Závoj zla HR

Závoj zla

Z pouště vylétla černá sova, za krutým zobákem byla tvář ženy. V drápech držela napůl opeřené mládě sovy, kolem lidské tváře rašila brka, vzduchem se míhaly malé drápky. Lilitu vylezla z temné díry jako hmyz vylétnuvší z mrtvoly, roztáhla křídla a letěla pryč, k místu, kde se rodí bouře, zpět do opuštěných plání. Zlá a násilnická bytost, jež odklopená pouštními démony kráčí větrnou pustinou. Písečná smršť, vládkyně pustin, paní prázdných míst . . .

                                 - Stephen Grundy

Temný přízrak sebevraždy se téměř hmatatelně vznášel ve vzduchu skoro jako černé znamení vypálené nad hlavou ubohého zatracence. Dodávalo to té už tak dost ojedinělé události jistou dekadentně pikantní příchuť. Měla dojem, že na tomhle nepovedeném pohřbu se ještě jistě strhne nějaká pořádná ostuda. Zpupné hoře je schopné pozřít naprosto cokoli. Jeho odulá ústa se lačně rozevírají až do černoty . . .

Studené sivé nebe, ostré jako nabroušené hroty nebezpečně potemnělo. Nejspíš se začne schylovat k prudké bouři. Vybavila si v mysli ledový liják, suchý déšť smíšený s podprahovým hukotem ohlušující vichřicí . . . kéž by ji jen zuřivé živly zvedly ze země a odnesly co nedál odsud . . .

A přesto stála na místě, totálně tichá a naprosto netečná ke křiku a pláči všude okolo. Věděla, že její osud je zhola nevyhnutelný. A ani za nic na světě by nedala najevo svůj rostoucí strach. Ne před všemi těmi uchechtanými hyenami. Těžká mračna obsadila ocelovou oblohu jako táhnoucí hejna nestvůrných vran . . .

Černé sovy silné a obrovské jako skalní orli, noční labutě temné jako uhel, kožnatí krkavci hluční a nenažraní jako olysalý shluk stepních supů, triliony trylkujících vrabců a slepené sítě obsazené až do posledního místečka pyšně nafouklými skákavými pavouky. Kulatoocí luňáci, drsnochvostí dravci, kteří vyráží na lov výhradně v hejnech. A hromadně hodují na poznamenaných mršinách . . .

Ukrákané okřídlené kostry.

Všichni se svorně shromáždili na požehnaném místě posledního odpočinku plného spořádaně tlejících těl. Opuštěný venkovský hřbitov byl až k prasknutí nacpaný nedočkavým lidem z blízka i z daleka. Nikdo z přítomných ho stejně pořádně neznal. Ale vždyť je to přece koneckonců úplně jedno. Dokonce i v daleké zemi za lesy, kde zmařený lidský život nemá větší cenu než pár rudých kapek omylem prolité horké krve . . .

Proč???

Prostě proto. Smuteční hosté až do jednoho odění v černém pod nevlídným, šedivým nebem si klidně kladli bílé svíce na jeho ještě nezaházený hrob. Možná měli pocit, že prázdný soucit z nich automaticky dělá lepší lidské bytosti. Nebo na ně negativně zapůsobily prazvláštní okolnosti jeho předčasného skonu. Snad proto se celí bledí a zádumčiví semkli okolo místa jeho posledního odpočinku . . .

Jako krkavci u mršiny.

Nad jejich skloněnými hlavami se kroutily křečovité větve starých bříz, pod nohama jim zas zoufale úpěla nedostatkem vláhy vyprahlá hlína. Hosté obraceli oči vzhůru k nekonečně vzdáleným nebesům, jako by se jejich zrak chtěl pevně zachytit na božské klenbě. Mnozí měli na moment víčka pevně zavřená, snad aby je nic přízemního a pozemského při obřadu nemohlo rozptylovat. Odešel tak náhle . . .

Nebo mu snad někdo pomohl???

