Prozaické haiku o znovuzrození

Falka: po dlouhé době mě někdo dokázal potěšit. tvého komplimentu si vážím. tvá práce je dobrá, pokračuj a snad někdy nadejde čas k nějakému setkání a připijeme na písmáka. myslím, že ten pozvolna zraje a stává se dobrým médiem pro kreativce. jsem rád, že ty zištné tlaky, kterými během své adolescence procházel, pominuly. kéž by i dospělost přinášela potěšení pro ty, kdo jej vytvářeli.

jorel: zraješ jako víno dobrého ročníku připíjím Tebou na holčičku Alžbětu nic, co je teď, už večer nebude platit (a k ostatnímu jen dodám, že bolest není jemná a vyjádřit ji prostě a věrně a neegoisticky je to nezastřít... jde-li o bolest, nesmí to v té prostotě libě ladit, jinak se tam prolamuje ego pokrytectví a rádoby trpného mučednictví...) a děkuju, za srozumitelnou, věcnou, citlivou a lecos nového poodhalující komunikaci

Ahoj. Nechce se mi vést veřejné diskuse. A netrvám si na ničem. Jen mě zaujal Tvůj podiv nad mým "haiku", a řekla si, že se zeptám. Bez nároku, bez pnutí. Nejsem mistr, ale jsem bdělá a vím, co jsem napsala. Pokusím se Ti to ukázat: Vyjařovací forma haiku mi (nijak jí nemrhám, myslím, že je velice specifická) tu připadala ideální pro to, co jsem chtěla vyjádřit: zachytit bolest stroze, aby bylo jasné, že si v ní nelibuji, a přitom tak propracovanou, závažnou a přesnou formou, aby bylo jasné, že si jí vážím. Navíc je bolest, která provází každodenní přitakání životu, rozhodnutí uvolnit energii k novému tvoření vlastního tvaru, tématem tak obecným, hlubokým a prastarým jako haiku samo. Myslím, že i formu jsem dodržela. Počet slabik/řádků je v pořádku a potřebné předěly (pauzy) vznikly na koncích řádků rytmicky samy - mají tu charakter těžkého povzdechu, nechuti (bolesti) o tom i mluvit, ale rozhodnutí pokračovat, tvořit, žít, energii přece jen uvolnit - tedy rytmus (a slabičné rozvržení) té básně jsou těžké, ale záměrně, významotvorně. Stejně tak zvukomalebnost - je tam, střídají se shluky slabik kr-zdr-sr-str... dlouhá á... je to drá-sa-vá zvukomalebnost, protože to bolí. Není to haiku o znovuzrození jako takovém, ale o aspektu znovuzrození, který je nezbytně provází - o bolesti, a přesněji tedy o vůli - po těžké noci, kdy se přemítalo nad uplynulým dnem, a oči se z bolesti zanítily pláčem (krvavým), podstoupit další bolest a ráno si ty čerstvé strupy strhnout, aby oči mohly zase naplno vidět všechno, co přinese nový den, čím se budu tvořit. Je to vyjádření koloběhu prožité bolesti a vůle jako principu, který i za nejnepříznivějších podmínek umožní vědomí života, bytí, pokračování (a tedy znovuzrození k pokračování). S rytmem, opakováním souhlásek, s ohlášením, že jde o "znovuzrození" a s tím výkladem, který jsem podala, pak konečně souvisí i zdánlivé chybění "kigo" - je to nápadné - že v básni chybí zařazovací slovo (je tu zařazení jen do dne: "ráno"), ono chybění je ale opět významotvorné: má dát vědět, že se popisuje je neustálý koloběh, znovuzrození nastává každý den, odehrává se v každé roční době, každé "ráno", je to hlubší princip než koloběh přírody - bez vědomí života by totiž nebylo ani vědomí tohoto koloběhu jaro-léto-podzim-zima. A tak dál... Ještě pořád to pro Tebe není haiku? (A proč?) ... S úctou Jitka

Bestye: ono je to ale o té bolesti. Nechat odmočit by zabralo nenahraditelný čas k vidění, například. Ad všichni: psala jsem to jako soukromou poznámku, ale nejspíše bude nakonec obsažné dát ji k dispozici veřejně - připomíná mi to jeden jednoduchý japonský akvarel: čtyři prosté tahy tenkým štětcem, silueta třešňového stromu v krajině - a pod tím dvě strany popisu, co je v tom obraze uloženo, způsob jeho symboliky a konkrétní významy :) K tomuhle typu filosofie a kultury to patří. Tedy:

možná by bylo lepší - je nechat odmočit a ulevit jak očím, tak prstům. Ale nejsem lékař, tak nevím :c)*

myšlenku to má zajímavou, ale jinak mi to nesedí. bohužel

no ano

haiku?

no brrr .. někdy je čtenářská představivost spíše na škodu

Nepochopeno

Modli se se mnou za špínu. Háberités