SMRT

Připadá mi to jako spontánní a svým způsobem "intimní" sdělení. Jako samostatně stojící text je to takový burcující výkřik. Taky by se to dalo použít jako pasáž, sloužící k umocnění delšího textu nebo některé z jeho postav. Tip.

*

Život je jenom čekání na smrt a je na každým, jak ten čas stráví. Jestli smysluplně a nebo čuměním na bednu. *

Rádo se stalo - nebylo-li by tvého inspirativního textu, nebylo by nejspíš ani mého nočního komentáře :-)

Ostrichu, děkuju za Tvůj komentář. Budu se k němu vracet.

Obecně je ohromně těžké popisovat pocity, protože řeč o nich je povýtce individuální, těžko sdílitelná - osobní významy pochopí jen ten, kdo je výraznou měrou podobný (tj. kdo má podobné vnitřní děje) plus navíc ten, kdo tě při vzájemné podobnosti má rád, tj. zajímá se o tebe a jde tudíž pořád hloub v porozumění tvým individuálním významům. Proto většina diskusí o niternějších záležitostech trpí syndromem „já o voze, ty o koze“ - řeč vznikla jakýmsi zprůměrováním významů, čili logicky tam, kde je rozptyl individuálních významů největší, bude i porozumění nejmenší. Tvůj "horror mortis" mi připadá především jako nutná součást hlubokého uvědomění si, co to je "já". Že tohle tvé já, to co doopravdy jsi, vzniklo - a skončí. Proč je tenhle pocit existenciální úzkosti tak děsivý? To je na stostránkový rozbor ... s vytvářením přesnějšího obrazu, jak asi fungujeme :-) Během kterého by se muselo vysvětlit, co to je vlastně strach, tj. jak funguje "egovír", jak (samozřejmě rámcově, na podrobnosti teď ještě nemůžeme dosáhnout) vzniká vědomí, jak je egovír proces, který přežívá právě proto, že v průběhu evoluce přežil ten, který si na sebe navázal imunitní mechanismy proti vlastní dezintegraci... Ve zkratce lze snad říci, že tenhle zásadní strach je proto tak děsivý, že může vést k dezintegraci vědomí - zasahuje cosi, co je "základním motorem" onoho egovíru - memetického zacyklení, kterým víceméně jsme... jako ta vrstva, která "mluví s druhými a tudíž později i sama se sebou". Nevím, zda je to dobře představitelné... nedávno mne napadlo, že nejlíp by bylo možné představit si pocity a pak i jejich memeticky předatelné vyjádření na metafoře Andersenovy pohádky o princezně na hrášku. Takže zkus to: představ si, že to, co se v tvé mysli "doopravdy" (=komplexem šílené spousty proměn všemožných vazeb) "před děsem" děje, když v tobě vznikne představa konce individuality, je hrášek - cizorodý předmět na posteli pod matrací, tj. na velmi nepatřičném místě. Na té posteli - a teď tedy i na tom hrášku - je nastlána spousta peřin = dalších dějů, které jsou čímsi jako "nadcykly"... a naše memetické já je až ta poslední peřina. Děsivost je pak cosi jako míra cizorodosti onoho předmětu dole pod matrací - když tam místo hrášku bude velká dřevěná kostka z dětské stavebnice, na posteli prostě už přes všechny peřiny nepůjde spát. A to je pocit děsu. Proč je tahle myšlenka tak cizorodá? Protože je obrovsky nesnadno zařaditelná do toho, čím egovír je , tj. nelze ji doopravdy zapojit do onoho „logicky souvislého sebevyprávění“ - jestliže osnovou tohoto sebevyprávění je pokračování, budoucnost, tahle myšlenka budoucnost totálně ruší - ale tudíž ruší i ty „malé budoucnosti“, ty se pod jejím působením seskládávají jak kostičky domina. A tenhle dotyk rámcového porozumění možnosti „dezintegrace já“ nám dá poznat míru cizorodosti - a vyvolá onen suchý děs z prázdnoty.... A pochopení, proč je potřeba tuhle myšlenku nějak neutralizovat - protože je v zásadě pravdivá. Zatímco život těla víceméně pokračuje v životu dětí, život individuality, onoho niterného já, zatím nepokračuje téměř vůbec - protože niterná úroveň memetické existence je dosud natolik nestabilní, že s ní „nelze vylézt na nepřátelský