Úchyl

V sedmým nebi jsem byl. Anebo na devátým oblaku, jestli to chcete otrocky přeložit z angličtiny. Dneska jsem si objednal novou latexovou milenku, Tabo. No no no, jen nedělejte, sami byste si to jistě rádi vyzkoušeli ve třech, a pokud nemáte vypracovaný tělo a nabitý konto (jako většina průměru, ke kterýmu patřím i já), tak se vám taky asi nepodaří sehnat dvě živý krasavice na ménage à trois. Leda snad nějaký Kikiny z bufáče, a komu by se chtělo čuchat pochcaný spoďáry a pivní dech, že.

Moje láska SiRae (vyslov ši rej) rozhodně nebude nic namítat proti japonské CandyGirl, i když sama pochází z dílny RealDoll. Dobře, už jste si o mně asi udělali obrázek: freak, weirdo, úchyl. Vidíte mě jako uslintaného perverta s roztahovacím baloňákem (juk, mezi pátým a šestým knoflíkem na vás vykukuje podměrečnej penis jako ryba, kterou s lítostí hodíte zpátky do vody), ale můžu vás ujistit, že kdybyste mi na nějaký bezvýznamný párty potřásli rukou, pomysleli byste si to je docela milej kluk.

Jo, milej kluk, to jsem, a byl už od mládí. Když mě máti tahala po těch pitomejch Detroitskejch obchoďácích (měla ráda hlavně Macy‘s), seděl jsem poslušně na lavičce před zkušební kabinkou a pozoroval figuríny, jak mají perfektně tvarovaný prsa, rovný záda; jak tam stojej, usmívaj se a chápou mě. Některý umělý manekýnky měly pootevřený ústa a jakoby šeptaly Tommycat, Tommycat,  jen se dívej, my to na tebe neřeknem.

Což jsem měl na paměti, když jsem si z uspořených třinácti set dolarů kupoval SiRae. Nejdřív měla sloužit samozřejmě jen k těm sexuálním hrátkám, ale jak jsem byl nadrženej, vrhnul jsem se na ní nějak zhurta a přerazil jí nohu. Ne že by mě to nějak odradilo od erotickejch hrátek, ty byly výborný. Výborný! Vlastně naživo (nebo jak my v naší virtuální skupince říkáme v organickým vztahu) jsem si nikdy neužil s holkou, která měla zlomenou nohu nebo něco jinýho. No, naštěstí existujou internetový fóra, který vám poraděj, jak takovou syntetickou nohu opravit, teda kromě všelijakejch srandovních historek, který nevím, jestli jsou pravdivý nebo ne (Minulý rok jsem si se svou syntetickou partnerku užíval v nejmenovaném hotelu. Trochu jsem ji v zápalu vášně kousnul do zadku. Nafukovací kráska si prdla a vyletěla z okna jako holubička ze skály. Už jsem ji nikdy nenašel).

Když jsem se od matky odstěhoval, nic mi nebránilo v tom, abych konečně realizoval svoje fantazie. Můj kámoš, Steven X., mi teda tvrdil, že kdyby mohl začít od začátku, rozhodně by si místo té jeho frigidní manželky pořídil celý ansámbl CandyGirls. Stará mu totiž nedá, co je rok dlouhej, a vymlouvá se na vulvodynii. Taková blbost. Tohle je podle mě vymyšlená porucha. Prostě se jí do toho nechce. Třeba mu zahýbá, kdo ví. Já se v tom rejpat nehodlám. ShiRae nikdy nebolí hlava, nemá menzes, neprdí, neutrácí, a vždycky dobře vypadá. Ráno jsem jí koupil takovou síťovanou podprsenku, růžovou, na zapínání vepředu. Prodavačka se zajímala, jestli je pro manželku, tak jsem řekl, že jo, a trochu se začervenal, teda aspoň myslím, protože prodavačka se na mě usmála a řekla „Všichni sympaťáci jsou zadaní.“ A na to už jsem nevěděl, co bych měl říct, tak jsem zaplatil a vypadnul. Pak jsem na ni ještě chvíli myslel, teda na tu prodavačku. O čem bych si s ní asi tak povídal? Jak dlouho by asi trvalo, než bych ji mohl pohladit po tváři, políbit na čelo, stáhnout kalhotky? Co když prostě tolik času nemám?

Máti se o SiRae dozvěděla z pitomýho Facebooku (prostě jsem se chtěl světu pochlubit s novou láskou a nenapadlo mě, že jí to ségra následně vyžvaní) a objednala mi psychologa, kterej do mě hučel, že moje obsese se syntetikou jsou represí asociálních sklonů, ale pak se mnou souhlasil, když jsem mu vysvětlil, že to nikomu neubližuje a mě to pomáhá. Psycholog. Blbec. Shrábnul dvě kila a vysmahnul. SiRae jsem pak ještě dlouho držel za ruku a šeptal jí, že ji nikdy neopustím, ať si všichni trhnou nohou. Teda, neopustím. V Japonsku už experimentujou s opravdovejma robotama, který i dejchaj, choděj a mluvěj. Pokud bych měl možnost si takovou partnerku někdy pořídit, neváhal bych. SiRae je děsně tolerantní. Když jsem jí vyprávěl o Tabo, usmívala se jako obvykle; vleže na gauči v bílým tričku s nápisem GODDESS, který jsem jí objednal z eBaye. Stevenovi X jsem SiRae už kdysi dávno ukázal, měla zrovna na sobě koženou minisukni, sexy knihovnické brýle a fialovou paruku. Byl asi trochu zaskočenej, ale překonal to kecama jako Ty vole tahle mít strije nikdy nebude. Se Stevenem X. mi je docela dobře, jako jedním z mála. Jeho humor je teda docela drsnej (se ženskejma se většinou seznamuje větou Ukaž kozy), ale prej mě neodsuzuje, teda aspoň to povídal. Rád bych věděl, jestli se nakonec za naše přátelství nestydí a co z něj vlastně má.

Jako dneska. V kavárně jsem na něj čekal skoro půl hodiny, než si vzpomněl, a poslal mi textovku, že tu omylem polil jednu bábu, tak musel vyklidit pole. No já nevím. Jen jestli to nebyla výmluva. Asi to naše přátelství jenom předstírá. A vůbec. Ani se mu nedivím. Koho bych asi tak zajímal. Snažil jsem se tyhle depresivní myšlenky zaplašit čtením novin, ale spíš než rubrika Ohlasy čtenářů mě zajímala ženská za pultem: rád bych se teda dozvěděl, kde se dá koupit taková síťka na vlasy, kterou měla naraženou; na SiRae by třeba vypadala skvěle (a ty fialový vlasy by mi při intimnostech nelezly do úst). Dodal jsem si odvahy, přistoupil k pultu... ale otázku jsem stejně nevykoktal. Místo ní ze mě vypadlo: „Two Boston Creams to go,“  a to jsem se ještě musel zhluboka nadechnout, abych to vůbec dokázal. Prostě syntetický vztahy jsou o hodně jednodušší než vztahy organický, no ne?