Písmák Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte sePlesové šaty
31. 01. 2011
0
8
849
Autor
Arbesia
Seděla na čistě bílé pohovce ve velkém sále luxusního městského domu a zuřivě se oháněla jehlou. Všude kolem ní ležely stohy rudého hedvábí i odstřižků obyčejné látky.
Na protějším konci sálu, vedle masivních schodů vedoucích do dalšího patra, stály vysoké, lakované hodiny. Ručičky na nich právě ukázaly půl šestou a hodiny odbily.
Zvedla hlavu a podívala se černýma očima na hodiny. Kéž by se dal čas zastavit... Roztěkané oči se podívaly na malý stolek, jež byl vedle pohovky. Ležel na něm drobný lísteček na němž se okrasným písmem skvěl nápis:
Srdečně Vás zveme na Vánoční bál Lady Stamberlyové. Dostavte se prosím
v čas.
Na Štědrý den, v šest hodin večer.
Její oči sklouzly zpět k pomačkané látce v rozechvělé ruce. Oháněla se zlatou jehlou, jak nejlépe uměla, přesto nevěřila, že z její snahy něco vzejde.
Vánoční bál Lady Stamberlyové. Nejvyhlášenější bál v okrese. A ona je na něj pozvaná! Ona, tolik si tam vždy přála být, ale nemohla. A teď může! Půjde tam. A bude nejkrásnější ze všech mladých dam...jen kdyby...
Ach, proč ten hloupý poslíček musel zabloudit a přijít s pozvánkou až dnes ráno? Dnes, na Štědrý den, kde měla sehnat vhodné plesové šaty? Nikde! Služka stačila sehnat jen hedvábnou látku. Ani švadlena dnes nepracuje! A ona si teď musí ušít šaty sama. Taková ostuda!
Její šatní skříň obsahovala desítky šatů vhodných jen a jen na plesy či na oslavy. Měly nejrůznější barvy, od smaragdově zelené po zářivě žlutou. A ona si dnes ani jedny z nich nemohla obléct. Proč? Ptáte se proč? Proboha! Co je to za otázku! Protože už je na sobě všechny měla. Byl by to skandál, kdyby dívka z bohaté rodiny, jako je ta její, přišla na ples lady Stamberlyové v šatech, které už jednou měla na jiném plese. Co by si o ní lidé mysleli? Při té myšlence se jí sevřel žaludek. Že nemá na nové šaty!
Však ona jim ukáže, jaké šaty bude mít! Všechny dámy jí je budou závidět, dokonce i ty největší a nejzatvrzelejší staré ježibaby.
Dokončila poslední steh a ustřihla poslední kousek nitě. Červený proužek se jemně jako peříčko snesl na zem a dopadl na světlý koberec. Dívka shodila všechny odstřižky z pohovky na zem a vyskočila. V rukou pevně svírala nové šaty a bez ohledu na služebnou, jež právě běhala po pokoji a šmejdila prachovkou i v těch nejzapadlejších koutech, si stáhla růžový župan a hodila jej na zem mezi hromadu látek.
Dělala to již tisíckrát. Nejprve oblékla spodní kalhotky, spodničku a potom zakřičela svým vysokým hláskem, jež se rozléhal po celém domě: "Chůvo!"
Z kuchyňským dveří se vyřítila nízká, zato velmi baculatá stará dáma v šedivých, látkových šatech. Dívka jí vrazila rudé šaty do rukou a chůva si je pozorně prohlédla. Rychle chtěla něco namítnout, jenže její mladá paní jí jediným pohledem zarazila. Chůva jí je tedy prudce přetáhla přes hlavu a chystala se zapnout krvavě rudý korzet.
"Utáhni ho pořádně! Ať v něm mám pěkně útlý pas."
Chůva se zakřenila. Jakoby slečna nebyla hubená už dost. Nic takového však nahlas neřekla, jen zamumlala něco o tom, ať se slečna pořádně nadechne, vydechne a něčeho se chytí.
Když byla se šněrováním hotová, ustoupila o několik kroků od své mladé paní a znaleckým pohledem si ji prohlédla. Na svůj věk byla dívka už opravdu moc krásná a především odvážná. Chůviny oči se zastavily u hlubokého výstřihu a potom přelétly ke zkrácenému spodku z nějž téměř koukaly dlouhé bílé kalhotky.
"Tak co? Sluší mi?" Smála se dívka, která si všimla chůvina nesouhlasného pohledu.
Chůva zakroutila hlavou. "Slečno slušej..."
