// Má ty nejtemnější oči a nejhezčí úsměv. Dokáže měnit hodiny ve dny a minuty ve vteřiny. Můžu se jí dotknout, cítit její vůni, přesto se nebude nic dít – nic se neutvoří, nic se nezformuje. Můžu se snažit, a stejně se nic nestane. Ovšem když řekne, že mě potřebuje, všichni musí počkat, protože svět se pohybuje její rychlostí – můžu ji políbit, jen pokud poruším všechna pravidla.

Zdá se mi, že poslední dobou nemohu snít. Necítím se sám sebou a spánek nepřichází, pouze se obtáčí kolem mě a vyvolává sled monochromatických vzpomínek na události uplynulého roku. Probírám se jimi a snažím se vysledovat řetěz příčin a následků, který mě dovedl až sem. Přemýšlím, co bych dělal, kdybych získal zpět všechen ten promarněný čas. S největší pravděpodobností bych se choval a jednal úplně stejně; ve skutečném světě pro mě proto neexistuje příliš naděje.

// Jemně sněžilo, ale vítr ihned všechen sníh z jezera odvál, a led byl stále čistý a hladký. Adam si zavázal brusle, a pak si klekl k Nikole, aby jí pomohl. Když utáhl tkaničky na levé brusli, podíval se Nikole do očí. Ona jeho pohled opětovala a Adam cítil, že svět kolem něj se zpomalil – vločky přestaly padat a zastavily se ve vzduchu; Adam se snažil udržet tok svých myšlenek v normální rychlosti. Nikola se usmála – vystrčila přitom špičku jazyka mezi zuby, a Adamovi připadalo, že tento úsměv musí patřit mezi ty nejúžasnější, které kdy spatřil. Začal v duchu počítat, a když došel ke čtvrtému prvočíslu, sklonil se k Nikolině pravé brusli a uslyšel téměř neznatelné zašumění tisíců vloček, které v ten okamžik dopadly na zem.

Jakmile byl Adam hotov, vstal a rozhlédl se. Na břehu kolem jezera rostly lípy; větve měly obalené námrazou – byly zahalené do bílé, stejně jako celé okolí. Adam se otočil zpět k Nikole a podal jí ruku. Společně krátkými, opatrnými kroky došli k zamrzlé hladině.

„Připravená?“ zeptal se Adam.

Nikola přikývla a první vstoupila na led, Adam jí následoval. Nervozita a mírná úzkost, které ho doposud trápily, náhle zmizely – Adam pustil Nikolu a rozjel se na opačnou stranu než ona. Chtěl cítit vítr ve tváři, přidával na tempu. Studený vzduch začínal trochu štípat, a Adam zavřel oči, aby mu do nich nepadal sníh. Nepřemýšlel, kam míří, podvědomě však věděl, že nabral směr k jednomu z ostrůvků. Udělal několik rychlých otoček, zastavil se a opět otevřel oči. Nikola stála kousek vedle něj – Adam netušil, jak se tu mohla tak rychle objevit. Přenesl váhu na pravou nohu, levou se jemně odrazil a jízdou po vnitřní hraně brusle se k Nikole přiblížil. Upravil jí rozcuchané vlasy, odhrnul těch několik, které spadly do čela. Nikola se usmála, od úst jí stoupala pára a Adam chvíli pozoroval její rty. Přemýšlel, co udělat dál.

„Adame?“ řekla Nikola najednou a zněla jinak. Adam se na ni podíval a zjistil, že se ztratil ve zvuku jejího hlasu, neschopný rozeznat a vnímat slova. Seděli naproti sobě v jedné z prázdných místností v druhém patře domu, kde přes zimu bydleli, utopení v rozložitých křeslech z tmavého dřeva a v matném světle lampy, která stála na stolku mezi nimi.

„Promiň, asi jsem neposlouchal,“ řekl Adam a prohlédl si Nikolu – měla krátkou kostkovanou sukni a fialové tričko, nohy si přehodila přes opěrku rukou, a dívala se na Adama.

„Já vím. Ptala jsem se, o čem přemýšlíš.“

Adam neodpověděl hned – chtěl získat trochu času, aby vymyslel, co jí vlastně řekne. Zahleděl se z okna a chvíli pozoroval ulici. Světelné paprsky z pouličních lamp se odrážely od sněhu i oblohy plné mraků a vytvářely tak zdání, že celé město a každá jeho plocha oranžově září. Na jezero nedohlédl – bylo příliš daleko.

// Nyní si vše vybavuji jinak, barva se přeměnila v jednotvárnou stříbrnou a bílou; dojem z města se díky tomu úplně změnil, a trochu se podobá tomu, který ve mně vyvolávala prázdná ledová plocha lemovaná lípami. Přeju si mít někoho, s kým bych si o tom všem promluvil – dlouho přemýšlím, komu bych mohl zavolat, a nakonec se přece jenom dostaví mělký, neklidný spánek.

