Kleště

Někdy mám pocit,

že mi hlavu svíraj

děsně velký kleště.

Někdy mám pocit,

že mě podezříváš,

že můžu za ten déšť,

co smývá

stopy naší lásky

z chodníků

a z deníků

trhá listy,

dělá vrásky

na tvářích zedníků

na stavbách.

Někdy mám pocit,

že se mi smějou mraky,

ve chvílích,

kdy zrovna nevím,

kudy kam...

Někdy mám pocit,

že se mi směješ taky,

mně, mým dětským přáním

a pošetilým představám.

Někdy mám pocit,

že se směješ tomu,

jak strašně moc tě miluju.

Někdy se směju sama sobě,

někdy jsem šťastná,

někdy pláču,

někdy si zpívám,

kreslím, maluju.

 A přitom všem

jsi pořád v mojí hlavě.

Když vstávám,

když snídám,

když se učím,

i když spím.

A někdy mi jdou verše

skládat hravě,

někdy se na to necítím.

To když mám pocit,

že mi hlavu svíraj

děsně velký kleště.

A venku prší,

a ty mě právem podezříváš,

že s tebou chci být ještě...

A ještě...

A ještě...