Druhá šance

Tato povídka není celá. Jedná se o první půlku, druhou jsem zatím nenapsal. Leckomu se prvni cast nelibila a tak jsem mi do toho ani moc nechce. Nicmene, davam toto nedokončené dílo k dispozici k nahlednuti.

"Umíš číst Staré runy, Bílý Vlku?" "Umím" "Přečti co je vyryto na poháru. To je pohár z Craag An. Pili z něj králové, na které si už nikdo nepamatuje." "Duettaéann aef cirrán Cáerme Gláeddyv. Yn á esseáth." "Víš co to znamená?" "Meč osudu má dvě ostří... Jedním jsi ty..." ...a druhým je smrt. Po cestě, která vedla neproniknutelným lesem, přijížděl jezdec na ryzákovi. Až od určité vzdálenosti byly znatelné černé havraní vlasy, celý černý plášť a jezdcovo pohlaví. Spolu s ním vzduchem plul hustý a vydatný oblak šeříkové vůně promíchané s vůní angreštu. Ze zatáčky se vynořila osedlaná kobyla, stojíc napříč cestou. Byl to krásný černý kůň podle měřítek pěstitelů, ale jeho majitel to nedokázal ocenit. Yennefer samozřejmě okamžitě poznala Klepnu, protože se s ní koneckonců dobře znala. Darovala jí Geraltovi před třemi lety z nejlepšího Cintránského chovu. Geralt okamžitě dal klisně jméno Klepna, protože všechny jeho koně nesli se tak jmenovali, bez ohledu na jejich pohlaví. Yennefer nikdy tuto úchylku nepochopila. Osud opět spojil jejich cesty. Nevěděla jestli se má cítit radost nebo zlost... Teprve teď si všimla, že kobyla má šest nohou, z toho prostřední dvě byly obuty do roztrhaných plátěných bot. Bylo jí jasné, že musí tuto světovou raritu důkladně prozkoumat. Zvlášť, když to byla Klepna. Seskočila tedy z koně, poplácáním uklidnila svého ryzáka a opatrně se přiblížila k dalšímu divu světa. Když byla asi dvě koňské délky daleko, Klepna náhle zakřičela vysokým tenkým hláskem: "Stůj!" Vykřičník za slovem měl zdůraznit vážnost doporučení a Yennefer se rozhodla jej vzít na vědomí. Prozatím. "Stojím. Co dál?" "Ani se nehni!" odtušila Klepna zase tím hláskem. Navíc si kůň pokojně odfrkl. Yennefer se začala bavit: "Ani se nehnu. Co dal?!" Neznatelně pohla rukou a její nohy se přestali dotýkat země. Čarodějka se vznášela několik palců nad zemí a dál pomalu se blížila ke koni. "Řekla jsem, stůj!" "No dobře, promiň... Ale musíš se mi ukázat" Na cestu skočila malá štíhlá dívka se zrzavými vlasy. Ulpěla na čarodějku svoje hluboké modré oči, až Yennefer proběhl mráz po zádech, napjala šíp v luku a ukázala chrup, ve kterém chyběly tři zuby. Na sobě měla potrhané a špinavé hadry ledabyle sešité vždy jen několika málo stehy, na některých místech roztrhnuté a opravované. "Ale....," vydechla Yennefer. Ten dívčin pohled jí fascinoval a hypnotizoval. Vůně šeříku byla chvíli přebyta zápachem vydatného produktu trávení. "Merando, polož to...!" ozval se mužský hlas. Hlas, který důvěrně znala, který vyhledávala a zase se mu vyhýbala. "Geralte... ty můj zachránce!" zvolala s podtónem ironie. "Yen, co ty tu...?" Chtěl jí obejmout. "Geralte nešahej na mě!" "Promiň, není se tu kde umýt," pokusil se zaklínač o úsměv. Čarodějka dlaní naznačila, že by bylo potřeba vyměnit vzduch. Za okamžik vůně šeříku zvítězila v krvavé bitvě nad puchem. "Chápej Yennefer. Nejsem nejmladší a prostě se stářím přichází jisté obtíže," pokusil se Geralt o omluvu. Ani netušíš Geralte, jak dobře to vím, pomyslela si Yennefer. Všichni stárneme. "Chápu. Kousek odtud je Jurton, zastavíme se v krčmě." "Héj, já jsem tu taky!" zakřičela Meranda. "Řeklas, že se zastaví-me?" "Doufala jsem, že pojedeme chvíli spolu. Už dlouho mi