Nikdy

Příliš mnoho lidí zmizelo z mého života naprosto nesmyslně. Neuváženě jsem opustil velkou spoustu přátel, aby další spousta opustila mne a aby mi zbyli jenom ti přátelé, které si po dvaceti kupuji pravidelně v trafice. Příliškrát jsem řekl neuvěřitelné hlouposti - ať už přátelům, nebo děvčatům, které byly natolik milé, že byly ochotné se vedle mne alespoň jednou probudit. Příliškrát. Tolikrát, že jsem dokonce uvažoval i o tom, že přestanu mluvit. Že si omotám ústa gafou; dostatečným množstvím, abych už nikdy nemohl promluvit. Měl jsem to všechno promyšlené - nikdy bych nevyhodil krabičku od cigaret, abych jí mohl ukázat trafikantce a na prstech si napřát počet. Na ruce bych si vytetoval jednoduché symboly; kouřící šálek kávy, orosené pivo a takový ten symbol ze lžičky a vidličky, který každému civilizovanému člověku na této planetě vysvětlí, že mám hlad. Byl jsem si jistý, že bych víc neměl nikdy potřebovat, vždyť žijeme ve věku, kdy stejně nikdo nepotřebuje mluvit.
Čekám tu už více než dvě hodiny. Začíná mi být trapné tu už několikátý den v řadě takto vysedávat, většinu dne nad jedním šálkem kávy. Vím už ale, že to barmanku nijak netrápí a dokud nedočte blesk, stejně si mě moc všímat nebude. Jsem rád, že jsem našel kavárnu s výlohou před tvým vchodem, s výhledem na balkon, na který jsi mne vyháněla na cigáro. Můžu tu sedět, několik dní v kuse, s omezeným rozpočtem, a doufat, že se rozhodneš objevit.
Kdybys viděla, co se mi honí v hlavě, když sleduju ty záclony. Jsem rád, žes je nevyměnila; pamatuju si, jak voněly, když ses do nich nahá zamotávala a já tě v nich mohl hledat. Kolik to proboha je let? Vojín Ernest se hlásí k pátrací akci! Moje ruce se prohrabují přesně ve správné výšce, aby načapaly něco měkkého a teplého. Tolik přivítání ukrytého v jedné zácloně. Když tě dneska najdu, necháš mě ráno pozorovat, jak cvičíš jógu?
Číšnice už se unaveně šourá. Kéž bych byl ve věku, kde mne unaví celý den číst blesk! Její otrávený pohled je přesně to, co potřebuji - Ženo! Prosím vás, na imaginárních kolenou, pozastavte se nad čímkoliv, nad mým potutelným úsměvem, nad mým pěkným hrudníkem. Vemte mne na milost a nadchněte se pro plamen v mých očích. Všimněte si těch dvou pih nad mým levým obočím, díky kterým vypadám tak drsně!
"Imagine me and you - i do - i think about you day and night - its only right - to think about the girl you love - and hold her tight" zpíval jsem ti do ucha, potichu. Nesnášelas tu píseň. Bylas na mě naštvaná, že jsem tě donutil jí nesnášet neustálým opakováním. Zacpávalas mi ústa, a pak ses třásla husí kůží, když jsem dál funěl melodii. Přála sis mne trestat, a tak jsi prováděla natolik nesmyslná gesta, jako byly údery tvými bezmocnými pěstičkami do mého hrudníku, který i tehdy znamenal více.
Desetitisíce lidí projdou před touto výlohou, nemůžeš být jedním z nich ty? Pojď už domů, zastav se na chvíli před domem a hledej klíče, který vždycky nemůžeš chvíli najít. Dej mi dost času vyběhnout a zezadu tě obejmout, trochu tě vylekat, jaks to měla ráda. Dej mi pár vteřin před svým vchodem a já tě donutím mě znovu milovat, vyčaruju minulost, úplně novou minulost a zasadím jí do přítomnosti. A bude to minulost, ve který budem mít děti a ve který to mezi náma nikdy, nikdy neposeru.