„Už jedou!!!“ křikla nakřáplým hlasem hádavá stařena a ukázala směrem k prašné silnici. Před mnoha a mnoha lety ji její matka pojmenovala Danika, ale léta páně už jí nikdo ani omylem neřekl jinak než „bába“. Odjakživa byla ten úplně nejstarší člověk ve vesnici a ve zkostnatělé radě starších měla silné slovo. Snad proto, že si vždycky ke všemu našla tisíc výhrad a nikdy nenechala nadlouho zahálet svůj jedovatý jazyk ostrý jako nůž. Zvědaví lidé se dychtivě shlukli okolo zrezavělé hřbitovní brány . . .

Ženich právě dorazil.

A vskutku. Dva slavnostně opentlení vraníci zapřažení v hrubém selském povozu způsobně zastavili pár kroků před dřevěným plotem. Mohutná hříva jako z mořských řas, čerstvě okovaná kopyta  tvrdá jako čepele, zpocená kluzká kůže s měňavým rybím nádechem. Úzké, jakoby hadí hlavy nasazené na dlouhých krcích neklidně pofrkávaly. Byly to opravdu krásní koně, klidně by se na nich mohly projíždět při měsíčku po zrcadlové jezerní hladině i němé vodní vědmy . . .

Dva statní chasníci hned seskočili z kozlíku a jali se vymést náklad z korby žebřiňáku. Každý popadl jeden konec těžké truhly a okounějící lidé jim ochotně uvolňovali cestu na poli plném mrtvol. Nebožtík ležící v dřevěné rakvi si nemohl na nic ztěžovat, už předem ho kdosi navlékl do jeho nejlepších šatů a navíc se mu poprvé po dlouhé, opravdu dlouhé době dostalo nevídané pocty prodělat starou tradici mortului nunta . . .

Bába dala nenápadně znamení a na její povel začala hrát hudba. Teskné tóny houslí, kytary a jasné cinkání cimbálu. Tou dobou kolem právě projížděl potulný klan kočovných cikánů a drzou Daniku nestálo ani moc práce přemluvit je, aby se dobrovolně připojili k  pochmurné oslavě. Neznámá melodie stoupala a klesala v divokém tempu . . .

Někteří krkavci začali otráveně brblat. Cizí cikáni se nikdy netěšili všeobecné oblibě a mnozí zatvrzelí hosté považovali Daničino rozhodnutí povolit jim účast na posmrtné svatbě za krajně nedůstojné. Žádný z nich se jí ale neodvážil otevřeně odporovat. Než se kdokoli ze vzdorovitých hyen osmělil nahlas říct něco nevhodného, vystoupila zpoza exotické cikánské kapely pestře oděná dívka s věčně zasněnýma černýma očima, hrdě se postavila před nevděčným černým hejnem, zhluboka se nadechla a začala zpívat . . .

Její jasný hlas zaševelil v temných korunách nemocně bledých bříz. Zpuchřelé dřevo jako by snad tím čistým zvukem konečně po dlouhé době přece jen trošku pookřálo. Ten kouzelný zpěv, to byl usedavý ptačí nářek lapený v neviditelné síti tónů. Nikdo nerozuměl slovům v romštině, jenom smutná nevěsta si poprvé po mnoha letech vzpomněla na strašidelnou báchorku o úkladně zavražděných milencích, kteří se každou noc tajně scházeli na ztichlém nočním hřbitově. Kdoví, jestli by to tak netrvalo až dodnes, kdyby je jednou nenachytal nemrtvý strážce krypty, který je oba v záchvatu zuřivosti rozsápal na cucky a roztřepené cáry čerstvého masa pak triumfálně rozvěsil po ostrých špicích zrezavělého plotu kolem krví posvěceného pohřebiště . . .

Její pohádkový hlas oslavoval nekonečnou věčnost i světskou pomíjivost, trpce truchlil a zároveň vyzýval lidskou naději k okamžitému činu. To vše dokázala dívka sdělit lhostejným smutečním hostům i beze slov, bez znalosti jejich nezvyklého jazyka. Zázračná tanečnice vztáhla ruce k nebi v němé výzvě. Zvedl se ledový vítr . . .