chybělo tvoje mlčení." "Halo?!" ozvala se znovu Meranda. Geralt vysadil dívku na Klepnu a pak se sám vyškrábal do sedla. Yennefer vyrazila první, zaklínač se k ní připojil z boku. "Ještě jsi mi nepředstavil toho skřeta, co vezeš na koni." "To je Meranda. Moje osobní prokletí. Doufám, že na něj najdeš protikouzlo, Yen". Čarodějka mu věnovala zvědavý úsměv. "Prokletí? Jak to?" "Drží se mě jako klíště." "Řekni mi víc Geralte! Jsem hodně zvědavá. Času máme dost. Kdes přišel k tomu malému ďáblíkovi." Meranda na čarodějku vycenila zuby a zavrčela. "Asi mě nemá ráda," dodala Yennefer. "Přemluvila jsi mě," rezignoval Geralt, "Nerad o tom mluvím. Budeš se smát, ale čipera mě chytila do oka. Moc ráda si hraje s lukem, to jsi asi už poznala." Dívka se zazubila na potvrzení zaklínačových slov. "No, nakonec jsme se spřátelili, jenže od toho okamžiku se jí nemohu zbavit. Zanechal jsem ji už ve třech rodinách, vždy se stejným výsledkem. Hned druhý den utekla a vystopovala mě. To umí stejně dobře, jako střílet. Teprve později jsem se dozvěděl, že byla chvíli u dryád. "Je nedůvěřivá ke každému. Věřím, že s lukem to opravdu umí," souhlasila Yen. "Zabloudili jsme do Brokilonu. Vůbec jsme to nevěděli, protože nám nikdo nestřelil varování. Až za Stužkou jsme našli planinu, kde roztroušená po lese ležela mrtvá těla. Tři desítky mrtvých lidských dívek a několik čistokrevných dryád. Znásilněny a zabity. Vypadá to, že Verden, Brugge i Kerack podepsali pakt a tvrdě zaútočili na Brokilon." "Geralte, kvůli tomu jedu do Jurtonu. Královna Cirilie chce postavit na stranu Brokilonu. Doufá, že se jí podaří vyjednat mír a klid pro dryády." "Tím ale vyhlásí válku Verdenu," namítl Geralt, "Nedokážu si představit, že oslabená Cintra to ustojí." "Ciri věří, že jo. Nezapomeň, že po Nilfgaardu nastal v Cintře ekonomický bum, protože za války patřila Nilfgaardu. A zničeno bylo jen hlavní město. Zato ve Verdenu i Brugge válka neskončila. Jen se změnil nepřítel. Obě země jsou v troskách a jedině Brokilon slibuje rychlé zbohatnutí. Již les je plný bohatství a to nepočítám Craag An, kde prý leží tuny zlata ladem." "Bojí se snad Ciri, že bohatý sever by mohl překazit obchody v Cintře?" "Ne, důvod je jinde Geralte. Nezapomeň, že sama měla být dryádou . Ty nejlépe víš, co se tenkrát stalo." "Ciri vypila jejich pohár z Craag An. 'Meč osudu má dvě ostří. Jedním jsi ty'. Chceš říct že teď s nimi cítí? Chce chránit starou krev?" "Myslím si to, jsem si téměř jistá. Ale Brokilon je proste země jako každá jiná a prostě je nutné postavit se na jeho stranu." Geralt to už nekomentoval. Yennefeřin zrak sklouzl na Merandu. "Prozraď mi Geralte, jaké máš plány s tou holkou? Doufám, že jí nechceš odvézt na Kaer Morhen?" Geralt nesouhlasně zavrtěl hlavou- "Buď klidná Yen, zatím nemám žádné plány. Snad se mi podaří ji udat v Jurtonu. " "Stejně jim uteču," štěkla Meranda. "Opovaž se! Vidíš Yen, je jako klíště." Yennefer se ušklíbla. "Geralte, nevykládej mi tu pohádky. Ani nemusím číst tvé myšlenky, vidím ti to na očích. Myslíš na druhou šanci. Z Ciri jsi chtěl udělat zaklínačku, ale nevyšlo se ti to tak, jak by sis představoval. Domníváš se, že podruhé to zdaří?" "To je nesmysl Yen" "Geralte, znám tě. Mám tě prokouknutého skrz na skrz. Geralt mlčel. "Aha. Zase mlčíš. Poznávám tě." "Upřímně Yen, napadlo mě to. Samozřejmě. Nevyšlo to z Ciri, vyjde to s Merandou. Je dobrá, mrštná, to zaklínač potřebuje. Má dobré předpoklady, je zdravá jako rybka a mazaná. Byl