím čase bych lopatou odházel sníh až před dům, takže bych mohl použít i polobotky. Pak bych se nechal dovézt až před obchod s tkaničkami. Nápad to byl sice dobrej, ale mělo to jeden malej háček. Byla neděle. Chvíli jsem si pohrával s myšlenkou navštívit sousedy a požádat je vo náhradní tkaničky, ale pak jsem to zavrhl. Málokdo má náhradní tkaničky do kanad. Zadumaně jsem cvakal svým vystřelovacím nožem značky Mikov. Můj vystřelovací nůž značky Mikov mi vždy pomohl. Rozhlédl jsem se tedy kolem, co by se tak asi dalo uříznout. Na topení jsem spatřil tepláky. "Už to mám!" zajásal jsem. Vystřelovacím nožem značky Mikov jsem odřízl uzel na špagátu, který při standardním použití zabraňoval padání tepláků. Onen motouz jsem vytáhl. S pocitem morální převahy nad nezavázatelnou botou jsem si přihnul z lahve a pustil se do díla. Naslinil jsem konec onoho vázacího prostředku a... Zchvátil mě syndrom vyhoření. Sesypal jsem se na malinkatou hromádku. Ono improvizované zavazovátko mělo totiž podstatně větší průměr, než tkaničková dírka...

To je ale hlupák, myslíte si. Stačilo by přece vzít tkaničku z jiné boty a bylo by po problému. I tato myšlenka mi po krátké konzumaci prolétla hlavou. S pocitem vítězství člověka nad hmotou jsem otevřel botník. Počáteční nadšení ovšem zchladila studená sprcha. Po chvilce hysterického smíchu jsem se hořce rozplakal. Proč zrovna já... Ďábel si fakt asi nepřeje, abysme chodili do kostela. Boty v botníku samozřejmě byly. Dokonce měly i tkaničky. Jak jsem však ale uvedl dříve, jednalo se o polobotky. Všechny tkaničky tedy byly beznadějně krátké...

**********

Druhý den odpoledne jsem se probudil. Chvíli jsem zíral do stropu a přemýšlel, co se vlastně stalo. Pak mi to došlo. Nešla mi zavázat tkanička! Odhrnul jsem peřinu. Levá kanada byla řádně zašněrována a pravou jsem měl k noze přilepenou kobercovkou... Neodolal jsem a poplácal se po rameni. Fakt jsem asi chytřejší, než kdejaká vojenská bota!!!

Protože by už asi nemělo cenu vstávat, vzal jsem z nočního stolku nedozkonzumovanou lahev a dozkonzumoval zbytek. Pak jsem zase usnul. Moje poslední myšlenka patřila manželce. Je sice chytrá jen průměrně, ale běžný problémy řeší elegantnějc...

Co říct závěrem? Neexistuje situace, která by neměla východisko. Momentálně mám doma šest tuctů tkaniček a hlasitě se směji všem, kdož tvrdí, že alkohol nic nevyřeší...