povrch“. Replikace téměř neexistuje, předání toho, co individuum je, se koná jen v mizivé míře. Metod neutralizace včetně náboženství a dalších metanarací je spousta - ale žádná není dokonalá. Jak moc je to problém - doporučuji třeba Yaloma, ten se tomu tématu věnuje dost zásadně, beletristicky třeba „Léčba Schopenhauerem“. Zdá se mi , že chci-li být k sobě upřímný, můžu se nejlépe bránit strachu tím, že si zařadím efemérnost vlastního já do onoho řetězce zániků, kterými život na Zemi prostě je - kdysi dávno existoval tzv. RNA svět, kdy cosi jako druhy, stabilně se replikující struktury, ještě nebyly - život se v každé generaci zásadně proměňoval, co se v jedné vlně vytvořilo, druhá klidně smetla, protože se to nedovedlo zreplikovat...přenášelo se snad cosi jen jako „živá polévka“...... no a v takové situaci teď je „memetický život“..... Genetický život má stabilitu - memetický mnohem méně. Struktura osobnosti se prostě nepředává - funguje jen cosi společně memeticky děděného, taková ta živá polévka - a tím je řeč. Z řeči naše memetické já vzniká, do řeči něco málo ze sebe vloží a řeč nějak změněnou přenese do další generace. A samo téměř beze zbytku jako rostoucí struktura zanikne, příště vzniká ta struktura zase úplně znova.... neexistuje zatím cosi jako replikační metoda... semínko, vajíčko, do kterého se ona původní struktura zkomprimuje. Ale nemusí tomu tak být po věky věků - z RNA světa se taky časem zrodila stabilní struktura DNA, dlouhodobě existujících druhů. Že tahle neutralizace taky funguje jen napůl, je nasnadě - zánik myslícího a cítícího individua v ní je. Ale aspoň není tak snadno rozbouratelná, jako ty ostatní :-) Mimochodem - je velmi dobré, představit si smrt nikoliv jako tu fyzickou, ale psychickou - třeba nějaké zmatení regulačních drah, které způsobí úplný rozpad osobnosti. Kdo tohle u někoho blízkého zažil, pochopí, co to je „ztráta já“ - a čeho se ono já tedy bojí. Asi bych to neměl dělat... ale některé myšlenky zároveň slouží jako očkování... kdybych chtěl ten strach prohloubit... v podstatě není žádná záruka, že zítra se já probudí jako já. Stejně jako není žádná záruka, že se svět v příští chvíli totálně nerozpadne. Jedinou jistotou, kterou máme, je zkušenost předchozí stability - ale ta zkušenost žádnou úplnou zárukou budoucí stability není. Čili takové to „děkování Slunci, že ráno opět vyšlo“ vyplývá ze zásadního pochopení povahy světa. Události, které se ještě nikdy nestaly, které si ani neumíme představit, nelze předvídat - a nelze tedy ani říci, s jakou pravděpodobností mohou nastat. No a v čem je to očkování? Snad v tom, že člověk si může říci : je přece lepší zkoušet jak být, než jak nebýt. Představa aktivního zapojení do časové vlny strukturace původního chaosu, představa „něco, třeba i mizivého, v té vlně času udělám, využiju co nejvíc své možnosti “, určitě není tak povznášející, jako představa „vyvolené účasti na božím díle“. Ale je zato mnohem odolnější vůči všemožným zkušenostem a pochybnostem. Mimochodem, spousta kultur na účinnost takového „očkování proti existenciální úzkosti“ přišla - a cíleně, třeba právě s použitím drog, navozovala v mladých lidech stavy blízké dezintegraci psychiky. Inicializační rituály pak fungovaly tím „když jsem smrt poznal, už se jí nemusím bát“ - už ta úzkost neměla vliv na „praktický život“, co znám, toho se nebojím. Ale někdy to taky vedlo až k fatalismu, k jisté míře pohrdání životem a nejspíš i k vymizení vděčnosti (viz Mnislav Zelený Atapana popisující život amazonských Yekwanů a Yaonomanů). Je to prostě obrovské téma a kdo se nebojí až tak, aby ho to smetlo.... tak ten les někde v úplných základech bytí, je vlastně nádherný, jakkoliv značně na každém kroku všelijak nebezpečný až jedovatý :-)