by to nádherný sen. Ale snem zůstane. Odmítám druhou šanci, protože nevstoupíš dvakrát do stejné řeky." "Ty víš, že mi to takhle nestačí, Geralte." "Nevěříš mi?" Zdálo se že les řídne, mezi stromy se již objevovaly střechy domků z vesnice. Kolem projel jezdec v plátěné zbroji kombinované s pletivem se znaky Verdenu, zdálo se, že dvojici na koních nevěnoval pozornost. "Vzpomeň si na Calanthé. Při poslední návštěvě jsi Ciri odmítl. Tehdy jsi přece odmítal osud, ale pak jsi změnil názor. Jak to je Geralte?" "Začala válka Yen a někdo musel Ciri schovat a připravit na špatné časy. Naučili jsme jí to co jsme sami nejlépe uměli A nikdo neříká, že se to nepovedlo. Kdyby v té době nepřežila, nevládla by dnes celé Cintře." "Ale to první tu chybí Geralte. Vzpomeň si, jak jsi Ciri našel." Zaklínač pokrčil rameny. "Snad osud. Byla mi souzena, co já vím" "Osud," odvrátila se Yennefer, "Marigold plácal něco o tom, že jistý bělovlasý zaklínač na osud nevěří." Ušklíbla se. Geralt nic neřekl. "Věříš na osud bělovlasý zaklínači?" otázala se čarodějka. "Nevím. Vím jen jedno. Že meč osudu má dvě ostří. Jedním jsi ty a druhým je smrt. V to věřím. Protože jedině smrt je nevyhnutelná." Co o tom víš Geralte, co o tom víš. Nenapadne tě, jak moc se mě to týká. "Mluvme o něčem jiném," navrhl Geralt. "Hej, zastavte...," ozvalo se za nimi. Zaklínač i čarodějka se naráz otočili. Vzadu jel mladík ve verdenské zbroji, ten co je před chvílí míjel. Měl ruku vztyčenou a nebyl ozbrojen. "Copak?" zareagovala Yennefer jako první. "Pane, jste Geralt z Rivie?" Bělovlasý pozdvihl obočí: "Osobně příteli." Mladík se přiblížil na jednu koňskou délku. "Jeho veličenstvo, král Kristin z Verdenu žádá o vaše služby. Pokud přijímáte, mám vás doprovodit." Yennefer sledovala Geraltovu tvář. "Přijímám. Veď nás," pokynul zaklínač. Jezdec projel mezi nimi a Geralt s Yennefer ho následovali. "Nemáš radost Geralte? Překvapuješ mě." V její poznámce byla cítit jízlivost. "Nemám. Nehýřím optimismem, protože nevím o žádném nebezpečí v tomto okolí, se kterým by si Ervyll nedokázal poradit. Snad jedinou výjimkou jsou dryády. Vsadím se s tebou o co chceš, že potřebuje jen neporazitelného rytíře do první řady. Apropos, říkal, že Kristin je král?" "Svět se mění rychle, že Geralte? Ale Kristin ještě není králem, jen si nechává na bojišti tak říkat. Je nemyslitelné, aby bitvu proti Brokilonu vedl starý Ervyll. Ten dědek se zadýchává, když musí vstát z trůnu. Těžko bude někam jezdit, když dostat se po schodech do své komnaty je pro něj celodenní zátěž." "Aha, takže Kristin se toho ujal. Jablko nepadá daleko od stromu. Možná, že kdyby tenkrát Ciri neutekla ze zásnub, byla by otázka Brokilonu asi dávno vyřešena. Ale možná ne. Kdo ví. Nevím jestli mám jeho práci přijmout. Už kvůli Merandě." "Určitě počkej, až co po tobě bude Kristin chtít." Geralt mlčel. Dál pokračovali v jízdě za ticha, nepadla mezi nimi žádná další slova. Projeli vesnicí Jurton a zastavili se až na louce za vsí. Na sever od cesty začínal Brokilon a před ním tábořilo několik stovek vojáků v desítkách stanů barvy Verdenu. Vesměs šlo o najaté zabijáky nebo lučištníky, jen několik mužů tvoříc menší oddíl patřil královské gardě. "Odpusťte paní, ale Kristin si přeje pouze zaklínače," oznámil omluvným tónem mladík. Yennefer po něm blýskla očima. "Vzkaž jeho veličenstvu, že jsem Yennefer, nejvyšší poradkyně královny Cirílie z Cintry a jako velvyslankyně žádám o jeho drahocenný čas." "Jak poroučíte