// Kryšpín si zapálil cigaretu, Lenka otevřela další lahev vína a dolila sklenice. Adam přemýšlel, kterou část svého příběhu povědět první.

„Začni in medias res,“ navrhl Kryšpín, potáhl si z cigarety a vyfoukl kouř. „Ať je to napínavější.“

Adam se podíval na Lenku, ale ta jen pokrčila rameny. „Mně je to jedno.“

„Musím si to ještě rozmyslet,“ řekl Adam.

Lenka dál mlčela, Kryšpín se usmál a natáhl se pro popelník – když kouřil, byl zvyklý mít ho položený na klíně. Seděl na pohovce vedle Lenky, která se opírala o jeho rameno a dívala se na Adama. Snažila se, aby její pohled vypadal lhostejně a nezaujatě, ale Adam cítil její napjatou zvědavost, vznášela se ve vzduchu kolem ní a mísila se s dýmem z Kryšpínovy cigarety. Adam věděl, co je příčinou jejího neklidu – proto tolik váhal se začátkem svého vyprávění. Všichni tři se scházeli v suterénu Adamova domu každý měsíc, a Kryšpín vždy přišel společně s Lenkou, ale Adam si stále nebyl jistý, jaká je podstata jejich vztahu. Napil se vína, a ještě chvíli mlčel, než se promluvil.

„Naposledy jsem ji viděl tady. Seděla na stole.“ Adam kývl směrem k rohu místnosti, kde měl svůj tvůrčí prostor: pracovní desku z tmavého dřeva, položenou přes velké reproduktory, nástěnku plnou náčrtků, papírků popsaných větami, které plánoval použít v některém ze svých nedokončených románů, a několik fotek – na jedné z nich byl on a Nikola v červeném kabátě, stojící uprostřed zasněžené ulice. Kousek vedle stál klavír a knihovna – jediné věci v pokoji, které nepůsobily chaotickým dojem. „Oblékla si stejné oblečení jako tenkrát, když jsme se potkali, a okolo krku měla sluchátka, strašně velká, ale kdykoliv si je nasadila, zdálo se mi, že veškerá hudba vzniká jenom pro ni. Proto jsem si vybavil ten první večer.“

// Když Adam cítil, že nemůže dál mlčet, odvrátil se od okna. „Vzpomněl jsem si na jednu písničku a přehrával si ji v hlavě.“

Rozhlédl se po místnosti – kromě stolku u křesel se v ní nacházel ještě jeden v rohu, a na něm zaprášený zesilovač. Nikola zachytila Adamův pohled a zeptala se, jestli by jí píseň nepustil. Adam přikývl a přešel k přístroji.

„Doufám, že tu zůstalo něco na připojení přehrávače,“ řekl a odsunul stůl – vzadu za zesilovačem našel stočený kabel. Otočil se na Nikolu. „Nikam nechoď, za chvíli jsem zpátky.“

Pomalu přešel ke dveřím, které vedly na chodbu, a nechal je za sebou otevřené. Nikola poslouchala zvuk jeho kroků po schodech, dokud neutichl – poté vstala z křesla, urovnala si sukni a podle svého matného odrazu ve skle okna upravila vlasy. Adam se vrátil za pár minut. Připojil přehrávač, a chvíli píseň hledal, než ji konečně pustil. Nikola se vedle něj objevila stejně náhle, jako v jeho představách o bruslení na jezeře. Zcela automaticky začali tančit. Adam držel Nikolu jednou rukou za bok, druhou ji pohladil po zádech. Díval se jí do očí, těch nejtemnějších, jaké kdy spatřil. Nikola se usmála a Adamův pohled sklouzl na její rty.

„So often a moth to her flame,“ zpíval Guy Garvey a zatímco se jeho reprodukovaný hlas vznášel v prostoru, Adam přemýšlel, co udělat dál.

// „Dnes mi přijde, že ta píseň je právě o ní. Tedy až na to, že mě neomezuje křesťanská morálka.“

Kryšpín mávl rukou. „Zajímavá podrobnost, ale nás zajímá pokračování. Políbil jsi ji?“

Adam mlčel a pozoroval kouř, který Kryšpín rozvířil. Napil se vína a postavil sklenici na stůl. Podíval se na Kryšpína, a poté i na Lenku.

„Tak už to řekni,“ pobídl ho Kryšpín.

Adam zakroutí hlavou. „Ne. Tedy ne v tu chvíli, až o pár hodin později.“

„A proč ne hned?“ zeptala se Lenka.

