Záchodová mísa

MÍSA

„Tak mi ty zloději ukradli i záchodovou mísu. No představte si to!“ řekl tenkrát pan Bolístko. Jeho jméno mu dělá čest. Pořád si na něco stěžuje. Že mu holubi serou na parapet a ty hovínka rozežírají barvu, že paní Chramostová z trafiky se tváří pořád odtažitě a nerozumí fotbalu, že k panu Vonkovi chodí tuze podivní lidičky, jak kdyby byli vodněkud ze záhrobí, jenom na něj civí a skorem ani nedýchají, když si tam vybírá rejži. No prostě mít doma tuhle plačku v kalhotách, to vám asi není žádný výhra, víme. Ale i když je to votrava, tak mu tady nalijeme pivíčko se správnou mírou a vůbec mu tady posloužíme.“

„Pivo máte vynikající, pane Habásko.“

„Děkuji, děkuji. U Habásků si každý může říkat, co chce. Jenom škoda že pan Bolístko má věty a myšlenky obalený černým krepovým papírem. Furt říká – Co se tak radujete? Stejně vás sežerou červi! Už si chystaj příbor!

No kdo to má pořád poslouchat, že jo? Na druhou stranu, jsme tady k tomu pochmurovi docela velkorysí. Vona každá mince má rub a líc, víme? Von má ten život fakt bolestnej. Asi aby dostál svýmu jménu, nebo bůhví jakou to má příčinu. Žena mu utekla s tím bankovním úředníkem Brunou, co ho pak zavřeli za defraudaci.

Jenže panu Bolístkovi nechala na krku syna Václava, který je... no jak bych to řekl kulantně, no který je trochu mdlého rozumu, víme? Ani pomocnou školu nevychodil. Smutnej osud, řekl by jeden. Na druhou stranu náš Véna nedávno vyřešil vraždu.

"Neříkejte. Opvravdu? Véna?"

"No vážně na mou věru je to tak. A ještě jedno má ten náš místní truhlík. Na rozdíl od tatíka se pořád směje. Sice připitoměle ale směje. Pravda chechtal se i na pohřbu své tety Amálky. Víme, jak spadla do kanálu, když víko ukradli ti cikáni z Bořivojky, aby ho dali do sběru a měli na pálenku. To Vénovo chechtání na pohřbu působilo trochu nepřístojně, ale na druhou stranu, co my víme. Třeba je důvod smát se, že člověk konečně se vymanil z tohodle slzavýho zdaněnýho údolí. To jenom my si herdek furt myslíme, že tenhle život je nějaká radost."

"Možná má nakonec ten pan Bolístko pravdu, když kňučí, že to tady stojí za pendrek."

"Možná. No nic. Zpátky k Vénovi. Ten vám po škole žádnou práci nedostal, to se ví. Vono totiž jediný, co se v tý škole naučil, bylo napsat své křestní jméno. A i to blbě. Píše jenom Václa+. Bez posledního v. Je schopnej si zapamatovat jenom pět písmen."

"To teda moc není." 

"A to dřív se podpisoval jenom třema křížkama, a tak tam místo toho poslední písmenka dává +. Ale je tak radostnej a pyšnej, že to svoje jméno Václa+ píše všude. Na každej roh, sloup, zeď no úplnej sprejer je to."

"Toho jsme si tady na Žižkově všimli." 

"Bodejď by ne. Každej tady zprvu nadával. Vono, když přijdete ráno k autu a nad vejfukem máte vyškrábaný Václa+... to není moc velký důvod k radosti."

"Já bych ho vohnul přes kolena a..." 

"Taky že jo. Všichni mu tady domlouvali, někdo slovy někdo trochu pádnějš, ale málo platný. Nedal si říct, jenom tak radostně hýkal, i když dostával na budku. Stejně jste měli druhej den na autě Václa+. To bylo první období. Potom tady všichni už rezignovali. To bylo druhé období A pak, světe div se, nastalo třetí období. Vono totiž na druhou stranu tady tímhle vznikla taková komuna, víme. To je tak. Když jezdíme autem, pozná se, kdo je ze Žižkova. A ne jenom v Praze nebo v Plzni. Třeba i v Paříži. To si to tam tak hezky motáte celej zpocenej a vykulenej třeba jako já ve čtvrti Mornparnassu a najednou vám vidím modrýho pežota s vyškrábaným Václa+. To si hnedle připadáte jako mezi svejma a celej se zklidníte. Zamáváte si a máte takovej hřejivej pocit u srdce, že nejste sám mezi cizákama jako osamělej útes v rozbouřeným moři. A najednou se stalo, že jsme všichni na to naše žižkováctví hrdí. Takový patrioti se z nás stali. A tak, když si na Žižkově koupí nějaký nový auto, hnedle spěchá, aby ho zaparkoval do míst, kudy Véna prochází, aby mu přes noc na něj vyryl své Václa+. Už Vénu lidé na ulici na potkání nemlátí. Naopak. Zastaví se, poklábosí s ním a dávají mu cukrátka."

"Ty já nemůžu. Jen se na mě podívejte."

"Von vám taky Véna za poslední rok přibral skoro dvacet pět kilo. Lidé mu podstrkují taky různé křídy, fixky, kružítka s bodcem, aby se mu dobře škrábalo do laku aut, psalo na stěny a plakáty své Václa+. Véna samozřejmě i tady vyryl to svoje Václa+ na stoly, jak můžete vidět. Pěkně rybičkou, poctivě se snažil, jazyk mu při tom koukal ven, jak se soustředil. Nejdřív jsem ho v prvním období plácal utěrkou, kterou honím mouchy, co mi kradou olomoucký syrečky, ale už ho nechávám. A právě to jeho Václa+ nakonec vedlo až k dopadení vraha té vdovy Lustigový, jak se se svými rodiči kdysi za války schovávali u tety v kozím chlívku."