Neklidní krkavci rázem ztichli.

Snědá cikánka začala tleskat do rytmu. Znovu a znovu. A ještě jednou. Při každém tlesknutí se točila dokola, až jí vlály dlouhé tmavé vlasy částečně schované pod střapatým květovaným šátkem. Vyprahlá půda se horečnatě třásla, zelené listí se bojácně chvělo společně s ní . . .

Tančila čardáš.

Plápolala jako živý plamen, tančila jako nespoutaná povodeň, jako voňavý jabloňový květ ve vichřici. Mladé nohy jí jen hrály, barevné sukně se točily vysoko ve vzduchu a odvážná dívka extaticky vířila mezi melancholickými lány ztrouchnivělých dřevěných křížů. Tvrdé podpatky otřásaly mrtvou zemí až z nich lítaly ohnivé jiskry. Plameny voskových svic ochotně následovaly jejího příkladu a úzké ohníčky divoce plápolaly ve vírech vášně. I vítr skučel a vil jako nesvéprávný šílenec. Jako by si malá tanečnice svým uměním zcela podmanila okolní přírodu a strhla ji sebou do víru zuřivého běsnění . . .

 Obloha ztěžkla mračny, zběsilé taneční tempo se stále stupňovalo. Rychleji. Rychleji!!! Okolní květy rázem vzplály. Vítr řval a hudba kvílela. Ztvrdlá země pukala a shnilé haluze celé praštěly. Vzdálený blesk oslnivě rozčísl ztemnělé nebe. Cikánská tanečnice vysíleně dosedla na udusanou zem. Hrom ukáznil rozzuřené živly, první dešťové kapky začaly rozpačitě smáčet šokem strnulý krchov . . .

Obřad přesto pokračoval.

Musela spolknout svůj strach a očistit nehybného nebožtíka od hříchu. Téměř hmatadel cítila, jak se do ní zabodává upřený pohled dvou nepředstavitelně pichlavých očí. Bába na ni zahlížela tak zle, že dívka by se ji ani ve snu neodvažovala jakkoli zklamat. Nevěsta stejně neměla na výběr, když byla nejstarší neprovdané děvče vesnice. Chudá a nevzhledná, šedivá sirota, věčně udřená děvečka. A netroufala si ani odhadnout, jak strašný trest by ji stihnul, kdyby sama samotinká odporovala nezlomné vůli absolutistické rady starších. Nastalo dlouhé, němé ticho mnohem děsivější než ta nejdivočejší bouře . . .

Čtyři dětské družičky v naškrobených tmavých šatečkách se při pomalé chůzi roztomile kývaly ze strany na stranu a rozhazovaly na předem umetenou cestu plné hrsti růžových okvětních plátků. Táhlé krkavčí rekviem snad nemělo konce . . .

Přichází nevěsta.

Beztvará bílá maska skrytá za zřaseným závojem utkaným z husté černé krajky. Až kýčovitě vysoká koruna bohatě pošitá lesklými inkoustovými korálky. Následovala ji dlouhá vlečka obrovského slavnostního roucha důkladně obarveného na černo, aby mohlo posloužit současně jako svatební i smuteční šaty. Zlověstná parodie na pohřební rubáš na ní při sebemenším kroku tiše sténala a šustila jako by se smutná nevěsta až po pás brodila ve vlhké podzimní závěji mrtvého listí. Ty hnusné hadry byly tak příšerně těžké, že v nich ani nemohla pořádně chodit. Dělaly z ní nějakou bájnou nestvůru, božskou záhrobní bytost až nezemsky nádhernou, ale zároveň strašnou a děsivou . . .

Černá panna.

Její duše od hlavy až k patě oděná v krvavý šarlat, ve vyhaslých očích přesto plál sžíravý plamen. Davem lidských krkavců projela nutkavá vlna neosobního vzrušení, když kráčela ke svému mrtvému manželovi. Volným krokem přistoupila ke hrobu a její široce rozšířené oči se dlouho vpíjely do kamenných liter nesmazatelně vyrytých na náhrobku . . .