„Zní to jako neuvěřitelná shoda okolností, ale přesně v ten okamžik, kdy jsem se k ní naklonil, jí zazvonil telefon. Volal jí David.“

Kryšpín oklepal popel z cigarety. „A to je kdo?“

„Její přítel. “

Lenka se usmála, a ihned letmým pohledem zkontrolovala, jestli si Adam jejího úsměvu všiml – postřehl nejen úsměv, ale i obavu, že nyní mu bude její motivace ještě jasnější.

„Přítel…“ prohlásil Kryšpín, „další nepodstatný detail.“

Adam souhlasil, ale nahlas to neřekl.

„Zmínil jsi vaše poslední setkání,“ změnila téma Lenka. „To probíhalo jak?“

Adam se nadechl a pokračoval ve vyprávění. „Přišla sem, před necelými dvěma týdny.“

// Když se Adam toho rána probudil, uvědomil si, že to bude teprve podruhé, co stráví s Nikolou čas o samotě. Beze spěchu vstal a chvíli seděl na posteli, než se šel osprchovat. Poté si v kuchyni připravil snídani. Stál u okna, pozoroval ulici a čekal, až se v toustovači opeče chléb. Pomalu lžičkou míchal čaj, který si uvařil – byl to zcela zbytečné pohyb, neboť čaj neosladil; měl však rád zvuk lžičky cinkající o stěny hrnku. Adam si užíval vůni nápoje a díval se, jak několik dělníků před jeho domem odklízí větve, které se v předchozích dnech ulomily ze stromů. Temná kůra i oranžová barva vest dělníků kontrastovaly s čerstvě napadaným, zářivě bílým sněhem. Díky jeho obrovskému množství nikdo nechodil ven a nikam nejezdil; ulice byly většinu času prázdné. Zmizel tak obvyklý hluk – šum, co přichází se zimou, v chladném bezvětří se nese mnohem dál a někdy se stává součástí vzduchu; Adam často cítil jeho ozvěnu v plících, kdykoliv se zhluboka nadechnul.

Nikola zazvonila o několik hodin později. Adam uvařil čaj, nějakou dobu poslouchali hudbu – Adam přitom obdivoval Nikolina velká sluchátka. Pak jí ukázal svůj oblíbený pokoj v suterénu.

„Jak se ti líbí?“ zeptal se.

„Máš to tu moc hezké,“ odpověděla Nikola

Prohlédla si Adamovu nástěnku, přešla kolem knihovny, zmáčkla několik kláves na klavíru a vrátila se ke stolu a sedla si na něj. Adam se k ní přiblížil, pohladil ji po tváři. Pak se naklonil, aby ji políbil, ale Nikola uhnula. Adam se jí podíval do očí a poprvé cítil, že se svět kolem něj nezpomalil.

// Kryšpín i Lenka chvíli mlčeli. Kryšpín uhasil zbytek cigarety a položil popelník zpět na stolek.

Adam pokračoval: „Přirozeně, chtěl jsem vědět, co se děje. Odpověděla, že se už se mnou nemůže dál vídat.“

„Kvůli tomu Davidovi?“ zeptala se Lenka.

Adam se na chvíli zamyslel, a pak zakroutil hlavou „Ne, nemyslím si, že to bylo kvůli němu. Prostě to nechápu. Byl jsem si jistý, že ke mně něco cítí – tak proč se nemohla řídit tím pocitem? Nic si neodůvodňovat, jen podle něj jednat?“

„Láska by neměla význam, pokud by byla pouhým nutkáním,“ řekl Kryšpín. „Něčím, co nedokážeme ovládat.“

Lenka přikývla: „Sartre napsal, že člověk chce být milován svobodnou vůlí, ale pak vyžaduje, aby tato vůle jako svoboda už svobodná nebyla.

Kryšpín se zasmál. „Jsme tak krásně paradoxní.“

Lenka pokrčila rameny. „Ale aby láska měla dál smysl, musí být nepodmíněná a absolutní; nemůžeme se rozhodnout, že už nebudeme milovat.“ Znovu se podívala na Adama a věděla, že pochopil – ve skutečnosti mluvila o sobě.

Kryšpín pokrčil rameny. „Myslím, že tyhle úvahy Adamovi stejně nepomohou.“

// Ráno zavolám Lence. Vysvětlím jí, že jsem si opět vzpomněl na Nikolu, a požádám ji, aby za mnou přišla. Slíbí mi to a dorazí na hodinu – obávám se ovšem, že pouze kvůli její roli v tom všem.

