Už jsem tu jednou byl

Vrz. Vrz. Houpu se. Vedle mě sedí Klára. Napodobuje zvuky houpačky „Oh oh oh“. Vrz vrz. Je tu cítit kouř. Přehoupnu se k podlaze, zašlápnu zelenej obal od mentolovýho bonbónu, zkušeně projdu mezi třemi rozpitými hrnky s černým čajem a otevřu malé okno. Není přes něj moc vidět, jen skrz pár bílejch míst. Kolem nich jsou ostrůvky prachu, nejspíš je maluje děda prach. Anebo dědek strach, co vytváří tajemno půd a sklepů. A možná je to celý pěkná hovadina. Dám si poslední a začnu, fakt! Vystoupám po dřevěným žebříku ke střešnímu okénku a zapálím si. Vyfukuju kouř a připadám si jako malý světýlko ve vší tý tmě, světýlko od malý smrtící továrny. Ha! Tamhle někdo svítí, ve druhým patře domu naproti. Za všemi jinými okny je tma a venku léto. Zvětším hromádku mrtvolek a s pevným rozhodnutím sestoupám zpátky k houpacímu křeslu po dědovi.

...o svátcích, především velikonočních a vánočních, se v kostelech předvádějí biblické scény, nejčastějším námětem je Kristova smrt a vzkříšení. Později se do her začínají vkrádat i světské motivy. Postupem času převažují, proto jsou vykázány z kostelů ven. Vrz. Vrz. Představuju si, jak ty herce vyháněj ven. Před velikej, nádhernej kostel. Před ten v Sankt Gallen. Začlo tu první drama, proč by tu nemělo být i poslední? Odehrává se tam pár bitek, všude kolem je slyšet protesty, nesouhlasný mručení nebo naopak povzbuzování „Jen ať táhnou, darmojedi!“. Každej přítomnej si tam právě prožívá svůj příběh. Někoho se tohle historicky veledůležitý drama vůbec nedotýká. Projde kolem s hlavou vraženou mezi rameny a ztrácí se v myšlenkách. Potkalo ho něco, s čím se nemůže smířit. Může zrovna vymýšlet náboženský drama, má ho v hlavě už dlouho, a chudák vůbec neví, že už je to pasé.  Nebo co tahle ženská! Honí ji postarší chlap, vypadá na kupce a pokaždý, když se dostane dost blízko, štípne ji do zadku. Nebo tam, kde zadek tuší. Za chvíli spolu zmizí v průchodu za příštím rohem. Vyběhnou do patra a z pokoje se bude ozývat vrz. Vrz. A nebude to houpací křeslo po dědovi.

Vrz. Vrz. Ulice. Kouř, kouř v mojí hlavě. Malá holka stojí osaměle uprostřed ulice. Jdu k ní, otočí se na mě. Oči se jí údivem nebo úlekem rozšíří. Utíká ode mě pryč. Chci ji chytit, je to moje osobní historie. To, co jsem byla; to, co jsem teď. Klidně by tu mohla stát kousek ode mě na téhle půdě. Chtěla bych, aby tu stála. Aby mi řekla „Ne, nezradila jsi mě. Tebou jsem chtěla být, součástí tebe jsem ráda. Víš, moje představy a ideály byly jiný. Ale když se rozhlídnu, chápu, že podle nich by věci nefungovaly.“ Mohla by za mnou přijít i ta starší. A říct něco ve smyslu „Byla jsem moc tvrdá a kritická. Na tebe i na lidi kolem. Na všechny lidi, na život. Chtěla jsem od něj splnit svoje představy o něm. Princip nespočívá ve formulce, co my žádáme od života. Mám se ptát, co život chce ode mě, skrz tebe už chápu. Ne, nezpohodlněla jsi. Nevzdala jsi boj. Volíš druhou cestu.“

Vrz. Vrz. Před padesáti roky tu seděla jiná holka. Napadaly ji podobný věci, snad. Někdy je uklidňující vědomí, že lidi si jsou podobný. Že nejsi bezmocný, malinkatý, ztracený, sám. Fouknu a obraz holky se rozplyne. Jednou budou foukat na můj obraz.

Vrz. Vrz. Ani si radši nebudu představovat, jak bude vypadat moje maturita po tomhle svatým týdnu. Měla bych jít spát. Budou skoro čtyři a dost pochybuju, že si stihnu přečíst celou češtinu levou zadní před snídaní.