Dívka se znova zvesela zasmála.
"Ale stejně si myslím, že byste si měla vzít nějaké jiné, vždyť v tadytěch co máte teď na sobě vypadáte docela jako lehká holka!"
Dívka byla jediným skokem u chůvy a stará žena ucítila její dlaň přistávat na své tváři.
"Takhle o mne už nikdy nemluv. Ty mi jen závidíš, že jsem tak hezká a ty šaty mi tak sluší. Jen se na sebe podívej, chůvo. Ty by ses do nich ani nevešla!" Otočila se od chůvy a přešla k vysokému zrcadlo, před nímž se začala nakrucovat a spokojeně se prohlížet.
"Mojí tajnou skříňku," poručila rychle.
Chůva odemkla šuplíček jedné skříně a z jeho nejvzdálenější části vytáhla malou skříňku. Slečna ji beze slova odemkla a vytáhla z ní drobnou krabičku. Rychle z ní sundala víčko a podívala se na nedotčenou rudou látku uvnitř. Před znechuceným pohledem své chůvy do látky strčila prst a klidně si jím přejela rty. Byly karmínově rudé. Z další krabičky vytáhla šminky. Věc, kterou by si ostatní dívky, stejně tak jako rtěnky v životě neodvážily koupit. Ale ona ano. Je přeci nejkrásnější. Nanesla si jich slabou vrstvu na tvář a usmála se na sebe do zrcadla. "Tvoje rty přitáhnou oči každého muže. A tvoje tváře budou pořád krásně červené a ty se nebudeš muset nijak namáhat," povídala si sama se sebou, aniž by vnímala chůvinu přítomnost.
"Růži," poručila nakonec. Chůva jí podala malou skleničku s narůžovělou tekutinou. Byla to vůně, jíž dívka tentokrát rozhodně nešetřila. Musí celá vonět po růžích! Potom si ještě upravila nezkrotné vlasy, přes ramena přehodila šátek a nandala si taneční střevíce.
"Slečno, já si nemyslím,..." zaprotestovala naposledy chůva, když dívka nasedala do kočáru. Její paní si však jen přiložila prst ke rtům a umlčela ji.
Přijela právě včas. Když vstoupila do velké, ozářené haly plné hostů a vítala se s paní Stamberlyovou, rozhlížela se kolem sebe. Byly tam snad všechny šlechtické rodiny z města i širokého okolí. Každý si našel své místo, dámy posedávaly na připravených židlích a měkkých pohovkách, pánové postávali v jejich blízkosti a s úsměvem s nimi hovořili. Mladíci, kteří neměli co na práci, znuděně posedávaly na schodech a překáželi pobíhajícímu služebnictvu, jež mezi nimi muselo namáhavě kličkovat.
Stěny všude kolem byly v barvách béžové nebo starorůžové a skvěly se na nich obrazy s náboženskou tématikou, nebo s hlavami králů. Mezi nimi visela na zdech výzdoba v barvách zlaté, červené a zelené, nechybělo velké množství jmelí. Zlaté svícny byly čistě vyleštěné a bílé svíce na nich plápolaly čistým oranžovým plamenem.
Pod nohama všech byl úžasně měkký koberec béžové barvy.
I přes napomínání paní Stamberlyové se místností nesla tabáková vůně, pocházející od zapálených doutníků několika starých manželů sedících u stolku vedle schodiště. Tito manželé pokládaly bál pouze za záležitost svých manželek a dětí, oni, jakožto hlavy rodiny byli jen doprovodem.
Paní Stamberlyová opustila slečnu, aby se mohla věnovat dalším hostům. Toho, že ji stará paní si dívka ani nevšimla, protože se právě začala věnovat vypouštění úsměvů a vyzývavých pohledů na všechny strany. Brzy jí byl plný celý sál. Dámy i staré baby si ji prohlížely. Některé poněkud překvapené, jiné silně znechuceně. A ona se jen usmívala.
Muži na ní mohli oči nechat. Pohledem jí přejížděli od zrzavých vlasů, ke zvýrazněným černým očím, k záhadnému úsměvu na karmínových rtech. K odhalenému krku a ke smaragdovému náhrdelníku, jež se ztrácel kdesi hluboko ve výstřihu.
Sálem se nesl slabý šum, všichni si ji prohlíželi a mluvili o ní. Někteří se tiše a nestoudně ptali: "Kdo je ta mladá dívka,... co vypadá jako děvka?" A i když odpověď všichni znali, nikdo doopravdy nevěděl, kdo dívka je.