Pak se náhle vrhla na zem a začala zuřivě bušit drobnými pěstmi do toho kusu kamene. Poklesla v kolenou a svou neviditelnou tvář otřela o studenou plochu nízkého náhrobku. Třesoucíma rukama pevně objala onen žulový blok. Její bezkrevné rty dokonale skryté pod hustým krajkovým závojem cosi neslyšně šeptaly . . . snad slova smutku, soucitu či účasti, možná . . .

Bolestné lásky???

Ano, tak to bylo správně. Vybraná nevěsta musela na pohřbu přede všemi projevit velký žal, byť by jen měla jen mistrovsky předstírat. Jediný způsob, jak očistit mrtvého Miloše od věčnosti strávené v lačných plamenech rudého pekla nebo v mučivém očistci, kde by navěky věků trpce pykal za spáchání slabošské sebevraždy byl starý rituál posmrtné svatby. Netělesné spojení živé ženy a odporně pošpiněného nebožtíka. Starší, shrbení krkavci ocenili její pozérskou snahu o umělý patos souhlasným kýváním. Pošlapané lístky pohozených růžových květů se nejistě odlepily od země a začaly se ladně tetelit v tichém povětří . . .

Odevzdaně stanula před sporým vesnickým knězem v bílém lněném rouše, který stál se svými mladšími pomocníky jen pár kroků před čerstvě vykopaným hrobem. Ze zcela pochopitelných důvodů se samotná svatba v žádném případě nemohla odehrávat kdesi uvnitř ve stísněných prostorách temného, dřevěného kostelíka příhodně umístěného přímo ve středu staré osady.

„Ano.“ lhala nahlas, když se jí slavnostně oblečený obřadník přede všemi ptal, zda vstupuje do posvátného svazku manželského s pomalu hnijícím ztuhlým tělem položeným v hrubé truhle opravdu při smyslech a samozřejmě zcela dobrovolně. Mrtvý Miloš byl od jakýchkoli ponižujících odpovědí oficiálně osvobozen.

„Prohlašuji vás za muže a ženu.“ vynesl kněz klidným hlasem konečný rozsudek.

Rozsudek smrti.

Naštěstí ji nikdo nenutil, aby slavnostně políbila mrtvolu. Pod černou nevěstou se slabostí podlomila měkká kolena a ona bez dechu padla na deštěm smáčenou zem. Na její zhroucené tělo se jásavě snesl nový popílek z lakotně otrhaných růžových plátků. Bohatá látka jejích svatebních šatů navlhlá dešťovou vodou se vláčně rozlila po ještě ani nezakopaném hrobě jako veliká kaluž zkažené krve . . .

Sinalou tvář vysíleně tiskla na plochou desku ledového náhrobku. Dvojice soucitných krkavců se váhavě shýbla nad jejím bezvládným tělem.
Lekli se, když náhle pohnula hlavou. Zpoza neprůhledného závoje poprvé za celý pochmurný pohřeb prýštily hořké potůčky slaných slz. Skrz zpola polootevřené rty se prodíral ven na svět tichý, hvízdavý pláč . . .

Dokonáno jest.

Navždy. Každý z krkavců nešikovně uchopil slabou dívku za roztřesenou ruku a opatrně jí pomohli postavit se zpátky na nohy. Ubohá nevěsta doslova visela na jednom z nich, stále příliš rozrušená na jakákoli slova díků a přitom příliš jemná na to, aby jejich nesobeckou pomoc přešla zcela mlčky. Pevně jim stiskla studené ruce. Společně se všemi smutečními hosty sledovala, jak hřmotný hrobník rychle zasypává ženichův nehluboký hrob. Kdyby jí tak laskavě neskrýval bledou tvář ten neprodyšně hustý závoj, mohla by jí osušit zbytečně prolité slzy surová horská vichřice . . .

Nohy se pohnuly. Slavnostní průvod vespolek vyrazil za zvuků hromů a blesků bičován provazci letního deště. Vítr vil jako smečka hladových vlků . . .