paní," uklonil se průvodce. Otočil se na podpatku a zamíchal se do davu, který dost chaoticky pobíhal mezi stany. Kromě zmíněných žoldáku to byli především jejich nohsledové, panošové, či sluhové, tu nosili zbraně, výstroj, vodili koně a zastávali další úkoly. Meranda schovávala hlavu na Geraltově břiše, zaklínač cítil jak se třese strachy. Nečekali dlouho, z davu se brzy vymotal jejich průvodce. "Král vás očekávává oba. U vchodu prosím mi odevzdejte zbraně" "Pane, zaklínač Geralt z Rivie a velvyslankyně Cintry, čarodějka Yennefer" Kristin byl vysoký mladý muž. Hlavu měl oválnou, užší než bylo obvyklé, akorát dole byla zakončena špičatou bradou. Vlasy podivně sestřižené, vzadu dlouhé a sepnuté sponou do copu, což by se spíš dalo nazvat ohonem. Oči hnědé, plné lstí a vypočítavosti. Když dvojice vešla, stál k nim zády, až po chvíli se otočil. Tvář měl čistě oholenou, kromě knírku po vzoru svého otce. "Vítejte přátele," začal, "jsme poctěni, že můžeme vidět a mluvit s opravdovou legendou, s čarodějkou Yennefer, které všichni vděčí za obrovskou pomoc ve válce s Nilfgaardem. Má paní?" Políbil čarodějce ruku. Pak se narovnal a jeho zrak padl na zaklínače. "Geralt z Rivie. Ten známý zaklínač, jehož se bojí každá stvůra. Nelekne se ničeho nezvyklého." Geralt si nemohl nevšimnou, jak dobře si Kristin osvojil královskou mluvu. "Moc mě těší Kristine. Nemusíš hned věřit každé hrdinné baladě, kterou kdy Marigold složil. Občas dost přeháněl." "Ano, zaklínači. Ale Marigold byl pro nás poslem dobrých zpráv. Moc se nám po něm stýská." Pak princ Kristin vybral dvě obyčejné dřevěné židle. "Prosím, přijměte místo. Je to to nejlepší co se mi podařilo v okolí sehnat. Vojáci většinou sedí na zemi." Jedině on měl naproti vchodu luxusnější křeslo "s nebesy", což zde představovalo trůn. Když se posadil, dal si nohu přes nohu. "Přejděme hned k věci. Paní Yennefer mi odpustí, ale nejdříve se budeme věnovat zaklínači... Můj otec, starý král Ervyll z Verdenu zemřel. Bylo to nevyhnutelné a stalo se. A teď již můžeme Verdenu vládnout sami. Jako že bůh stojí nad námi přísaháme, že jsme nesdíleli otcovu vládu, ale dokud byl králem, respektovali jsem ho. Nyní změníme řád věcí. Nechceme válku, válka je velice těžká zátěž na královskou kasu, a naše země má víc potíží, než by bylo zdrávo. Válku už není lehké zastavit, můžeme se ale pokusit vyjednávat. Chceme se s dryádami dohodnout a dát jim druhou šanci. Chceme jim nabídnout podmínky, na které musí přistoupit a ukončit tak utrpení, které léta snášeli od mého otce. Až potom, zaklínači. Nejdříve tedy, co od tebe vyžadujeme. Víme, že už jsi několikrát Brokilon navštívil a znáš se s Eithné. Tvůj úkol je jednoduchý. Vydáš se do Brokilonu a předáš Eithné náš list. Počkáš na její odpověď a pak se vrátíš. Odměna je vysoká. Teď můžeš mluvit." Nastala krátká pauza, než se Geralt ozval. "Upřímně, jsi velký snílek Kristine. Myslíš si že Eithné jen tak bude souhlasit s nějakými podmínkami. Kolikrát jsem působil jako prostředník mezi Venzlavem a Brokilonem. Dryády neopustí Brokilon, jestli ti jde o tohle. Bojovali dvěstě let od Brokilon, nevzdají se, tak to tehdy říkala a dodnes si to takto pamatuju. Nedopustí ani těžbu dřeva a budou nadále střežit posvátné místo Craag An. Znám jejich mentalitu. Do poslední dryády budou chránit les. Pouze ty Kristine můžeš zabránit masakrům, tak že prostě ukončíš nesmyslnou válku a propustíš zabijáky." "Jen tvá neznalost místních poměrů omlouvá