Mělas být moje. Mělas být moje tenkrát, v ten moment, kdy začalo pršet, a tys mě narvala do županu po někom a vyhnala mě na tenhle balkon, ať si zapálím, protožes milovala moje vlasy po dešti. Mělas být moje, když jsme si to uháněli domů z hospody a já tě mohl nosit do metra a z metra v náručí a opilí teenageři nám skandovali a ženy ve středních letech nám záviděly. Mělas být moje pokaždé, co ses chtěla sprchovat sama, ale stačilo, abych se smutným, odstrčeným výrazem přišel a tys mě přibrala. Mělas být moje, kdykoliv jsi nejedla snídani, co jsem ti připravil, a trvalas na tom, že mě za ní nejdřív musíš řádně odměnit. Mělas být moje.
Ukaž se. Ukaž se, i když si to nezasloužím.
Další káva? Je mi líto slečno, ale já už jí nebudu moct zaplatit.
"To je káva pro hráče zdarma" výrazně pokývne k hracím automatům v druhé místnosti. "jste tu jedinej a všechno, co tu mám k zabavení, je pitomej blesk. Přečetla jsem ho snad stokrát, jestli ještě jednou otočím stránku na tu oslizlou fotku Gotta, zešílím."
Zasměji se.
"Čekáte na něco, to já poznám. Na něco důležitého, sotva si soustředěně zapálíte cigaretu." Odhaduje mne a nesměle si přisedá.
"Čekám. Čekám na děvče, které miluji."
"Aha. A nečekáte už trochu dlouho?"
"Hm?"
"No, nevim jak na jiný šichtě," důležitě se odmlčí, "ale vy jste tu skoro celý ty tři dny, co makám já."
"No. Já nevím, jestli vůbec příjde. Neviděl jsem jí několik let. Jen si pamatuji, že bydlela tady."
"Roky jste jí neviděl? A jste si jistý, že jí milujete?"
"Jsem. Víte, hodně jsem o tom přemýšlel. A jsem si jistý. Dokonce jsem si jistý, že jsem nikdy předtím nemiloval. A milovat už nebudu."
"To je těžký. A co budete dělat, jestli se neukáže? Co když už tu nebydlí?"
"Myslím, že bydlí. Vidíte ty záclony? Ty těžké, červené, v prvním patře? Tak trochu doufám, že kdyby se někam stěhovala, potřebovala by si je vzít s sebou."
"Takže, jestli to správně chápu - vysedáváte tu několik dní kvůli záclonám?"
Ty mi ještě podkopávej mojí takhle slabou víru, babo.
"Přiznávám, že je to trochu hloupé."
Milenci, který si nepatřej. Milenci, který si nikdy nepatřili a tolikrát měli; příběh, který se v tomhle městě stal natisíckrát, kterym je tohle město nasáklý, od kanalizace ke střechám; příběh, který má snad každý, jehož život za něco stál. Donekonečna opakovaný příběh zhrzené lásky. Žena, která utekla, číslo příběhu pět tisíc dvě stě dvacet, podtitul "Milenci, který si nikdy nepatřili". Taková slabá vztahová látka, bez který by to možná nešlo.
"Měla červené vlasy a byla hrozně drobounká, tak jsem jí mohl nosit z večera v hospodě do metra v náručí a tak"
Jo, prosím pane, povídejte mi o ní, o svý zhrzený lásce. To je přesně něco, co za dvacet let za barem potřebuju slyšet. Pomyslí si. A mě je to jedno.
"A co se stalo, u vás? Tedy s vámi, chci říct. Proč už nejste spolu?"
Protože očividně nemá nic lepšího na práci, než mi solit rány. Děkuju.
"Podělal jsem to já, a podělal jsem to brutálně. Není rána, kdy bych se neprobudil a nemyslel na to a neomlacoval si to o hlavu. Jenže co s tím uděláte žejo. Jak chcete dohonit minulost, když ovlivnit už můžete jenom budoucnost?"
Zase se dlouze podívám z okna.
"Odpovězte mi na tohle a já vás budu taky milovat do konce života. Jako osel si příjdu, osel, co se žene za mrkví, kterou nikdy nedožene."

Usmívá se na mě. Asi si myslí, že jsem idiot. Možná je stejným idiotem, jaký jsem já a možná jí tenhle pateticky romantickej koncept nadchnul. Ale spíš si myslí, že jsem idiot. Vybereš si krásnou chvíli, ve kterou přijít, oba koukáme z okna a já poznávám výraz ve tvym obličeji mnohem dřív, než obličej samotnej (opravdu jsi vypadala takhle?). Nevím jistě, jestli je barmanka vědma, nebo jsem se rozklepal či co, rozhodně ale poznala, že seš to ty. Taky se kouká na to, jak se přes ulici, ty skovaná za autama, nese tvoje hlava.
