je jaro.

Tak jo. Fajn. Abych se přiznal, tak si tak úplně nejsem jistej, jak se to všechno semlelo. Všechno bylo nějaký moc silný a bylo v tom všem nějak moc vína. S určitostí si pamatuju, jak ti voněly vlasy (voněly jako příjemnej večer) a jistě vím, že jedna z posledních věcí, co jsem ti řekl byla, že máš hezký náušnice. Tys mi řekla, že je jaro, jako bych to nevěděl. Ten večer jsme očividně museli cestovat v čase, neboť jsme byli na koncertě Yarbirds, a jestli se nepletu, tak pochcípali někdy v šedesátejch letech. Šli jsme ulicema ten večer poněkud nesmyslný prahy a ty jsi nechtěla, abych se zastavoval, a padala jsi k zemi a nechalas mě i za chůze ztrácet se ve tvejch brutálně komplikovanejch silonkách.
 Jo, ten večer jsem se zamiloval, i když jsi mi později tvrdila, že jsem vypadal, jako bych tam nechtěl bejt. Zamiloval jsem se. Nechtěl jsem to na tebe samozřejmě nijak házet, chtěl jsem si to nechat pro sebe, počítal jsem tak maximálně s tím, že tě prostě nebudu chtít nechat odejít, víme. Bůh i vesmír mi to seslali, žes odcházet nechtěla. Jsi ještě moc mladá, tvrdíš, že by se lidi neměli nechat definovat ostatníma, a očividně jsi nepostřehla, jak neuvěřitelně nádherně jsi definovala byť mojí postel - postel, kterou jsem dávno pojmenoval "smutno" a používal jí jen k odkládání oblečení, pražskejch vykafovanejch pobudů a občasnejch výkřiků - jak najednou každej polštář seděl na svym místě a proleženiny mýho unavenýho ernesta v tý posteli najednou nedávaly žádnej smysl.
 Tou dobou jsem hledal lehkost a hledal jsem jí všude, hledal jsem jí ve finančních jistotách nejdřív, pak v nejistotách a oboje bylo svym způsobem fajn, jen ne úplně ono. Zachránila jsi mě zrovna, když jsem spekuloval nad hledáním lehkosti ve svádění pojebanosti světa na vyšší moc, kdy jsem se poohlížel po snadnym útěku a plánoval se procházet po Andělu a jenom čekat, jakej náboženskej fanatik nebo drogovej dealer si mě chytne dřív. Tohle všechno jenom proto, abych tu lehkost našel na tom nejneočekávanějším místě - v brutálně komplikovanejch silonkách a v jejich procesu sundavání.
 Poflakoval jsem se tehdy po gaučích přátel, tisíc gaučů tisíce přátel jsem proseděl a pil jsem tam všemožný různý kafe. Tak nějak přicházelo jaro a nechat mě posedět na svym gauči bylo pro tisíc přátel mnohem schůdnější než půl hodiny předstírat, že je doopravdy zajímám. Byl jsem za to i tak rád, jakože už jsem si za poslední roky pomalu zvykal bejt někde, kde nejsem tak úplně vítanej - a tohle byla taková změna do toho. Pořád jsem byl někde, kde jsem nebyl vítanej, jenom jsem byl jinde. Měl jsem chuť vystavit si kartičku gaučovýho klubu, kartičku, která by mě opravňovala ke vstupu na tisíce gaučů bez jakýhokoliv optání a jednou za čas pozorovat zadek něčí přítelkyně s naprostou jistotou že se o mym pohledu ví, ale každej přítomnej mozek to odbyde lehce,
 to je ernest, ten je neškodnej, ten může
 a neškodnej jsem byl, na tom nebyla žádná lež. Neškodnej jsem byl zhruba do momentu, než jsme spolu seděli v kavárně, jakobychom mluvili o všem, o čem jsem kdy chtěl mluvit, jako bychom mluvili hodiny a ty ses v nich - tak trochu pravidelně - polévala vínem, vždycky jenom po troškách. Aby ti ho neubylo moc a abys nebyla moc mokrá ale vždycky abys mě dostatečně nadchla; občas to nebylo schválně.
 Tuhle lehkost jsem pocítil nakonec hned několikrát; znovu v supermarketu Albert, kdy jsem pro tebe s patřičnou hrdinskostí vystával nejhorší frontu od vynálezu důchodců v čechách, abych ti koupil snídani. Snídani, kterou sis zaplatila, protože jsem všechno utratil za onen předchozí večer a na snídani jsem byl příliš chudej; jak jsi se jenom probudila a dala mi na snídani peníze, protože jedno z nejhezčích gest, který kdy můžou ženský udělat, je - jednou za čas - umožnit muži, aby byl gentleman.
 V té frontě jsem stál milion let a nemohl nemyslet jenom na to, že u mě doma spíš, že v mojí posteli vytváříš ten nejdůležitější prvek, a já u toho nejsem, protože se s osmi rohlíkama a malym balením másla tlačím v supermarketu Albert.
 Další výskyt pochopitelně proběhl, když jsem ti snídani přinesl a mohl jí položit vedle tebe v celé své chudobné komplexnosti - i se zbytkem medu, který jsem si pro zoufalou potřebu změny koupil do kafe nebo trochou soli v příšerné ozdobné skleničce - a mohl jsem čekat, až se probudíš, až se probudíš jako dívka, kterou tolik neznám a stejně jsem pro ní tolik nadšenej, a dokud spí, nemůže zbořit nic, ani kousek toho nadšení, protože o ní nemůžu zjistit nic než jak se jí pne tělo, když spí, jak lehce oddychuje i působí. Musíš si mě nakrmit, abych fungovala, řekla jsi a dala mi peníze, abych koupil snídani. Že lidi fungujou na jídlo chápu, a tenhleten šém jsem ti hrozně chtěl poskytnout. Jenom jsem neměl sebemenší ponětí, že až se rozfunguješ, rozhýbeš a začneš uvažovat, povede to k tomu, abys utekla;
 abys nevpustila můj penis, který měl jen dva pokusy a odcházel v nejhlubších porážkách, aby sis oblíkla všechno, co jsem pracně svlékal, když jsme byli opilí - včetně brutálně komplikovaných silonek, které jsem rozluštil. Rozhodnutý nepolevit, dělám k pousmání nahého blanického rytíře a plánuji opravdu ti nedovolit odejít, ale není mi to nic platné, protože jsi ještě moc mladá a věříš, že by ses neměla definovat jinými lidmi a ernesty už vůbec. Proto nemám sebemenší šanci narušit jakýkoliv tvůj plán a vzbudit jakékoliv tak silné nadšení, i když jsem - alespoň v tom momentu - tvůj rváč, básník, který obdržel více jizev, než honorářů za publikované texty.
 Proto utíkáš a já se vracím domů pro tvoje náušnice a můj polštář voní jako příjemnej večer, proto jsi poznala - i když trochu pozdě - že je jaro.