tvoji řeč Geralte. Nezastíráme problémy, musíme je řešit. Těžko ti vysvětlíme, že situace, kdy musíme dovážet dřevo ze sousedství kvůli Brokilonu je neudržitelná." "Problém není v Brokilonu Kristine. Yennefer jistě pamatuje na doby, kdy ve Verdenu bylo daleko víc dřeva než je teď. Myslíš si, že když dryády vydají Brokilon, že to dopadne jinak?" "Takže nepřijímáš? To je veliká škoda, protože odměna je 100 verdenský tolarů za doručení listu a dalších 100 za kladnou odpověď" "To jsem neřekl. Klidně vstoupím do Brokilonu a list doručím. Už dlouho jsem Eithné nemluvil, zas jí rád uvidím. Ale předem tvrdím, že bych si od toho nic nesliboval. Nic víc, než co tu bylo posledních dvěstě let." "Taktiku nech na nás. Kdy hodláš vyrazit?" "Až zítra, brzo ráno. Mám za sebou dlouhou cestu." "Výborně. Naše podmínky pro Eithné dostaneš zítra." Otočil se na Yennefer. "Teď vy velvyslankyně." Yennefer ještě chvíli přemýšlela. Doposud jen poslouchala mužský rozhovor a čím dál víc jí bylo jasné, že situace se malinko změnila od doby, kdy vyrazila z Cintry. "Chtěla jsem být maximálně stručná." Z pláště vytáhla ruličku svitku s královskou pečetí se znakem Cintry. "Zde jsou podmínky, za jakých se Cirilie z Cintry nepostaví na stranu Brokilonu." Kristin se na ní zamračil. Rozlomil pečeť, rozvinul svitek a začetl se do poselství. Jak se jeho oči blížili ke konci zprávy, mračil se čím dál tím víc. Když skončil zlostně zmáčkl svitek v pěst. Vrhl nevraživý pohled na čarodějku. "Doufám, že ta praštěná holka ví co děla. Tím fakticky Verdenu vyhlašuje válku. Tyhle podmínky jsou pro nás nepřijatelné." "Nemyslím si, že by pro zemi byly nevýhodné," namítla Yennefer, "Poddaní jistě přivítají hospodářskou pomoci od Cintry." "Myslí si snad Cirilie, že si může takto podmanit Verden? Nikdy nedopustíme, aby jsme byly kolonií Cintry. Verden nesmí být pod ekonomickým diktátem vaší země..." Yennefer pokrčila rameny. "Budiž tedy. Jestli skutečně odmítáš hospodářskou pomoc a místo toho chceš dál bojovat s dryádami o prachobyčejný prales a hnát se za legendou o zlatu, které možná ani neexistuje... Geralt měl pravdu, jsi snílek. Velký snílek, ale hlavně vrah šestnáctiletých dívek. Co mám tedy vyřídit do Cintry?" "Můj nesouhlas. Těšilo mě." Yennefer vykřikla. Nebyl to křik bolesti, ale vášně. "Probudíš čiperu," ozval se Geralt. "Neboj." Vzdychla. "Postarala jsem se o - ouch, Geralte!" Byli si souzeni a nikdy by jim nebylo dáno spolu žít a milovat se. Vždycky jen na krátký okamžik, pouze na jednu noc. A druhý den ráno zase nashledanou za rok, nebo za dva... Ale v ten krátký okamžik jedině oni dva si rozuměli. Jako vždy společná vášeň a rozkoš dosáhla k těm nejvyšším vrcholů. Yennefer to projevovala hlasitými vzdechy, stále hlasitěji a hlasitěji, až přešli v křik, který bez větších obtíží procházel všemi zdmi v pokoji a byl tlumeně slyšet i venku. Ozvalo se zabouchání na stěnu z vedlejšího pokoje. Vibrace se přenesly na celou dřevěnou stavbu. Hospůdka to totiž byla malá, jen několik pokojíků a výčep, vše bylo dřevěné. Museli být šťastní z toho co sehnali, protože všechny volné pokoje v městečku byly zadány pro nájemné vojáky, kteří se chlubili lepší finanční hotovostí. A Yennefer si nechtěla dělat zbytečné nepřátelé. "Však se nezblázněj," zašeptala Yennefer. Geralt jí něžně políbil na krku. "Mělas použít magii na ně..." "Zbytečné plejtvání. To by pak nic nezbylo na čiperu. To bys chtěl?" Věnoval jí úsměv. "Přivázat na židli a dát do pusy