> Jsem šťastná v tomhle krátkém životě a užívám si ho, jak to jde. To je dobře :-)

Mylenko, nějaké trumfování mě ani nenapadlo. Kdybych teď napsala nebojím se smrti, vyznělo by to dost divně. Ale já se prostě v tuhle chvíli nebojím. Jen...zažila, prožila, procítila jsem tu chvíli. Víc jak děsivou, nepopsatelnou...tu chvíli nevědomí, které jednou potrvá věčnost. Mohla bych snad o tom mluvit v těch okamžicích po té...ne však teď, kdy si tu rozverně píšu. Pro tuhle chvíli je to zapomenuto. Nežiju se stálým strachem...nepotřebuju radu. Jsem šťastná v tomhle krátkém životě a užívám si ho, jak to jde.

Mohla bych tě trumfovat, ale nemá to takto smysl. Myslím, že Ty nerozumíš tomu, co jsem Ti sem napsala já a já asi nechápu dost dobře, co jsi napsala Ty. Trápit se tím, že "moje" vědomí nebude? Co my víme... co bude a co ne. Moje zkušenost se smrtí má mnoho úhlů... ten, kdy jsem viděla tatínka v otevřené rakvi, je tím nejméně citlivým, protože mi tehdy byly pouhé čtyři roky. To, že mi chybí celý život, má možná k tomu, čeho se bojíš ty, blíž. Jenže to není až tak zlé. Jeho podobu kdosi vtiskl do mého prvorozeného syna, já prý zdědila jeho povahu... nemám pocit, že by "zmizel" úplně. Existuje život po životě? Nikdo to neví, přesto můj pohled z prahu smrti byl nádherný. Nechci se rouhat. Vrátila jsem se tehdy zpátky díky umu lékaře - porodníka, který můj život zachránil a možná i díky mému prvorozenému synovi, který se tolik podobá mému tátovi. Myslím, že Tvoje "obava" je zbytečná, ale jak se jí zbavit Ti poradit neumím.

To uvědomění je kruté, ale přirozené. Spíš není přirozené na smrt úplně zapomínat.

Promiň, Mylenko...to i!!!

Milenko, i já znám smrt intimně, nejen proto, že jsem ve dvanácti stála nad otevřenou rakví mého táty. To co píše, je mi známo, jako jistě všem. "Myslete na ty miliony let, kdy jste nebyli a na ty další miliony, kdy zase nebudete. Usnadní vám to žít tu chvilku mezi tím." Nepíšu o strachu z umírání. Chce se mi napsat z obyčejného strachu z umírání, ze smrti. Píšu (trochu nešikovně) o nepojmenovatelném pocitu, pro který nenacházím výraz. Ani slovo "panika" ho nevystihuje. Je to vědomí, že moje vědomí nebude. Vcítění se do toho stavu. Jen na pár setin vteřiny...víc nejde vydržet. Uvědomuju si, že s tím pachtěním a konzumem jsem to nenapsala tak, aby to vystihlo, co jsem tím myslela. Tedy tak, že kdybych třeba žila s myšlenkami a touhami po nějakých hmotných statcích třeba, nebo kdybych toužila dosáhnout nějakých vyšších společenských met, odvrátilo by to mou mysl jiným směrem a já bych nemyslela bych na to, na co myslívám. Což ale neznamená, že tohle všechno nějak soudím. Možná trochu i závidím, protože mně konzum nevzrušuje a vyšší společenské mety mě nezajímají. Což ale neznamená, že nemám vlastní dům a vlastní rodinu. Večer před tím probuzením myslela jsem v jednom kuse na tu nově objevenou galaxii....kdybych třeba myslela na nové boty za výlohou?