Vybavuji si chvíli, kdy mě napadlo zkusit svůj příběh sepsat a získat tak nějaký pocit uzavřenosti. V té době už všechen sníh dávno roztál; ležel jsem pod Lenkou, díval se, jak si při tom hladí prsa a líčil jsem jí zážitky a zkušenosti protagonisty Adama, popisoval jeho motivaci i výsledné jednání. Lenka se na chvíli přestala pohybovat a rukou mi zacpala ústa. „Můžeš chvíli mlčet?“ požádala mě, ale na odpověď nečekala. Poslechl jsem ji. Když Lenka skončila a odešla do sprchy, našel jsem papír a tužku. Sepsal jsem několik řádků poznámek – vzpomínek, které mi přišly nejpodstatnější – a připevnil je na svoji nástěnku.

Několik následujících týdnů bylo stejných; v průběhu souloží s Lenkou jsem již nemluvil, ale když jsem poté vytáhl sešit a nahlas vykládal, co zrovna píšu, Lenka stále stejně trpělivě poslouchala – přestože ona si už tenkrát uvědomovala, že můj příběh není ničím zajímavý a původní.

Když jsem toho únorového večera skončil s popisem svých dvou setkání s Nikolou, Kryšpín řekl, že nás musí opustit dřív – bylo to poprvé, kdy odešel sám, bez Lenky. Vyprovodil jsem ho a vrátil se zpět do suterénu. Lenka stále seděla na pohovce; když mě spatřila, dopila svoji sklenici vína. Ani jeden z nás nic neřekl, a to ticho mě dráždilo. Rozhodl jsem se pustit nějakou hudbu; vybral jsem Mistaken for Strangers. Lenka se nejdřív zaposlouchala do písně, ale pak vstala a pomalu, beze spěchu se začala svlékat.

„Procházíme životem bez potěšení a bez záhad, čas nám připadá krátký,“ řekla, když zůstala stát jen ve spodním prádle a dívala se na mě. „Napsal to Houellebecq, a myslím, že se to na nás perfektně hodí.“ Nesouhlasil jsem, ale nic jsem neřekl; náhle jsem netušil, jak Lenka přemýšlí. Trochu mě to mrzelo, ale mohl jsem jen čekat. Trvalo jen chvíli, než si Lenka sundala kalhotky. „Nejdřív mi to udělej pusou, jo?“

// Ale dřív, než se mi skutečně mohlo znechutit, jak žiju a jak se vypořádávám se svým osaměním, záhada se objevila. Zatímco se Lenka jednoho jarního rána sprchovala – poté, co u mě opět přespala –, našel jsem ve schránce fotku zasněžené ulice – uprostřed ní jsem stál já a dívka v červeném kabátě; její obličej byl však vystřižený.

Když jsem chystal snídani, vrátila se Lenka. Pohladil jsem ji po mokrých vlasech a ukázal na fotografii.

„To je Nikola?“

Přikývl jsem. Lenka fotku otočila – na druhé straně bylo napsáno několik řádků:

Nikola

vyrazila na velkou cestu,

vytrhala svoji tvář ze všech obrazů

a zmizela.

Lenka se na mě podívala. „Budeš ji hledat?“ zeptala se; zvolila jiná slova, a použila jich více, ale nyní si vše vybavuji jinak – z její otázky zůstala v mé paměti jen tato krátká věta, s pouhými dvěma možnostmi, jak na ni odpovědět. Mlčel jsem, a nechal Lenku čekat, zatímco její snaha o sebekontrolu pomalu roztávala.

„Ne, nebudu,“ zalhal jsem na konec.

Lenka přikývla; nebyl jsem si jistý, jestli mi uvěřila – a náhle jsem cítil, že nemůžu Nikolu nechat jen tak zmizet; Lence to nejspíš bylo stejně jasné jako mně.

Vzpomenu si, jak citovala Sartra a uvědomím si zbytečnost jeho úvahy: kdyby člověk nebyl milován svobodnou vůli, vůbec by si neuvědomil, že se něco takového může dít, neboť by neznal jinou možnost, city druhých by byly neměnnou součástí jeho vnějšího světa. A protože ve skutečnosti se spokojí s málem, a kdykoliv může své rozhodnutí změnit, láska pro něj rovněž nemusí být nepodmíněná a absolutní, není nic než reprezentací jeho představ a vzorců chování, konceptem, jakým člověk přidává zápletku svému příběhu – všem těm dlouhým pohledům do očí, jemným, nenápadným dotykům, změnám subjektivního vnímání času způsobeným excitačními procesy nervového systému, dopisům bez odpovědí i hledáním zmizelých dívek.

// Adam čekal na Elišku. Seděl na posteli v cizím pokoji, četl si časopis, ale nebyl schopen vnímat žádná slova. Přes zavřené dveře slyšel tlumený hluk hudby a tanečníků; toužil se napít vína – nebo jakéhokoliv jiného alkoholu – ale věděl, že se nedokáže vrátit zpátky, alitoval, že nevyužil nabídky těch dvou dívek, dokud měl příležitost.