roubík." "Tobě by nevadilo, kdyby se na nás dívala?" "A tobě jo?" Yennefer neodpověděla. Odhrnula si vlasy z čela. "Co k ní cítíš, Geralte?" "Já...?" S jakým úmyslem Yennefer položila tuto otázku? "Jsem zaklínač, Yen..." "Fakt? To je novinka... No neříkej, že k ní nic necítíš. Stejně jako s Ciri. Říkals totéž a vzpomeň si, jak si ji pak nepřestával hledat. Jak se tomu říká... posedlost?" "Přeháníš..." Úsmála se. "Nepřeháním. Odpověz mi." "Nic necítím, jsem zaklínač." "Nehoupej mě. Nenávidíš jí, protože tě provokuje, ale přesto si neseš za ní zodpovědnost. Na její drzé poznámky drze odpovídáš a přitom bys jí nikdy neublížil. Nikdy bys nedopustil, aby se jí něco stalo. Přiznej se, kolikrát jsi zkoušel ji zanechat v cizí rodině?" Geralt mlčel. "No tak Geralte, já se ti neposmívám." "Jednou Yen. A přestaň o tom mluvit." Přitulila se k němu. "Víš, závidím ti. Nikdy jsem nemohla mít vlastní dítě a teď mě to moc mrzí, Geralte. Těžko si to dokážeš představit." Geralt mlčel a hladil čarodějku po vlasech. Najednou na jeho hruď ukápla slza. Když se podíval, zjistil, že to nebyla slza, ale krev. Yennefer ležela opřená o jeho rameno, oči měla zavřené a z nosu jí tekla krev. "Yen..." Nereagovala. Slabě s ní zatřásl, pak silněji. Žádná odpověď. Zdálo se že Yennefer zemřela. Nevládla rukám ani nohám, neprobudilo jí ani Geraltovo třesení. "No tak, proboha Yennefer!" Pak si uvědomil že slabě dýchá. To bylo dobré znamení. Křísil jí, plácal ji po tvářích, volal na ni. Nechal toho po pěti minutách. Byl v koncích, zaplavoval ho pocit paniky. Žíla, to věděl, protože dýchala. Musela jen upadnout do nějakého hlubokého spánku, nebo komatu. Geralt bohužel vůbec netušil, jak ji pomoc. Nikdy se s tím nesetkal. Byla to snad nějaká kletba? Bylo to jiného čaroděje? Nebo snad tvora, kterého neviděl a neuměl s ním bojovat Stále jí kapala krev z nosu. Nevšiml si, kdy otevřela oči. Jakmile přišla k sobě vyskočila z postele a naklonila se k zrcadlu. Otřela si nos o prst. "Yen...!" "Geralte neptej se mě!" Přistoupil k ní a chtěl jí vzít za ruku. Ohnala se po něm, rukama mu několikrát zamávala před očima. Vypadala moc rozrušená. Vzal jí v pase a sevřel ji rukama. Chtěla se násilně vyprostit z jeho sevření, nadávala a křičela, mávala kolem sebe rukama, ale nedařilo se jí to. Ani jednou však nepoužila magii. "Yen, uklidni se!" Její úsilí ochablo, pomalu se smiřovala se skutečností, že vyšlo najevo to co doposud skrývala. Musela to přijmout. Byla otázka, jak to přijme zaklínač. "Už je to dobrý," ujistila ho. Geralt povolil sevření. "Co to bylo Yen?" Posadila se na kraj lůžka, vypadala dost zvadle. Geralt si přisedl. Objal ji rukou kolem ramen. Položila si hlavu na jeho rameno. Ukázala mu krev na prstě. "Vidíš. To je smrt. Umírám..." "Yennefer..." "Zkus to nějak překousnout, Geralte. Tohle je něco, co nemohu ovlivnit kouzly. Ani ti nejznámější a nejschopnější léčitelé nedokáží nemoc vyléčit. Ani druidi. Není už žádná šance. Říkám ti to rovnou, aby ses pak hloupě neptal. Kolik mi zbývá? Týden nebo měsíc, co já vím. Možná víc. Poslední dobou se to stává častěji a říká mi, že konec se blíží. Jednou se možná neprobudím" "Kdy se to stalo poprvé?" "Ani nevím, nepamatuju si to, protože tehdy jsem si ani neuvědomovala, o co jde. Začíná to rychle, jako bys viděl, že na tebe něco padá strašnou rychlostí. Svítí to oslnivým světlem a pak nevidíš nic, necítíš nic, nic tě nebolí. Zdá se ti, že se vůbec nic nestalo, ale probudíš se celej od