Všechny dámy kolem na sobě měly bohatě nařasené šaty v barvách černé, zelené, modré nebo šedivé, jež byly v tak významný den sešněrovány skoro až ke krk. Všechny mladé dívky si musely odpustit i své flirtovačné vysoko vyčesané účesy, místo nich ji vlasy volně splývaly na ramena. Navíc měla každá z nich vhodný klobouk nebo alespoň stříbrnou ozdobu ve vlasech. A místo náhrdelníků měly na šatech jen černé brože.
Toho všeho si však mladá slečna ani trochu nevšímala, svým odvážným pohledem flirtovala s každým mládencem v místnosti a tak se kolem ní rychle shromáždila skupinka mladých obdivovatelů v pečlivě nažehlených oblecích a kloboucích.
Dívka brzy zapomněla i na svůj hedvábný šál, jež měla kolem ramenou. Červené hedvábí se jemně sneslo k zemi a neslyšně dopadlo na podlahu k nohám všech obdivovatelů. Nikdo si jej nevšiml. Až na jednoho.
Dosud tichý, mladý pozorovatel v černém obleku a šikmo nasazeném klobouku nespustil z dívky od jejího příchodu oči. Neustále si ji prohlížel a chtivým pohledem ji přejížděl odshora dolů? Kdo byl tento mladý gantleman? Ani to nikdo netušil, ačkoliv všichni věděli jak se jmenuje.
Jakmile spatřil šátek, jež sklouzl slečně po hebké pokožce na ramenou a dopadl na zem, protlačil se mezi nápadníky a sehnul se pro něj. "Váš šál, slečno." Dívka se k němu otočila. "Ach, děkuji," natáhla se po šátku. Nedal jí ho.
"Smím prosit o první tanec?" Jeho čistě modré oči se setkaly s jejíma havraníma očima. Na tváři mu hrál podivný úsměv.
"A-a-no," vykoktala ze sebe a znova se natáhla po šálu.
Ani tentokrát jí jej však nedal. Místo toho schoval ruku za záda a usmíval se na ní. Přitom ji stále hltal modrýma očima, vysel jí na rtech. Jemně se na něj usmála a zamžikala očima. Snad jí ten šátek vrátí, nebo snad...
"Ne," řekl chladným hlasem. "když dovolíte, rád bych si jej nechal. Jako památku na vaši krásu."
Takhle jí lichotit? Takový gantleman. Tak mladý a hezký, třeba by ji mohl i požádat o ruku. Nasadila nejsladší úsměv, jaký uměla.
"Dobře. Nic nenamítám proti tomu, aby jste si jej nechal, i když pojedu domu v zimě... Jen...jen mi dovolte vám jej uvázat."
Usmál se a podal jí jej. Přistoupila až těsně k němu a objala jej kolem krku. Ucítila podivnou vůni a nespatřitelně položila hlavu na jeho rameno.
Jeho ruka jí přejela po zádech k pasu. Hlavu jemně naklonil k jejím vlasům a nasál růžovou vůni. Byla tak zaujatá uvazováním šátku, že si toho ani nevšimla.
"Taková nestydatost. Takhle veřejně flirtovat s naprosto cizím mužem," poznamenalo několik opodál sedících starých ženských, jež celý výjev se zaujetím sledovaly. Jedna z nich do konce na krátko upadla do mdlob se slovy: "Panenkomarjá, kam to dneska spěje?"
Byla to jen tak krátká chvíle, ale jim oběma to připadalo jako celá věčnost. Mohla by to být láska?
Když se od něj opět odtáhla, tvářil se naprosto jinak, než předtím. V tu chvíli čekala snad i horoucí vyznání lásky, místo toho se však jen zeptal: "Slečno. Neviděl jsem Vás přicházet s doprovodem. Je tady někdo s vámi?"
"Ne, přijela jsem sama."
"Jste odvážná. Ale dovolte mi, abych tuto chybu Vašeho otce, bratra, či snad manžela rychle napravil a jejich doprovod Vám vynahradil."
"S radostí," odpověděla. A ještě rychle dodala: "Otcův doprovod." Usmál se na ní. Věděl, kam tím míří.
Velký taneční sál byl ještě před chvíli prázdný a podlahové parkety se leskly čistotou. Bílé zdi byly ozářené světlem z několika obřích lustrů visících po vzoru Versailles z vysokého, obloukovitého stropu, s vykreslenými náboženskými motivy. Jen na bohatě zdobeném balkóně bylo několik hudebníků, jež připravovaly své drahocenné nástroje na celovečerní práci.
