Ženy se nikdy nezbavíš

                                                                                  Ženy se nikdy nezbavíš 

                                             Na rohu ulice jedný malý vesnice sedí tam muž s kytarou,

                                     na rohu ulice uvnitř starého hostince schovává se tam před starou.

                                               Zpívá si nesměle s chutí a vesele písně o lásce s nevěrou,

                           akordy neznělé v poledne neděle jak se tam schovává před tou svou příšerou.

                                                 Sedí sám u stolu, popíjí kofolu, dívá se nahoru,

                                           dveře se rozrazí a dovnitř dorazí žena jak z nějakého hororu.

                                  Stojí tam ruce v bok, říká Pepo už ani krok, už se mne nikdy nezbavíš,

                                           když tu náhle Pepa vstal, na ženu zamával a rychle pryč utíkal.

                                              Na rohu Ulice u dalšího hostince Pepa se s chutí zastavil,

                                           zadýchán hluboce zasmál se od srdce, kytaru za krk nasadil.

                                          Jen tak si tam tiše hrál, na rohu postával, blaženě se usmíval,

                                   najednou žena opodál, on se na ní smutně podíval, v zápětí zase utíkal.