krve. Tobě se zdá, že to byla chvilka, ale mezitím uběhne dlouhá doba. Jak dlouho to trvalo dneska?" "Jen chvíli. Deset minut." "Hmm." Pokusila se o úsměv, ale nešlo jí to, "Jednou to trvalo hodinu." "To skutečně není žádná možnost. Žádná druhá šance?" "Smiř se s tím Geralte. Smiř se s tím, že jsi mě dnes miloval naposled. Smiř se se stářím Geralte. Každý musí umřít, smrt se nedá oddálit ani hezkým zjevem. Vypadáš na dvacet pět, ale víš, že tě smrt pronásleduje. Že už žiješ moc dlouho, déle, než je ti bylo vyměřeno, a že smrt si tě brzy najde. A občas tě upozorní, že je skutečná, a že bys na ní neměl zapomínat." "Nemluv tak Yen. Tvá slova mohou smrt jen přiblížit" "Tak ať! Ať už přijde a zbaví mě toho trápení. Kde jsi! Pojď si pro mne! Tady jsem! Připravená na cestu! Já... já nemohu Geralte..." Viděl jak její zrak spočinul na lůžku kde spala Meranda. Snad ji přepadla lítost nad tím, že už nikdy, nikdy nemohla mít to co všechny ostatní ženy. Nebo najednou měla pocit, že život byl moc krátký na jeho skutečné prožití. Zabořila hlavu do zaklínačovi hrudi a rozplakala se. Geralt to čekal. Svištění a ťuknutí. Tak, jako vždycky, dryády upozorňovali každého zbloudilce na to, že jde špatnou cestou, na jejímž konci ho čeká smrt. Ten konec měl přijít hned následujících pár kroků. Byl to způsob obrany, jak se vyhnout novým směrům ve světě. Byl to způsob jak se světu uzavřít. Ale nestalo se vůbec nic. Čekal, že před Jurtonem, kde tábořila větší verdenská armáda budou dryády obezřetnější a bál se dokonce, že nebudou vůbec střílet varování. Že první ránou pošlou vetřelce do náručí zubaté. Šel už hodně dlouho, tak daleko se sám do Brokilonu nikdy nedostal. Jakoby tu žádné dryády nebyly. Mohlo to však být součástí taktiky. Nalákat vojáky do lesa, o kterém nic neví a skřípnout ze všech stran. Nechtěl podceňovat Eithné, byla to chytrá dryáda. A pak tu byly ještě pasti. Pod nohou mu křupla větev. Zarazil se. Ano, pasti, o nich se vedly celé legendy. Jakou šanci má dostat se do Duén Canell? Když o tom přemýšlel, tak jakou šanci měla celá slavná verdenská armáda? Kristin se možná opravdu bál, že bude muset vejít na území, které dosud nikdo nezmapoval. Pokusy vylákat dryády ven se zřejmě nevydařily, teď byl na tahu on. A dryády vesele odklidily bitevní pole, skryly se do křovin, tak jak to nejlépe umějí a čekají na svojí šanci. Když už byla řeč o pastech, zdálo se, že Geralt zachytil nějaký zvuk. Pak se bez otálení vrhnul na zem. Nad hlavou mu prolétl dřevěný "ježek" v podobě klády s ostrými hroty také ze dřeva. Byla to nebezpečná past. Kolik jich tu bylo v okolí netušil. Počkal až se ježek dohoupe. Potom vstal, oprášil se, zhodnotil ostrost hrotů na ježkovy a pokračoval dál. Vyhnul se další pasti připomínající zamaskovanou díru v zemi. Odhalil i několik ok, takových, co tehdy použila Meranda na jeho odchycení. Díky té zkušenosti se jim mohl vyhnout. Dostal se již hluboko do lesa, do Duén Canell však zbýval ještě den cesty. Neustále měl pocit, že ho cosi sleduje z bezpečí výšky stromů, ale v korunách nikoho nespatřil. Zatím si ten pocit nechával pro sebe. Stmívalo se, musel někde složit hlavu, což bylo zatím to nejnepříjemnější na tomhle úkolu. Noci již dávno nebyly teplé, dokonce k ránu začínalo mrznout. Na začátku doufal, že bude sdílet teplo s nějakou průvodkyní, jakou byla třeba Braenn. Sám se občas divil, jak samy dryády přežijí zimu. Když otevřel oči, skláněla se nad ním dryáda. Stará asi tak na šestadvacet