Když před půl hodinou přišel k domu, který mu Eliška popsala v průběhu telefonátu předchozího dne, již se dávno setmělo a ulici osvětlovalo stříbrné světlo lamp. Adam se nezdržoval klepáním a otevřel dveře. Bylo mu jasné, že jde příliš pozdě a hledání Elišky se protáhne. Adam vstoupil a rozhlédl se: ve vzduchu poletovaly nafouknuté balonky, několik lidí tancovalo pod disco koulí pověšenou uprostřed stropu a odrážející záblesky světla na všechno kolem; z reproduktorů zrovna hrálo Fell in Love with a Girl. Na pohovkách rozmístěných podél zdí seděly asi čtyři páry. Nikdo si Adama nevšímal, a on pouze zkontroloval, jestli některá z dívek není Eliška. Z vnitřku domu se ozýval šum hovoru a zábavy – Adam ho spíše předpokládal, než doopravdy slyšel přes zvuk hudby. Přešel mezi tanečníky ke dveřím, za kterými tušil kuchyni. Nespletl se. Vedle lednice stály dvě dívky a nalévaly do skleniček tequilu. Oběma chybělo tričko, a Adam si je v duchu pojmenoval podle barev a vzorů spodního prádla. Když kolem dívek procházel, podívaly se na něj. Bílá se usmála a nabídla mu, jestli se s nimi nechce napít. Odmítl, a zeptal se na Elišku.

„Naposledy jsem ji viděla vedle,“ řekla Puntíkovaná a ukázala na druhé dveře naproti těm, kterými Adam do kuchyně přišel. „Ale možná už bude nahoře.“

 Adam přikývl, a prošel do dalšího pokoje – byl téměř stejně setmělý jako ten první, ovšem plný lidí. Většina seděla na zemi u nízkých stolků, každou chvíli ovšem někdy procházel do dalších místností a po točitých schodech do vyššího patra, nebo se odtud vracel. Téměř všichni byli napůl svlečení, někteří si pomalovali těla nebo tváře fosforeskujícími barvami. Adam se rozhlížel, jeho oči už si pomalu zvykly na intenzitu osvětlení; hledal v davu Eliščin obličej, ovšem stále neúspěšně. Přemýšlel, jestli se nemá vrátit do kuchyně a přeci jen si nachystat něco k pití, ale náhle spatřil Elišku, jak se na druhé straně místnosti zvedla. Od jednoho ze svých společníků si vzala prášek a polkla ho. Zamířila ke schodům a hlasitě se smála. Neotáčela se, nejspíš ji nezajímalo, kdo ji bude následovat.

Adam se otočil k nejbližší skupince. „Dá se nahoru dostat ještě jinudy?“ zeptal se.

Ukázali mu na další dveře. Adam spěchal, doufal zastihnout Elišku samotnou.

Když vyběhl schodiště, ocitl se v dlouhé chodbě – nevedla ovšem směrem, kde tušil, že se Eliška objeví. Adam chvíli bloudil, procházel jednotlivými místnostmi, dokud se nedostal k prostoru, kde ústilo točité schodiště, po kterém překvapivě najednou nikdo nepřicházel.

Adam se snažil našlapovat potichu. Pohyboval se pomalu, většina světel byla zhasnuta, a on nechtěl do ničeho vrazit a způsobit tak hluk. Náhle zaslechl tichý smích, a pak šepot – následoval zvuky a za rohem spatřil Elišku a jakéhosi kluka vejít do jednoho pokoje. Nezavřeli za sebou, a tak se Adam pomalu přiblížil a nahlédl dovnitř. Kluk stál zády a nemohl proto Adama vidět – na rozdíl od Elišky, která seděla na židli a sundávala si zbytek oblečení; nedala najevo překvapení, jen naklonila hlavu na stranu, a po chvíli zase narovnala. Adam znamení pochopil, a odešel směrem, který Eliška naznačila. Za jedněmi dveřmi spatřil rozsvíceno – opatrně je otevřel, ale místnost byla prázdná. Nejspíš se jednalo o ložnici: uprostřed stála velká postel, vedle ní několik skříní na oblečení, protější zeď byla prosklená, s výhledem na noční město.

Adam se posadil a čekal – odhadoval, že Eliška přijde za 25 minut, možná za 41, pokud se bude sprchovat. Aby si zkrátil čekání, z nočního stolku vedle postele si vzal časopis a pokoušel se číst. Eliška se objevila po 43 minutách. Vlasy, ještě stále trochu mokré, měla sčesané na jednu stranu. Stihla se i nalíčit, průhledný lesk na rty, azurové a zlaté oční stíny. Oblékla si pletený nákrčník podobných barev, a jinak nic.