"Tak běžte, ne?"
Vyskočím.
Nechávám za sebou všechno na stole. Cigarety, klíče, telefon, zapalovač, knihu, všechno, co si člověk vyndavá z kapes, aby mohl hodiny a hodiny nehybně sedět. Ke dveřím je to jenom několik málo kroků, které zvládnu jedním - samotným - skokem. Otvírám dveře, ty už jsi skoro u těch svých a hledáš klíče. Doběhnu mezi první řadu zaparkovanýh aut a zastavím se těsně před tím, než by mě jedno z jedoucích odneslo na další křižovatku.
Ty svině.
Ty svině auta. Neschovávaly jenom tvoje tělo. Nepředstavovali mi tvojí hlavu jako na výstavě, schovávaly o tobě všechno, schovávaly tvejch posledních pár let. Proto za tebou vyběhne malej chlapeček, s rozcuchanejma zrzavejma vlasama, a s nejspokojenějším výrazem se ti zaboří do sukně.  
I klíče ses naučila hledat ryhleji, než si pamatuji.
Uběhlo tisíc let
ty jsi zalezlá v tom domě a záclony se nehejbou. Kolem mě jezděj auta a jemně mě ofukujou, jakoby mě chtěly udržovat vzhůru, abych pod ně nespadl a nepoškrábal je střepem, co mám místo hlavy. Občas se ohlídnu ke kavárně, barmanka pořád sedí a pozoruje mě. Co tam ten pošuk dělá. Nechce se mi zpátky, nechce se mi poraženej předstupovat ani před ženskou, jejíž náplň dne je číst blesk a vyplácet výhry. Moje věci vzal čert. Dám se ulicí dolů, mezi autama prokličkuju, mám v sobě brutálně velkou díru, kterou ze mě utíká i čas, a auta jedou pomalu. Zahnu za několik set rohů, dřív nebo později, za jednim z nich, musí být nějaký pár, musím najít nějaké děvče v podpaždí dvoumetrového vyholence, které bych mohl políbit, aby mi vyholenec rozbil hubu. Chci, aby mi zlomil čelist, roztrhal rty, zlámal nohy. Chci cítit, jak mi pod jeho pěstmi praská svalová hmota. Chci už do prdele nějakej afekt k sobě. Když už mě nikdo nemiluje, ani na tu krátkou chvilku, možná by mě mohl někdo na krátkou chvilku nenávidět. Vole tohle přece neni možný, nemůže se to stávat takový věci. Kam choděj všechny silný emoce, jak se mažou nesmazatelný zážitky? Nebylo to dítě nějaké staré?
"Chlapi, klidně se držte za ruku, dneska už vás nikdo soudit nebude"

(nemuselas chodit domů. mohlas mě tam nechat sedět ještě pár dní, sedět a přemýšlet, co ti řeknu, až tě obejmu, co ti řeknu, až mi uděláš kafe. těšit se vzpomínkou na zvláštní vůni tvýho bytu a mizivou pravděpodobností, že jí zase ucítim)

Milionkrát jsem na tebe čekal v kavárně v pasáži a těšil se, až se budu koukat jak přicházíš. Tisíce silonek, nádherně vzorovaných samodržek, tisíce nadšených přibližujících se pohledů, každej očekával něco jinýho. Tolikrát jsem se smál, když ses něčím polila. Tolikrát ses tiskla tak, žes dělala modřiny,
"Super účes! Opravdu vám to sluší, taky jsem o tom uvažoval. Taky jsem se chtěl nechat takhle oholit -"
nikdy jsem neviděl nikoho usmívat se tak, jako ses usmívala na každou snídani, co jsem přinesl,
"- líbí se mi, že to rovnou říká lidem, že nejsem nic než velkej chodící čůrák -"
nikdy jsem do prdele neviděl nikoho se usmívat ze spaní
"- ještě, kdybych vám udělal takhle čárku, -"
nikdy se nikdo se mnou nebavil jenom pitím kafe a koukáním z okna.
"- tady takhle -"
nikdy jsem