Freud by ze mne měl radost

Po příchodu do kanceláře jsem zapnul počítač. Jsem totiž strašpytel a uvěřil jsem podnikové fámě, že se to centrálně sleduje. Jako skutečný začátek mé pracovní doby. Hned nato jsem otevřel podnikový intranet, a v něm okno Lotus Notes. Bylo třeba odpovědět na šéfovy početné emaily. Otevřel jsem ten nejstarší. Na stole jsem ještě rozložil nějaké papíry a přidal k nim dva tlusté šanony.

Rozhlédl jsem se kolem sebe. Byl jsem spokojen - vše vypadalo velice pracovně.

A už jsem vytáhl střední zásuvku psacího stolu, ve které ležela má oblíbená knížka od Oty Pavla.

Kolikrát já ji už četl?  Pokaždé jsem v ní objevoval něco nového. Tentokrát v úvodu. Byl tam Pavlův životopis, i fantastická zpráva o tom, jak k psaní povídek přišel. Někde v Rakousku prý zapálil půl vesnice, a na psychiatrii mu pak jeho lékař doporučil psaní jako terapii. „Vypište se z toho!” říkal mu vždy poté, co se Pavel v záchvatu nepříčetnosti pokoušel rozmlátit čalounění samotky. „Ne potom, hned teď!”  A Pavel, ještě celý zpocený a potlučený, usedal v potrhaném pyžamu k psacímu stroji, co na něm kdysi psával sportovní reportáže, a hbitými prsty vyťukával ty ach tak kouzelné povídky o svých ach tak frustrujících zažitcích z dětství.

Sigmund Freud by z něj měl radost.

Zazvonil telefon. Nacvičeným kopancem jsem zavřel zásuvku. Pohlédl jsem na displej. Šéf!

Zuřil jsem dřív, než jsem se sluchátka dotkl.

„Ano, pane šéf!” opakoval jsem co dvě sekundy hlasem mírným a pokorným.

Já tě někdy zabiju! šeptal jsem si v duchu.

„Jistě, provedu, za hodinu to budete mít na stole!”

Ty smrade, co bys ještě nechtěl?

„Samozřejmě, skočím vám pro ten aspirin,” pípal jsem jako ptáče.

Ty blbe, sekretářky máš hned dvě! Kafe bys nechtěl?

„Ano, pane, jistě, přeložím vám ten dopis!”

Proč si nenajdeš milenku, co by uměla česky?

Tak to pokračovalo ještě dobré půl hodiny. Ruce se mi třásly, po čele mi stékal čůrek potu a mé oči těkaly po kanceláři. Zastavily se na střední zásuvce. Magicky mne přitahovala. Sehnul jsem se a bleptaje do sluchátka zase nějakou pitomost jsem zásuvku otevřel. Vypište se z toho! Ne potom, hned teď! četl jsem.

Obrátil jsem se k počítači, přitlačil jsem si sluchátko ramenem ke tváři a začal jsem poslepu psát. Vše, co se mi v odpovědi na šéfovy bláboly honilo hlavou. Po chvíli se mi to zalíbilo, a já psal čím dál tím květnatěji.

Naplňovala mne tvůrčí extáze, stupňující se s každým řádkem. Fantazie pracovala na plné obrátky, adrenalin vybičovával mou mysl k výkonům, jakých jsou schopni jen největší duchové. Pociťoval jsem dosud nepoznané blaho, ale současně se mi do mozku vkrádal pramínek strachu, vědomí, že takový stav nikdo nemůže dlouho vydržet.

Freud by ze mne měl radost. 

Těsně před mým sesypáním šéf domluvil. Mou poslední myšlenou odpověď jsem dopisoval s největším vypětím sil. Když jsem pronesl závěrečné Ano, šéfe, a když zaznělo klapnutí odloženého sluchátka, pozvedl jsem ruce ke stropu v jakémsi gestu díkůvzdání, a pak jsem oběma pěstmi udeřil do klávesnice. Čelem jsem padl na ruce a zůstal jsem tak. Zhluboka jsem oddychoval.

Z tohoto stavu mne probudilo cinknutí. Okamžitě jsem se napřímil, s hlavou čistou jako lesní studánka. Nevěřícně jsem zíral na obrazovku.

Zpráva odeslána, stálo tam.  

Zazvonil telefon. Pomalu jsem pootočil hlavu a pohlédl na displej.

Když ke mně do kanceláře přišli dva členové ostrahy podniku, už jsem měl své věci sbalené.

Do auta mi s nimi pomohli. Asi na příkaz šéfa.

Hezké od něj, nemyslíte?

© Zdislav Wegner  26.01.2011