TELEVIZI NEPORIZOVAT dalsi vyborna mini T

Vím o čem mluvíš, ale znám jen jednoho člověka, který to zažil (o čem píšeš dál v komentářích)... píše tady na Písmáku moc krásný básně... Mě v šesti letech vyděsilo podříznutý prase porcovaný ve vaně. Tehdy jsem si pomyslela, že "nebudu" a od tý doby jsem toho děsu plná, aniž bych chtěla :))))

Prosímtě, kolik Ti je? Čas, který Ti patří je přítomnost, je na Tobě, co s ní uděláš. Stejně, jako jsi tu nebyla, než jsi přišla na svět, tu jednou nebudeš až z něho odejdeš. Ten strach z "nebytí" je "o ničem". Myslíš, že je "lepší" se nepachtit? Pro co tedy žiješ Ty? Smrt znám. Mám i vlastní zkušenost z té chvíle, kdy člověk stojí už na jejím prahu...od té doby se jí nebojím a co bude pak? Nikdo to neví...ani ti, co věří. Čeho se bojím je umírání... mám proč, vidím ho častěji, než lidé, kteří si vybrali jiné povolání. Toho Tvého "nebudu" jsem se bála jen tehdy, když jsem si domů přinesla své novorozené děti. Tehdy jsem měla opravdu strach - co by bylo, kdybych nebyla. Dnes už jsou dospělé a tak je mi "lehčeji".

Možná má moudrost mnoho podob, Norberte. Ať už to vyzní jakkoli. Ale líbí se mi to: "bez začiatku a bez konca" A ve Slovenštině to zní ještě laskavěji.

Vladimíre, ztotožňuju se s tím, co píšeš. I já k věcem přistupuju racionálně. Jsem racionánost sama. A právě takhle beze vší esoteriky, mystiky...jsem se do toho pocitu docela racionálně vcítila. Ne jen jednou. Poprvé náhodně, pak pokusně, a dnes v noci doplňkově. Už to dělat nebudu.

Vladimíre, když se skutečně "vžiješ", nic si nepředstavuješ, nic neřešíš...prostě nejsi. Mně se o tom dost špatně mluví, natož píše. Zatím jsem se setkala jen s jediným člověkem, který mi zcela porozuměl. "Prožil" ne podobné, ale stejné.

To ano, Janino, trochu jsem to zmínila i v komentářích. I když na druhou stranu...chtěla jsem tím říct, že i tohle, právě tohle, je určitý způsob, jak zapomínat na nebytí. Jiný způsob, než zbavování se strachu pomocí víry, ale taky způsob.

Někdy je potřeba něco spálit...hlavně myšlenky. Jani6: Asi víme jak to bylo myšlené. I já jsem prací dosti vytížený přesto mě občas přepadne špatná nálada...netřeba to shazovat.

Jako by se do mě vpíjela...takový i já měla pocit ve světnici, kde umřela babička. Docela jsem musela zešílet, všechno z toho pokoje jsem vynesla na dvůr na podpálila to. Šílená vatra v Jinonicích. Lituju toho dodnes. Babička tam ale ležela dlouho.

Lan, ne že bych nerozuměla, o čem mluvíš, ale škoda těch zjednodušujících a naivních tvrzení, jako "jak šťastní jsou všichni ti, kteří zapomínají na smrt. Kteří se pachtí, aby vylepšili svůj domov, aby vyrazili v létě za exotikou...." To myslíš vážně? Věříš tomu, že ten, kdo se něčím intenzivně zabývá, si neuvědomuje nevyhnutelnost smrti, že se jí nebojí? To jsi tedy při tom nočním přemýšlení zůstala hodně na povrchu.

Také jsem měl takový sen ve kterém umírám a máš pravdu, že je to pocit velmi silný, surový. Dokáže to slušně vyděsit. Pak jsem až do rána spal jen napůl. Mám pocit, že slovo které by to vyjádřilo ani neexistuje :-) Někde hluboko v našich myslích, i v těch nejveselejších je něco síleně strašidelného a jen občas to vykoukne ven. Kdysi dávno mi umřel někdo blízký a když jsem druhý den stál v jeho bytě kde zemřel měl jsem pocit, že tam smrt ještě je. Jako by se do mě vpíjela jak mastnej krém...