„Ahoj, Adame,“ řekla a posadila se mu na klín.

Tvářila se neutrálně, bez jakékoliv emoce, a Adamovi tento její základní výraz obličeje s uvolněnými mimickými svaly přišel poněkud melancholický, ale ne tolik, aby Eliška vzbuzovala sebemenší lítost či touhu zjistit příčinu její zasmušilosti. Vypadala hezky; Adam si uvědomoval, že je ještě krásnější než Nikola, a proto ho mírně znepokojovala absence reakce na její tělo, které se k němu tisklo.

„Co se děje tak naléhavého, že jsi mě chtěl vidět?“ zeptala se Eliška a prstem zlehka pohladila Adama po tváři.

Adam vytáhl z kapsy fotografii. „Nikola zmizela,“ řekl.

S Eliškou se potkal zhruba ve stejný čas jako s Nikolou – i ona v zimě bydlela v domě poblíž jezera, a Adam navíc nabyl dojmu, že jsou s Nikolou kamarádky, jakkoliv to příliš nedávaly najevo. Předpokládal tedy, že Eliška by mohla vědět alespoň proč – když už ne kam – Nikola zmizela.

„Jistěže vím, proč Nikola odjela. “ přikývla Eliška a tentokrát prstem zamířila níž.

„Povídej…“

„Možná prostě proto, aby byla sama. Nechtěla se stát ničí představou naděje, odpovídat na dopisy, vyvolávat změny subjektivního vnímání času, odmítat polibky kvůli zvonění telefonu – nejspíš jen hledá něco nového a nechce být zápletkou příběhu.“

Ve skutečnosti Eliška řekla jen: „A já si myslela, že jsi přišel kvůli mně.“ Vstala, naklonila se k Adamovi. Políbila ho na tvář a sáhla mu do klína. Pak se usmála: „Už jsem měla strach.“

Adam mlčel; za ten krátký okamžik, když byly jejich tváře u sebe, se stačil třikrát nadechnout a ucítit Eliščinu vůni.

Když Eliška odcházela z pokoje, mezi dveřmi se otočila. „Zkus se podívat do jejího bytu. Pošlu ti adresu a klíč.“

// Když se Adam vrátil do místnosti s tanečníky, představil si mezi nimi Nikolu. Díval se, jak se pohybuje s cigaretou v ruce, lehce a elegantně; každého poblouznila, jako by vyzařovala světlo, které se může odrážet od disco koule. Dostala i Adama, znovu. Pak se hudba změnila a zároveň zpomalila, zvuk se stal hlubším a neznatelnějším. Adam cítil tu přeměnu – ocitl se zpátky v místnosti se dvěma křesly a někde v dálce za okny tušil jezero. Držel Nikolu za boky, díval se jí do očí a přemýšlel, co udělat dál.

„Myslíš, že se ještě někdy uvidíme?“ zeptala se ho Nikola. „Až se vrátíme do města?“

„Nevím. Možná. Může se stát, že celé město zapadne sněhem, až po střechy domů, a všichni zůstaneme uvěznění.“

„Co bys pak dělal?“

„Otevřel bych okno a vykopal tunel, až k tvému oknu.“

Nikola se usmála a Adam se naklonil, aby jí políbil – v tom okamžiku zazvonil Nikolin telefon a Adam se probral. Stál před domem, ve kterém potkal Elišku, dýchal teplý jarní vzduch a necítil vůbec nic.

// Eliška splnila svůj slib – následující den našel Adam ve schránce klíče a papírek s napsanou adresou. Nikola bydlela na opačné straně města, na druhém břehu řeky. Adam vyrazil hodinu před západem slunce; když procházel po nábřeží pod mostem, zastavil se, opřel o zábradlí a pozoroval, jak se světelné paprsky odráží od hladiny. Poté se chvíli díval na šedou betonovou masu mostu, který spojoval obě poloviny města. Poslouchal šumění vody, mísící se s hlukem klesajícím ze silnice. Do Nikolina bytu se mu příliš nechtělo – zkoušel si alespoň představit, jak vypadá, co v něm najde a koho potká.

Když odemkl dveře, ocitl se ve velké místnosti, členěné na tři prostory, jakési kaskádovitě stoupající plošiny. V prvním prostoru stál pouze věšák s červeným kabátem a menší skříň na boty. Adam se vyzul a bosý přešel po několika schůdcích výš, do centra pokoje. Sedl si na pohovku, před kterou byl malý stolek, na kterém ležela hromada fotek a několik dopisů. Adam si je chvíli prohlížel, některé z nich poznával; pozornost ale věnoval především dopisům. Vzal jeden z nich do ruky, povšiml si několika přeškrtaných slov. Dřív, než mohl začít dopis číst, z dveře vedoucích na plošinu, na které se nacházel, přišel kluk v tmavém obleku a s bílými vlasy. Adam hned poznal, o koho se jedná; před chvílí spatřil jeho tvář na několika fotografiích.