Věděla, kam ji odvádějí. Vůbec se nevzpouzela, dokonce se ani jednou neohlédla na podzemní lože svého novopečeného manžela, aby mu svým pohrdavým pohledem vzdala poslední hold. Celý veliký dav se dal do pohybu a dva starostliví hosté ji nesmlouvavě táhli pryč ze ztichlého místa posledního odpočinku vstříc její zatím nejtěžší zkoušce . . .

Daleko od zrození zvrhlé bestie.

Až nevhodně rozjařený smuteční průvod se právě neomylně blížil ke ztemnělému lesu a jasné denní světlo se zvolna ztrácelo v pryskyřicí páchnoucí, zelené tmě. Prokletá nevěsta se rázem zachvěla, jako by nějaká skrytá část její podvědomé mysli náhle vytušila pod hustě prorostlými korunami v hlubinách neschůdného pralesa plíživou přítomnost čehosi ohavně prastarého a zhola nelidského. Jako by právě v tu mrazivou chvíli sama na sobě pocítila spáry všudypřítomného světského zla, které bublavě vyvěralo z dosud nepoznaných hlubin kypré země a současně prýštilo ze zachmuřeného nebe dolů na nic netušící smrtelníky v ledových provazcích prudkého deště . . .

Přesto se konečně uklidnila a kráčela v čele černého průvodu po bahnité stezce pevným krokem. Podivně páchnoucí kapky vzešlé z temných mračen jí bohatě zkrápěly dlouhý závoj i vodou ztěžklé svatební šaty. Poloshnilé kmeny mohutných smrků na mnoha místech spadlé přes cestu překáželi krkavcům v kolébavé chůzi. Přitom morbidně ladily s mazlavou lesní hlínou a neforemně hranatými kameny, které se tvrdě krčily zpola pohřbené v kašovitých závějích a vypadaly přesně jako nemilosrdnou přírodou dávno definitivně odepsané, nikdy více nečitelné náhrobky . . .

Po delší době drobný déšť konečně ustal a les jako kouzlem ztichl posvátnou hrůzou. Pohřební průvod ji dovedl až ke staré, rozedrané chatrči, která se bázlivě krčila mezi zbytky rozházeného dřeva a zarostlých pařezů. Dřív tam zřejmě živořil nějaký samotářský morous dřevorubec. Jeho chudobné obydlí nyní poslouží jako příbytek pro dlouhé období truchlení . . .

Myšlenka, že v té mizerné barabizně stráví víc jak měsíc útrpným čuměním do zdi a jenom jednou denně jí budou podstrkovat oknem koš s jídlem ji ze začátku naplňovala silným odporem. Ale pak si vyděšeně uvědomila, že existují stovky nejrůznějších způsobů, jak ji donutit jít dovnitř a strach se změnil v mdlou otupělost. Zavedli ji do té ubohé jizby a ona se snažila nevšímat si špinavých oken, udusané hliněné podlahy plné smetí a vlhké plísně rozlezlé po zdech.

„Připravili jsme pro tebe spoustu práce. Budeš příst a přesypávat peří. Zadarmo nikoho živit nebudeme, to si nemysli holka.“ skřehotala lakomá bába a mávla rukou do kouta, kam někdo nanosil spoustu pytlů s peřím a lnem. Pod oknem stál ještě rozvrzaný dřevěný kolovrat.

Černá nevěsta na to neřekla ani slovo.

„Držíš smutek, tak se snaž být užitečná. Když budeš mít málo, ještě ti přidám.“ dodala drze Danika a nechala ji schlíple stát v zatuchlé sednici.

Někteří hosté zkusili zvědavě nakouknout dovnitř a ti odvážnější nezřetelně zamumlali pár slov o všeobecné soustrasti. Jejich pokrytectví nebylo ani zdaleka tak procítěné jako jejich špatně skrývaný strach ze smrti. A to bylo všechno.

Zabouchli za ní dveře a odešli pryč.