"Lustigová, Lustigová, počkejte, vo tom jsem někde slyšel."  

"Bodejď by ne. Dokonce i v televizi to bylo. To víte, bylo to moc nóbl židovská rodina a stará Lustigová měla v portmonce spoustu veselejch obrázků a topila se v starožitnostech. Do tý doby, než ji vykradli a zamordovali. Tahle banda zlodějská tady řádila, nejvíc brala byty okolo žižkovský věže a na Kostnickým náměstí. A navštívili i byt pana Bolístka, kde mu vyšroubovali i hajzlík. To bylo před nějakým časem. Pan Bolístko je trochu šetřílek, tak se vám tak nějak zaťal, že prdlačky, nic nebude dokupovat, dokud mu to pojišťovna nezaplatí. Ani tu mísu nemínil do tý doby koupit. Takže chodili s Vénou na záchod ke mně. A jednou von vám Véna z toho záchodu ke mně přiběhl celej říčnej. Já mu říkám – Véno, co ti je? Chceš větrovej bonbon? Ale on tak zběsile kroutí hlavou a ukazuje k záchodům. Neutrhl si zase splachovátko, povídám mu. Von vobčas zanechal ty toalety v deozolátním stavu, ale pan Bolístko vždycky všechno uhradil. Jednou jsem tam chytil Vénu, jak si v umyvadle mydlí ty svoje nohy. I s ponožkama. Že mu prej smrděj. No... měl pravdu. Ale když mě viděl, lekl se, nějak zabral a to umyvadlo urval. No nic, tak mě vodtáhl na záchod a ukazoval mi na mísu. Já prej co má bejt, tak si ji taky podepsal tu svým Václa+. Já se na tebe přece už dávno nezlobím, Véno, říkám mu. Ale von vám strašně kroutil hlavou a celým tím rozrušením zrudl, nemohl ze sebe vypravit kloudný slovo a mně se zdálo, že se snad dusí či co. Jenom tak hýkal a sýpal. Tak jsem ho popadl a strčil mu hlavu pod kohoutek a pěkně na něho studenou vodu. Chvíli prskal, ale účel to splnilo a už se zklidnil. A začal mi říkat, že to nevyškrábal von. Já říkám, Véno, neblbni, kdo by si přisvojil tvé logo, to patří tobě, to by dostal na budku. Nelži mi. Ale vedl si svou. A pak mi to došlo, víme. Asi před týdnem mi mísu rozsedl pan Konvalinka, co má stosedmdesát tři kilo. No jo přesně ten, to je von, jak snídá pět smažených hermelínů a na noc si dává posteli mísu s husou, aby to neměl daleko. No tak jsem zavolal Lojzka, to je ten instalatér, který dělá všechno za levno a nainstaloval mi i tuhle zánovní mísu. Zboží má z druhý ruky, ale fajnový a kvalitní. Říkám mu, kamaráde, kde si vzal ten hajzlík? Von mi naprášil nějakýho Frantu, co mu říkaj Gumák, protože chodí v gumákách i v létě. A vo něm se ví, že to je parchant k pohledání. Zlej a nenávistnej. No a pak to šlo už jako po másle. Já to hnedle zavolal na četnickou stanici tomu poručíkovi, jak sem chodí, no jo ten, jak má nemocný ledviny a žužlá tady bylinkovej čajík. Všechno mu to vyprávím, on moudře pokyvuje hlavou a potom ještě jel k panu Bolístkovi, aby si promluvil s Vénou. A ten mu všechno potvrdil. Víte, von to Véna+ na tu mísu naškrábal náš Véna. Ale ne u mě, ale doma. Tady to jenom poznal. A díky tomu vlastně vyřešil vraždu. Ti zloději... jasný, hajzlík prodali instalatérovi Lojzkovi... prej za karton startek a ten zase mě. Takže na Gumáka vlítla zásahovka a dostal s kumpánama dvacet let. A náš Véna... no je s ním někdy kříž, ale vod tý doby, co vyřešil tu vraždu, tak tady na něj nedáme dopustit. Jsme na něho hrdý. Je to takovej náš žižkovskej major Zeman. Jako vodměnu jim policajti koupili v Hornbachu fungl novej hajzlík, víme. Šlo to z policejních fondů, který mají pro práskače. Samotnej náčelník stanice mu předal tu mísu ovázanou modrou širokou stuhou a Véna byl celej dojatej. To se ví, že mísa ještě měla stuhu, a už i vyrytý Václa+. A vod tý doby nosí Véna šerifskou hvězdu a je náramně pyšnej. Pěkně si to štráduje, neustále mává a běhá za policejníma autama, že to jsou jako jeho podřízení, pěší patrole poroučí, aby sebrala psí hovínka, no prostě si teď tu svou šarží pěkně užívá. Místní policajti ho tady berou s úsměvem, vobčas mu i zasalutujou. Ale jenom když se moc vobčanů města žižkovskýho nedívá, aby to jako nesnižoval jejich autoritu, víme? Ale přece jenom vlastně vyřešil vraždu, že jo. Tak proč by mu občas pro radost nezasalutovali, to se ví.