„Ahoj, Adame,“ řekl bělovlasý a posadil se vedle Adama.

Ten položil na stůl dopis, přestože věděl, že kluk si ho již všiml, a dal si chvíli na čas s odpovědí. Příchod neznámého ho zaskočil, a Adam se snažil rychle uvažovat, jak se zachovat. „Ahoj, Davide,“ odpověděl.

David se usmál. „Divíš se, že jsem tady?“

Jistě,“ přikývl Adam. „Samozřejmě, divím se. Doufal jsem, že už nejsi nijak důležitý a zajímavý.“

David se odvrátil a kývl směrem k nejvyšší části místnosti, kde byl jen prázdný prostor, řada sloupců knih vyskládaných na několika policích i na zemi, a dvoje další dveře.

„Podívej se na ni,“ řekl David a ukázal na Nikolu, která se objevila vedle knih.

Měla světlé šaty s černými proužky, sahaly jí jen kousek nad kolena. Tancovala podle nehrající hudby, místností se rozléhaly zvuky jejích kroků; kdykoliv se roztočila kolem své osy, Adam mohl na nepatrný okamžik spatřit její kalhotky.

„Myslel sis,“ pokračoval David, „že stačil ten jeden večer v domě u jezera?“

Nikola přestala tancovat, a zamávala Adamovi.

„A je pryč…“ zašeptal David poté, co se za Nikolou zavřely dveře.

„Kam zmizela?“ zeptal se Adam.

„Odjela. Budeš ji hledat? Povím ti, kde teď je.“

Adam mlčel, v hlavě mu stále zněla tekoucí řeka a hluk aut jezdících po mostě. Když konečně vyrazil na cestu, slunce již zapadlo a na hladině řeky se tak odráželo jen rozzářené město.

// Neustále dokola si opakuji, proč můj příběh není ničím zajímavý a původní, neustále dokola si připomínám jeho banálnost a ubezpečuji se v tom, co dávno vím, ale stále nedokážu doopravdy pochopit – jak neodbytný a zbytečný je onen pocit, že mnou prožité události nabývají zásadní důležitosti a stávají se jedinečným rámcem pro veškeré další dění.

Neváhal jsem zavolat Lence, přinutit ji, aby přišla – podvědomě tuším, že i po těch několika měsících, během kterých jsme se neviděli, se cítí stejně. Povím jí o všem, co mě trápí: popíšu jí, jak se necítím sám sebou, a mám problémy usnout; svěřím se jí, že zimní chlad je horší, než dokážu zvládnout; přečtu jí vše, co jsem napsal a ona ještě neslyšela. Lenka poslouchá, a pak mě utěšuje. Její hlas je hlubší, než si pamatuji a každé vyslovené slovo mi ještě chvíli zní v hlavě. Mluví krátce, jen několik vět: „Nevíš, co se ti má zdát?“ – jestli řekne „sni o mně“, uvědomím si, že se za celé léto a podzim přece jen vůbec nic nezměnilo.

Nevzpomínám si na konkrétní okamžik, ve kterém se moje vědomí vytratilo, jsem si ovšem jistý, že poslední vjem se týkal Lenčina těla – díval jsem se na něj a uvědomoval si, že Lenka brzo skončí. Tušil jsem, že mi opět poví nějaký citát, a nemýlil jsem se.

„Slast chce všech věcí věčnost, chce věčnost, věčnost nejhlubší,“ pronesla a zavřela oči.

„Mám hádat?“ zeptal jsem se. „Nietzsche.“

Lenka přikývla, pak se stočila se vedle mě a zhluboka dýchala.

I teď stále leží v mé v posteli. Vstanu, malátný a unavený. V místnosti je ještě tma, orientuji se podle matné záře těch několika pouličních lamp před domem. Rozsvítím a převléknu se do čitého oblečení.  Podívám se na Lenku – pořád spí, a proto ji nebudím.

Sejdu do suterénu. Na mém pracovním stole leží vysoké sloupce papírů s jednotlivými verzemi románu, spolu se spoustou poznámek a úprav. Vedle toho všeho, na kraji desky přesně v místě, kde jsem před 347 dny naposledy spatřil sedět Nikolu, jsem nechal hrnek, se zbytky nedopité tekutiny – už si nepamatuji, co jsem si včera dával. Odnesu hrnek do kuchyně, umyju. Najdu sítko a nasypu do něj earl gray, pak čekám, až začne vřít voda. Mám pocit, že rituál ranního pití čaje je to jediné, co mi zbylo z předchozího života.

