Písmák
„I am Polish. Are you Polish too?"
"No, I am not Polish, I am Australian."
"And what about you? Are you Australian too?"
"No, I am neither Polish, nor Australian, I am Italian…“
Seděl ve školní lavici a kolena mu drhla vespod o desku. Učitel, zřejmě bývalý diplomat, si na večerních kurzech pro imigranty přivydělával. Stál u tabule a psal, rozsezená zadnice se rytmicky pohybovala. Waldek pohlédl na ruku sousedky, spočívající na slovníku. Skřípání křídy nepřestávalo. Dotknul se té ruky. Nechala ho. Obrátil ji dlaní vzhůru a zahleděl se do ní. Sousedka se mu podívala do tváře, pak na svou ruku, a řekla: „What is?“
Ucukl. „Noting,“ odpověděl a soustředil se na poskakující kalhoty vepředu.
O přestávce přišla za ním na chodbu. Opíral se o zeď a prohlížel si platany za oknem. Evropský trávník byl zelený, až to bodalo do očí. Postřikovače vypouštěly do vzduchu mračna kapiček, v jejich stínu se rozpínaly oblouky duh. Jen tam, kde byl postřikovač pokažený, byla tráva sluncem spálená do žluta. Jako kruhy v lánech obilí, zanechané vesmírnými koráby. Pozvedla k jeho očím ruku, otevřenou dlaní vzhůru. „Ty umíš hádat z ruky,“ konstatovala. Čekala na odpověď. Waldek uhnul zrakem, odstrčil se ode zdi a odcházel. „Na chodbě klienty nepřijímám.“
Polský magistr a stavební inženýr si žádal za konzultaci dvacet dolarů. A dostával je. Nebylo to ani tak přesností jeho předpovědí. Nevynikal ničím nad jiné jasnovidce. Žádná hříva tmavých vlasů, žádné zapadlé, duši pronikající oči, ani hákovitý nos. Postava malá, kulatá, dobrácká slovanská tvář, průsvitné, odstávající uši pod věnečkem zlatě světlých vlasů.
Ale stisk jeho ruky byl pevný. A pohled člověka, který je o tom, co říká, skálopevně přesvědčen. Klient odcházel uspokojen.
V sobotu odpoledne odjel s kamarády krajany na místo u přehrady Cotter Dam, kde se dalo pod rozlehlými korunami blahovičníků opékat maso a buřty, posedávat na lavicích z půlených kmenů, zpívat u kytary, popíjet „pravé“ australské plzeňské, tklivě rozprávět o vzdálené vlasti, snít o budoucnosti zde.
Nastala noc. Bez velkého přechodu. Nebe pokryl koberec hvězd. Dozněly písně, všecky příběhy byly dopovězeny, nikdo už neměl v zásobě žádnou další anekdotu. Občas někdo zvedl plechovku, upil, a s přehnanou rozhodností s ní udeřil o masivní desku stolu. Snad aby zahnal tíseň z neobvyklé noci, z dosud nenavyklých vůní australské přírody, ze tmy, ve které se dalo věci a lidi kolem sebe jen tušit, nebo hádat z paměti.
„Vyvolám vám ducha,“ pronesl do ticha Waldek.
Nikdo nic neodpověděl. Waldek to pochopil jako souhlas. Ani jej nenapadlo, že by to mohlo někomu vadit. Nahmatal před sebou na stole pár plechovek, odsunul je stranou, stoupl si na lavici, a pak na desku stolu. Nikdo ani nedutal. Jen z buše bylo slyšet vrzání hmyzu. Cítil, že nadešla jeho velká chvíle.
„Duchu, duchu, pokaż się!” pronesl nepřirozeně vysokým hlasem. Duchu, zjev se! Od vody zavanul chlad. V ohništi se rozzářil jeden z posledních uhlíků.
Všichni čekali.
„Duchu, duchu, pokaż się!!” Opět zaznělo z Waldkových úst. Jeho hlas zněl tentokrát úpěnlivěji. Bylo v něm slyšet stesk, ale i prosbu a naléhání.
Nic.
„Duchu, duchu, pokaż się!!!”
Waldkův hlas se zlomil. To už nebyla prosba, to byl výkřik, výčitka a zklamání. Bylo mi jej líto. I když na duchy nevěřím, v tu chvíli jsem mu upřímně a z celého srdce přál, aby se nějaký zjevil – malý, bezvýznamný, nemusel by to být sám Belzebub, jen takový malý čertí pomocníček…
A tu se ozval Hlas. Mohutný, bezbřehý, přehluboký bas, jaký jsem dosud v životě neslyšel. Zazněl někde nedaleko, ale současně i mezi stromy v okolí, snad ozvěna jej přenášela od kmene ke kmeni, od ucha k uchu. Hlas z buše, hlas jako z podsvětí:
„Duuuch się nieee pokaaażee…” Duch se nezjeví.
„Ale, ale, dlaczego?” Ale proč? Waldkův hlas zněl šťastně i nešťastně, jako hlas dítěte, které konečně našlo svou maminku, ale bojí se ji znovu ztratit. Plechovky se na masivní desce stolu rozdrnčely.
Hlas neodpovídal.
Ale po chvíli, když Waldek začal slyšitelně plakat, zazněl bas znovu:
„Duuuch się nie pokaaaże, duuuch się booii!” Duch se nezjeví, duch se bojí.
Hlas se na moment odmlčel. Ale než se Waldek zmohl na další „Dlaczego?”, dopověděl:
„Bo na stole dupa stoi!“ Na stole řiť stojí! Krátce, jako políček.
Z temnot zaznělo křečovité uchechtnutí. A pak pád Waldkova těla, třeskot plechovek a výkřiky.
Někdo rozžehl reflektory svého auta, nastartoval, a otočil je směrem k nám.
Všichni odjeli, i Waldek.
Jen Józek, dvoumetrový čahoun s hrudníkem jako sud, jinak absolvent varšavské konzervatoře v oboru sólový zpěv a klavír, stál u výjezdu z parkoviště a rozpačitě mžoural do mých světel. Zastavil jsem u něho. Usedl na zadní sedadlo a poskládal si kolena pod bradu.
„Průser,“ prohlásil svým nádherným basem.
„Blbost,“ odpověděl jsem.
Jeli jsme, a reflektory prořezávaly i ty nejtemnější stíny pod větvemi blahovičníků. Pokaždé, když některá z mnoha můr končila svou životní pouť na předním skle automobilu, se mi zazdálo, že slyším její tiché zasténání.