U mě nic neodezní....jsem infantilní. Nestárnu duchem. Tělem občas. Deprese ale to zas ne. Jen občasná úzkost, jako když někdo sevře moje vnitřnosti železnou pěstí. Na to ale mám lék. Neškodný, myslím.

Vžití se do nebytí. Zkuste to někdy. V naprosté samotě, tmě a tichu...ale není to o tom, že pak bude jen samota, tma a ticho...pak nebude nic...když se vám to podaří, vydržíte v tom jen setiny vteřiny. Víc to nejde. Nedá se to vydržet!

Já nevím jestli je správný výraz "bojíš", protože teď zrovna si píšu na PP a ani se nebojím. To vžití se do smrti...to je to strašlivý...nepředstavitelně...hnusný? hroznivý? děsivý?...na to výraz nenajdu.

odzbrojující

Jestliže se smrti bojíš znamená to, že máš ještě důvod tu být....až se na ní budeš těšit tvoje situace bude horší....T

Nejsem Zé, i když "bejt nasraná" může být někdy dobrý pocit. Tu ubohost jsem si tam vložila sama a vím proč. Ty správný slova pro tenhle pocit najít, myslím, nelze. Je to pocit příliš mocný, příliš ozbrojující, na to, aby ho někdo dokázal pojmenovat.

Jo, Zé, máš pravdu, je v tom trochu té ubohé nasranosti.

..na televizi se vykašli..raději piš..to je lepší.. ..mě to nebytí tak neděsí..nevím proč..nemyslím na to.. ..no občas ano..jako každý..možná věřím na reinkarnaci..

Ne tohle opravdu není tvorba, ale jen deníčkové vyhřeznutí pocitů. Úlevné, přiznávám. (Proto jsem zařadilo do MIMO.)

IMo, nemyslím , že je to egoistické, je to přirozeně lidské. I když mě ten egoismus taky pokaždé napadne.

Myšlenkou na smrt, Renegátko, život neznehodnotíš. Právě naopak. Uvědomíš si to, čím žiješ (jak o tom sama píšeš), mnohem silněji...vzácnost každé chvíle. Zemřít hrdinskou smrtí není více než žít. Jen, jak nás učí historie, nastanou okamžiky, kdy nezbývá, než tomu uvěřit. Kamikadze...holé šílenství. Fanatismus víry, jak ho známe právě z dneška.

To je tedy téma. Se vším nesouhlasím,například i dnes pro některou víru platí, že zemřít hrdinskou smrtí je více než žít.Kamikadze také popřeli strach ze smrti.Jenže my žijeme dnes.Beru smrt jako ochranný faktor, každý si musí uvědomit, že je zranitelný a smrtelný.Víš, že život je ohraničen zrodem a skonem a pak je snazší zaměřit se o čem ten časový úsek bude, měl by být o radosti.V žádném případě by neměl být znehodnocen myšlenkou na smrt.

aha... vďaka za vysvetlenie, teraz rozumiem, ako si to myslela

Píšu, Gabi, "Chybí mi jakákoli víra, vzniklá ze strachu před smrtí.", protože já si myslím, že všechny víry se zrodily ze strachu před smrtí. Ze života, ať už ho budu žít jakkoli, strach nemám. Ani z nemohoucnosti. Věřím na sílu podvědomí. Ta ale na smrt neplatí, tu lze uplatnit jen za života.

takový probuzení mě kdysi potkalo taky.. byla tma a já nevím proč myslela na smrt a jestli to po ní bude takový.. ticho a tma a prázdno a nic víc.. ale věděla jsem že když budu dost křičet, tak přijde světlo.. a máma a pro tu noc mě zachrání.. byly mi asi čtyři

zaujalo mnohem silnejší než strach - panika? neviem sa celkom vžiť, strach zo smrti, z nebytia nepociťujem panika ma skôr chytá z pocitu, že raz možno budem odkázaná na iných a vtedy si márne budem želať nebyť, nebude to v mojich silách "Chybí mi jakákoli víra, vzniklá ze strachu před smrtí." Nemyslela si skôr, že ti chýba viera, ktorá by ťa zbavila strachu zo smrti? Že ak by si verila v nebo alebo prevtelenie, nebála by si sa? Alebo aspoň bála menej?