let, měla modré oči a plavé vlasy. "Gwynbleidd...," zašeptala, "jak ráda tě zase vidím." Geralt měl neutuchající dojem, že už jí někde viděl. Ale hned po probuzení si nemohl vzpomenout. "Braenn?" zkusil. Dryáda se malinko začervenala. "Jsi to ty, Braenn!" zaradoval se Geralt. "Taky tě rád vidím..." Vstal. Upravil si kabátec. Přátelsky se objali. "Co děláš v Brokilonu, Gwynbleidde. Teď jsou zlé časy. Některé dryády by radši viděli tvou mrtvolu aby pomstily smrt kamarádek, které padly u Stužky." "Jdu za Eithné. Čekal jsem vás už na kraji lesa. Kde jste byly celou tu dobu?" "Byly jsme tam, jen se neboj. Sledujeme tě už od tvého vstupu do Brokilonu. Ale Caémm rozhodla tě pustit na pasti. Byls dobrý, to se musí nechat. Pak jsi měl štěstí, protože kdybych tě nepoznala, dryády by tě zabily ve spánku." Geralt jí odmítal věřit. "Co to povídáš Braenn?" Sklopila oči. "Geralte, Brokilon se hodně změnil. Už není tím, co jsi znal. Prosím tě, nediv se všemu co uvidíš, ber to jako skutečnost. Jen osud ví, že ani mně se to nelíbí." Vzhlédla k němu. "Dovedu tě k Eithné, Geralte, ale ochranu ti nezajistím. Poznáš sám, že ani Eithné nevládne celému Brokilonu." Mluvila vážně. Něco se dělo uvnitř Brokilonu, něco o čem mnoho nevěděl. Něco mu ale říkalo, že vědět víc může být smrtelné. Přesto se nezbavil mírné zvědavosti. Braenn ho vedla hlouběji do lesa a zdálo se, že teď postupují mnohem rychleji. Mluvit začala ona. "Eithné umírá Geralte a s ní i celý Brokilon. My umíráme ve zbytečných bitvách a ubývá nás. Víš už, že si tedy musíme dopomoci lidskými dívkami. Dnes již najdeš málo čistokrevných dryád. Nové lidské tváře sebou přinášejí lidské zvyky a mravy. Ničí to co jsme dosud budovali. Navíc, unesené děti nechápou smysl pro zodpovědnost jako zde narozené čisté dryády. Lidské dívky to celé chápou jako dětskou hru. Víc říkat doufám nemusím." "Nemusíš, Braenn. Díky nim se hroutí všechny hodnoty ve které dryády věřili a které vyznávaly. Díky ním se Brokilon musel změnit i když si to Eithné nechtěla připustit." "Ani netušíš, jak svátá slova jsi tehdy pronesl. Pokroku se nelze vyhnout, ani se před ním nemůžeš schovat do Brokilonu." "Neposlechla mě." "Někdy se sama sebe ptám, pro co vlastně umíráme. Už dávno to není pro les. Je to jen chabý důvod a já věřím, že se Brokilon dokáže dohodnout s Verdenem. Zdá se ti, že takhle by žádná dryáda nemluvila? Máš pravdu, a ty jsi už dávno poznal, že nejsem dryáda. Jaký by byl můj život, kdyby mě tehdy neunesly. V co bych věřila. Mám vůbec za co vděčit dryádám? Má smysl můj život? Ani nevíš jak závidím té dívce, kterou jsi tenkrát zachránil ze spárů nemilosrdného osud. Co se s ní vlastně stalo?" "Myslíš Ciri? Stala se královnou Cintry" Viděl, jak posmutněla. "Zkus vzít jiný příklad Braenn. Během války Ciri prožila mnohem víc starostí, než si dokážeš představit. Takový život bych ti nepřál." "Nerozumíš tomu Geralte! Tehdy se mohla stát dryádou. Myslíš, že by teď byla vděčná? Nechci tady být Geralte, nechci... chci pryč" "A kdo tě drží?" "Nerozumíš tomu, to nejde... já, já...," popotáhla nosem. Bylo jí do breku. Geralt ještě nikdy neviděl dryádu plakat. Vždycky pro něho byly vyrovnané, bez citu a emocí, koneckonců takové, jako byl on sám. Ani milování pro ně nic neznamenalo. Vzpomněl si na Yennefer. "Nebreč Braenn. Ty jsi mladá, můžeš svůj život ještě změnit. Záleží jen na tobě a na tvém rozhodnutí. Někteří mí přátelé už tuto možnost dávno ztratili." Zbytek jsem nenapsal.

---