Krátce po sedmé se začal sál zaplňovat lidmi a v půl osmé byli již parkety velkého tanečního sálu i menších sálů okolo přeplněny tanečními páry, jež se účastnily prvního tance. U zdí postávaly dámy s punčem v rukou a překřikovaly se, protože každá z nich právě přišlá s nějakým novým drbem.
Taneční páry se seřadily. V jedné řadě stály jeden vedle druhého mladí tanečníci v cylindrech a kvádrech, naproti nim stály seřazené dívky v nařasených šatech.
Měla oči jenom pro něho... A on jenom pro ni. Každým pohledem ji doslova hltal, mnohdy si před jeho zraky připadala skoro až nepříjemně. Jenže i ona z něj nespouštěla oči. Neustále ho hltala odshora dolů a tiše ho obdivovala.
Hudba začala hrát a muži jako první vystoupili ke svým partnerkám, sklonili hlavy a natáhli ruce. Většina dívek se v tu chvíli jemně začervenala, jen ta naše nemusela. Lehce položila svou ruku na rozpálenou ruku svého partnera. Odvedl ji do samotného středu sálu a dokázal jí, že právě on je tím nejlepším tanečníkem.
Cítila každý jeho dotek, pokaždé, když se k ní přiblížil, když stál vedle ní, když jí podal ruku. Všechno to vnímala víc, než kdykoliv jindy. On také. Když hudba skončila, všichni se navzájem poklonili a zatleskali si.
"Výborně tancujete," řekl, když se jí klaněl.
"Pane, vy jste ten nejlepší tanečník s jakým jsem kdy tančila."
"Jistě se mýlíte, při každém tanci všem šlapu na nohy."
"Ani náhodou. Tančíte dokonale."
Hudba začala hrát další tanec. "Smím prosit?" Nabídl jí ruku.
"Ale jistě."
Celý kus večera s ní protančil. Neustále se na ni díval, nespouštěl s ní oči. Netančil s nikým jiným, jen s ní. Netančila s nikým jiným, než s ním. Hudba právě dohrála další tanec a na hodinách odbila jedenáctá.
"Brzy bude konec. Pojďte prosím se mnou," podal jí ruku.
Zachvěla se. Kam ji asi odvede? Co jí řekne? Určitě jí požádá o ruku. Určitě. A ona to přijme. Bude tolik šťastná, oni oba budou tolik šťastní, ano, budou!
Provedl ji prázdnou vstupní halou a vyvedl ji nahoru po prázdných schodech. Kam ji vede? Horní patro bylo téměř neosvětlené. Vedl ji dlouhou chodbou, až na samotný konec, kde byly jediné dveře. Otevřel.
"Vstupte."
Důvěřivá dívka beze slova vstoupila. Ocitla se v místnosti obdélníkového tvaru, v niž byly ze všech stran vysoké regály plné knih. Bledý měsíční svit, pronikající oknem, dopadal na masivní stůl plný popsaných papírů a povalenou židli. Na stole byl svícen s jednou ohořelou svící. Všude v místnosti hořelo svící jen několik. Na druhé straně místnosti bylo jistě pohodlné křeslo, které k nim však nyní bylo přitočené zády.
Zavřel dveře, chytil ji za ruku a odvedl ji do středu místnosti. Proč ji sem odvedl? Chtěl ji přeci požádat o ruku. Jenomže, proč zrovna tady, jsou i hezčí místa. Takhle si to tedy nepředstavovala. Ale pokud ji požádá o ruku, tak jí to bude jedno, kde.
V tu chvíli ho hltala očima a on ji. Nevyřčené otázky jí vyčetl s tváře a opět se usmál tím podivným úsměvem. Poklekl.
"Jsi krásná," zašeptal se skloněnou hlavou.
Dívala se na něj seshora a čekala co řekne, co bude dál. Přiblížil se k ní a vzal do ruky její odhalenou nohu. Políbil ji. Vylekaně od něj uskočila, ale nic neřekla. Ani on. Znova se na ní podíval, jenže tentokrát jiným pohledem. Nezkušená dívka nepoznala, jak moc vášnivý a chtivý jeho pohled byl. Nepoznala, jak si ji celou tu dobu prohlíží, nespouští oči z jejích rudých rtů a rudých šatů. A teď tu s ním byla. A úplně sama. Opět ustoupila o krok.
Její vnitřní hlas jí najednou zavelel aby zastavila. Zůstala stát na místě jako opařená.