Mířili samozřejmě zpátky do vesnice. Bude ještě smuteční hostina, v putyce se už určitě prohýbají poškrábané dubové stoly pod řádně vyuzeným vepřovým a dřevěnými korbely plnými pěnivého piva. Krkavci se začaly shlukovat do hejn. Nevkusně vyšňořené vrány se družili s nezadanými havrany, staré vypelichané poletuchy si navzájem začaly probírat pošramocené peří a černě oděný průvod se zase dal do pohybu. Otevřela jedno zpuchřelé okno a sledovala, jak se mrchožrouti zvolna rozchází. Ani jeden z nich se neodvážil ohlédnout. Svědomí jim to nedovolilo. Špatné svědomí a velká bolest, kterou by jistě způsobili mrtvému muži pod jeho novým náhrobkem . . .

***

Už strávila celých šest dní z dlouhého období přísně předepsaného smutku. Šest pošmourných, nekonečných dní, které proseděla u vlastnoručně umytého okna a zamyšleně vyhlížela ven na nevlídný les. Vlastně byla docela ráda, že nesmí vycházet z chaty, protože bylo v jednom kuse studené a sychravé, jako by zase přicházela tuhá zima. Málem ani nevěřila, že má zrovna začínat úplně nové jaro . . .

Předla len.

Mohla by si připadat jako k jisté smrti odsouzená pyšná princezna, kterou prokletá věštba zlé víly nemilosrdně odeslala v černém pohřebním kočáře do démonické dračí sluje . . . necitelní sluhové s námahou zavalili úzký vchod velikou lavinou těžkého kamení a ona si do krve rozdírala své jemné ruce, jak se úporně snažila probít se za každou cenu ven na vzduch, pryč z těch ztuchlých temnot . . .

Vydaná ve té odporné jeskyni na pospas . . .

Komu vlastně???

Vrcholový dravec jako obrovský okřídlený drak má jistě nejmíň stovku supích hlav hojně porostlých šupinatou ještěří kůží, kterou nikdy neprotne ani sebelepší lidskou rukou ukutý meč, byť by byl zabijáckou zbraní zakalenou žárem svaté války vybojovanou v drtivém obklíčení sžíravých plamenů samotného sedmého kruhu do ruda rozpáleného pekla . . .

Strašlivá saň a lítá šelma.

Živí se kradením dechu ze zkažených nozder tisíce let spících podzemních monster. Záhrobním hmyzem řádně prožrané pichlavé perutě plné polorozloženého hnijícího masa a otravné morové oko bez víčka, které pouhým upřeným pohledem lehce zabíjí. Lidským očím navždy zapovězený netvor celý obalený dusivým černým kouřem nejmastnější špíny a mazlavých sazí, zavátý zákeřným mrakem nesmyslně zmutovaných choroboplodných zplodin. Žije za závojem zla . . .

Hříšné hnízdo.

Sedmého dne krátce před setměním oblažil její stále stejným stereotypním výhledem omrzelý zrak fascinující pohled na gigantické černé mračno. Titánské hejno obrovských černých havranů právě přelétalo nad ztichlým lesem. S příchodem obnovy táhly daleko na sever, do mrazivých říší sněhu a ledu . . .

Zimomřivě si omotala kolem zkřehlého krku hustý černý závoj. Neměla se do čeho převléknout, pořád musela dosud nosit jenom smutek. Bezhlesně zírala vzhůru k ztemnělému nebi, kde se v nekonečné výšce šíleně točily víry prudké jarní vichřice . . .

Po delší době už neviděla nic než tmu. Nastal nevyšší čas zalézt si na hrbolatý kavalec v rohu vedle velké almary. Dlouho nedokázala usnout, jen se pořád otáčela a převalovala pod vypelichanou kanafasovou duchnou. Ještě ani nezačala zavírat oči a už se na ní vesele pasou nestoudné noční fantasmagorie stvořené nevlídnou samotou a tupou opuštěností tak důvěrně známou všem nepotřebným lichým snílků . . .

„Pojď se mnou . . . pojď ven, půjdeme do lesa. Tam je všechno jako od krve.“ tiše šeptal plíživý přízrak z rozbouřené hladiny vlažného podvědomí. Začala se neklidně převalovat na úzkém lůžku, jako by ji něco studeného škrtilo kolem krku . . .