O několik minut později, když pozoruji pramínky páry stoupající z horké tekutiny, objeví se v kuchyni Lenka. Snaží se skrývat svůj spokojený výraz, a daří se jí to – kohokoliv jiného by zmátla, ale já cítím její radost, poznám jí z její chůze, z toho, jak si odhrne vlasy z obličeje, než se na mě podívá, ze samozřejmosti, s jakou najde v lednici několik vajec a začne nám připravovat snídani.

„Neměl jsem ti volat,“ řeknu, abych se pokusil zamezit dalšímu rozvoj jejích nadějí.

Lenka pokrčí rameny a já si uvědomím, proč vůbec nezáleží na tom, co řeknu. Kdykoliv se potkáme, Lenka bude pořád stejně trpělivě čekat a doufat, že se na ni začnu dívat jinak, prostě se rozhodnu cítit se stejně jako ona. Jsem si jistý, že toto její přesvědčení je stejně neotřesitelné jako nesmyslné; jednoduše věří, že můj postoj k ní se dřív nebo později musí změnit.

Zkusím změnit téma: „Vídáš se ještě s Kryšpínem?“

Nyní Lenka chvíli nereaguje, ale nakonec přikývne. Když se zasměju, zeptá se mě, jestli mě na tom něco pobavilo.

„Jenom jsem si uvědomil, že když jsem ho potkal naposledy, položil jsem mu podobnou otázku.“

Lenka dokončí přípravu snídaně a na stůl postaví dvě misky s jídlem. „A kdy jsi Kryšpína potkal naposledy?“

// Adam vystoupil z vlaku, přehodil si batoh přes rameno a přešel přes prázdné nástupiště ke schodišti vedoucím k podchodům pod kolejemi. Po noční cestě ho barevná zář města rušila a obtěžovala; snažil se přehlížet reklamy v podchodu, i neonové nápisy a nasvícené výlohy na ulici, neboť mu vše splývalo do jediného proudu bílého, oslepujícího světla.

Před nádražím postávalo několik lidí, ale Adam si jich nevšímal a zamířil směrem k řece. Čím blíže jí byl, tím více kolemjdoucích potkával, až je nedokázal dále ignorovat. Studoval jejich tváře a snažil se najít někoho, kdo se cítí stejně jako on.

Za několik minut došel na nábřeží. Hladina řeky se stejně jako zbytek města stříbrně leskla a třpytila. Podél zábradlí postávalo několik skupinek, většinou studentů; jejich hovor splýval v jednotvárný šum. Náhle v něm Adam zaslechl svoje jméno. Rozhlédl se a v malém hloučku poblíž mola 19 poznal své přátele. Uviděl Filipa s hebkou kůží – rád se od holek nechával hladit předtím, než se s nimi vyspal. Spatřil Alberta, který na něj zamával, na ruce měl jako vždy bílou rukavici, aby skryl svoji umělou ruku. Kryšpín stál k Adamovi zády, ale když si všiml Albertovy reakce, otočil se. Chvíli se na Adama díval, a pak kývnul hlavou.

Když Adam přišel až k nim, pozdravil je a ujistil, jak rád je vidí – nepotkal je a nemluvil s nimi celou věčnost, protože pro něj nejsou důležití; přesto, jak náhle zjistil, toužil podvědomě po jejich přítomnosti.

„Zrovna jsme o tobě mluvili,“ řekl Albert. Levou rukou, tou v rukavici, si uhladil vlasy.

„Zase běháš ulicemi plný bezbřehé naivity?“ zeptal se Adama Filip a zasmál se tomu.

Adam nepochopil smysl Filipovy promluvy; ignoroval ji a obrátil se na Kryšpína: „Vídáš se ještě s Lenkou?“

Kryšpín zaváhal jen na chvíli.  „Myslíš předtím, než se jde s tebou vyspat, nebo potom? “

„Tři měsíce jsem ji neviděl. Nebyl jsem přes léto ve městě.“

Kryšpínova pauza před odpovědí byla tentokrát mnohem delší – Adam si uvědomil, že Lenka celou dobu před Kryšpínem tajila jeho odjezd. Nečekal, až se Kryšpín vzpamatuje; beze slova se otočil a zamířil pryč.

Zbytek cesty již nevnímal nic a nikoho. Dojít domů mu trvalo necelou hodinu. Odemkl dveře, ale nerozsvítil, a popaměti došel do suterénu. Odložil batoh a sedl si ke klavíru. Začal hrát Unintended, ale dřív, než se dostal alespoň k pátému taktu, mu někdo zakryl oči.

// Poslední dobou se necítím sám sebou. Spánek nepřichází a zima se pomalu ztrácí a mizí v rozmazaných představách a bezesných nocích.