Stál tam a díval se na ní, dokud nezůstala nehybně stát na místě. Měl jí přesně tam, kde chtěl. Přistoupil k ní o krok. Pořád stála na místě. Vrhnul se k ní a jednou rukou ji objal kolem boku a přitáhl k sobě. Druhou rukou jí vjel do sčesaných zrzavých vlasů, vyndal sponu a rozpustil je.
Probrala se. Začala se bát, pokusila se mu vysmýknout. Pevně ji objal kolem pasu i druhou rukou a políbil ji na šíji a na krk.
S každým dalším polibkem byla skoro jeho.
Uteč! Jdi pryč! Tohle není pro tebe! Uteč! Její vnitřní hlas a instinkt hlasitě řval a velel, jenže její tělo bylo spalováno žárem. Zmítala se v něčem, co nikdy nepoznala, propadala tomu. Jeho horké rty se přitiskly k jejím, padla mu do náruče. Dlouhé zrzavé vlasy se mu omotávaly kolem ruky kterou jí držel kolem pasu.
A potom. Prudce se od ní odtrhnul. Ve vzduchu se něco zablyštělo.
Ucítila prudkou, tepající bolest v srdci. Viděla krásně ozářenou místnost, poznala stejnou vůni tabáku a whiskey, která se místností rozléhala. Byla to stejná vůně, kterou kdysi cítila v pracovně svého otce. Ano, ocitla se v pracovně pana Stamberlyho.
"Cos to udělal?" Zmohla se na slabé zašeptání. Oči se jí zavíraly. Cítila horkou krev, která se jí rozlévala po hrudi.
Držel ji v náručí, díval se jí do očí. Jenže v jeho zraku nebyla ani špetka soucitu. Její poslední otázka byla zodpovězena chladně ledovým tónem. "Coura musí být potrestána."
Oči se jí rozšířili bolestí, tvář bledla, potom modrala. "Jsem Lady Parkinsová, řekni..."
Hlava mu zůstala bezvládně ležel na paži, oči se zavřely a ústa zůstala otevřená. Byla mrtvá. Dýka v hrudi ani tentokrát nezradila. Šaty byly prosáklé krví. Bylo mu to jedno. Teď, když je mrtvá má on času kolik chce a vezme si to, co chce. Tak už to přeci kdysi udělal. Tím samým způsobem odlákal mladou dívku pryč od společnosti, tím samým způsobem ji svedl a tou samou dýkou proklál její srdce. Vzal si to, co chtěl a potom zmizel.
A udělal to i tentokrát. Vzal si to, co si myslel, že mu právem patří. Potom se rozhodl odejít.
Místností se rozlehl dobře známý zvuk. Někdo nabíjí pistoli. Jenže kdo, když tam nikdo není? Mladík se otočil. Na křesle, jež k nim bylo celou dobu otočené zády seděl starý, prošedivělý pán. Pan Stamberley. V ruce držel pistoli a díval se na mladíka nemilosrdným pohledem.
Padl výstřel. Skácel se k zemi, tak jako ona se předtím skácela pod ranou jeho dýky. Z rány, jíž mu prolétla kulka vytékala proudem krev a vsakovala se hedvábného šálu.
Stařec bez mrknutí oka zavřel knihu, jež mu ležela na klíně a uklidil ji zpět do knihovny.
Podíval se na oba mrtvé. "To máš za to, žes chtěla být krásná," řekl při pohledu na zakrvácenou dívku. "To máš za to, žes byl hlupák," podíval se na mrtvého mladíka, ležícího vedle ní.
A opustil pracovnu...
Psáno pro můj blog a do jedné soutěže, čekám na Vaši kritiku, chci dílo dotáhnout co nejblíže k dokonalosti... ;-)
8 názorů
Pišta_Hufnágl
02. 02. 2011Pomerančová
01. 02. 2011
Pišta_Hufnágl: Děkuji Vám za kritiku, škoda jen, že mě trošku shazujete. Vzhledem k tomu, že rodiče staví barák, tak se mi má pozice zedníka alespoň k něčemu hodí :-D. A nebojte, já budu přikládat další cihly, však já už je udržím, i ve svých čtrnácti letech to unesu, to se nebojte.
P.S.: K té gramatice a překlepům: Opravte si ktitik na kritik... ;-)
IMa: Ano, konec byl opravdu předvídatelný, vždyť po ní celou dobu tolik koukal, bylo jasné, že jí chce zabít... Jste jasnovidka. :-)