Z kanálu lidství maloval hvězdy

Taxisem rozbiji

 téze

nozdry klisny

všechny  podobizny

jež Leonardo nakreslil

třou se těla

 milenců

o textil

o hranici touhy

střetu  světa

 u soutoku nohou tvých

toho  Nazareta

 kde vše končí

kde začíná

psaní

verš

marš

pouhá vteřina

záblesk zrcadla

orgasmy noci

na Měsíc v poušti

vyjí vlci

a já otrok

vládce

mocný

šáh

hladově

toužím

po pannách

jak Amstrong

šlápnout

na Měsíční prach

ten chlapec

který ve hvězdách

v Terezínském ghettu

sní o vzletu

Ikaruse

zatím co

na ubruse

vši

reality

natáčím

a závity

utahují

poslední čas

jež zbývá

mým koňům hřívá

vlaje jak závoj

komety

štiplavý kouř

zatahuje rolety

světa

před potopou

řekni mi proč

hejna supů

 krouží

snad v triedru

naději zahlédnu

na mžik

na vteřinu

dosedne čmelák

na květinu

jak modul

Apolla

můj čas je andula

v kleci

 plynu

jsem motor

který bez benzínu

žíznivě chrčí

u pumpy

 velmocí

 bez A-bomby

definují

prázdná slova

můj čas

pyramida Cheopsova

konzervuje sny

tisíce let

ční monument

a jeho stín

mi do slabin

vypálil otazník

ze zdechlin lvích

probouzím mláďata

Země má kulatá

mne nutí odvolat

můj kněz

je můj kat

já Galileo

toužím po výběru

a žádný nemám

jen oheň

a plyn

jsem Gagarin

unikám gravitaci

sláva mi dala chlast

a ani agitací

jsem k hvězdě nepřilnul

protože hnůj

jde víc ke kořenům

než k nebi

a já spíš vzlétám

v Středozemí

s Malým princem

s Citadelou

už nevrátím se

a mé pero

ve vraku

sám Exupery

muž z oblakou

padá

a na posled

na dosled

nezbyl čas

Einsteinovsky relativní

mrazící

jak melodie hymny

jsou sny

bruslící na tenkém ledě

na kře poznání

mně svede

kurtizána

a do cinzána

mi vhodí rohypnol

prosím o mlhu

o závoj

jež omámí a uspí

tak milosrdný

jak fata morgána

jež v poušti

projektuje studny

a kroky k nim

opojné

jak v portském líh

hmatám tu

slepec

po ořízkách knih

vzhlížím rovnicemi

Ciolkovskij

skrz víka kanálů

a zní tak Nerudovsky

že  je rozbijeme

že dožijeme

naivně

božsky