Pokoušel se ji vemlouvavě vlákat do pasti. Podbízivě se vydával za zkušeného průvodce, který ji i poslepu spořádaně provede temným půlnočním prokletím.

„Musíš jít ven. A umřít.“ ozývalo se odevšad.

S trhnutím se probudila. Splasklý polštář i ulepené oči byly promáčené od slz. Jizba byla prázdná a zpuchřelá. Zděšeně zamířila svůj zrak k místům, odkud se ozýval usedavý nářek neznámého cizince:

„Otevři dveře. Je mi strašná zima. Mám hlad!!!“

„Kdo jste??? Jste z vesnice???“ křikla hrubým hlasem, který vůbec nezněl jako ona. Krákala jako hejno černých havranů.

„Nedělej, že mě neznáš.“

A znala snad???

„Nesmím s nikým mluvit. Přinutili mě držet dlouhý smutek za sebevraha.“ odsekla vztekle. Beztak si z ní střílí nějací -

„Já jsem Miloš. Nebo spíš byl jsem.“ vysvětlil tvor ze tmy.

Vzkypěla v ní všechna řídká žluč.

Málem na místě omdlela.

Jazyk jí ochrnul v ústech.

„Tos nečekala, co???“ smála se smrdutá mrtvola. „To nevíš, že každý dobrý skutek bude po zásluze potrestán??? Dokonce i dobrý skutek, ke kterému tě ostatní donutili násilím!!!“

„Já ne!!! Nikdy jsem ti nic neudělala. Zabil ses sám!!!“ vřískala a hroutila se ke zdi.

„A teď jsme spojení v životě i ve smrti. Dej mi alespoň poslední polibek.“

„Proč já???“

„Nemělas mě nenávidět. Když jsem ležel v rakvi, kapal na mě tvůj jed. Musíš mít strašně zkaženou krev.“ zasyčela věc za oknem a při zmínce o nečisté krvi vyplivla zvuk, který zněl jako labužnické mlasknutí.

„Vrať se zase na hřbitov!!! Sem nepatříš!!! Jsi mrtvý!!!“

„Pojď ven.“

„Ne!!! Néééé!!!“

„Pojď ven.“

Byl to hypnotický záhrobní rozkaz???

Odskočila ode zdi. Ale okenice se začala otřásat v rámu. Západka se zasekla a ani se nehnula. Ohromená čirým děsem stála jako solný sloup, neschopná jediného rychlého pohybu vpřed. Když nemůžou přijít dveřmi, vlezou k vám oknem. A pak -

Ječela a vřískala.

V posledním heroickém záchvatu v boji o život napůl šílená rozkopla zpuchřelé, vyschlé dveře a jako smyslů zbavená vyrazila ven. Schlamstla ji mokrá tma, tekutá tma tak hustá s těžká, že se jí skoro nedá projít, pokud máte hmotné tělo. A přitom je na dotek tak nesnesitelně hebká, tak dojemně poddajná a měkká jako nejemnější závoj z drahého hedvábí . . .

Valí se po celém lese i dál do krajiny. Neslyšně se proplétá mezi obludnými balvany, očarovanými půlnočními světly a silným sloupovím starých stromů, které nehybně střeží chmurný chrám mystického nočního hvozdu . . . stačí se jích jen letmo dotknout, stačí k nim jen natáhnout  roztřesenou ruku . . .

Ale co když tam v té tiché tmě celou dobu něco vychytrale číhá, možná to ani není žádné dravé zvíře, ne, možná je to něco vyloženě zlého. Žádná šedivá šelma s ostrými vlčími tesáky, ale nějaká zkrvavená úpadkovitá zpotvořenina plná nezhojených jizev po drásání dlouhých drápů se zanícenýma očima už napůl vyhřezlýma z plesnivějících lebečních důlků . . . nevidoucí boule visí na vláscích napnutých nervů . . .

Znala nechutné legendy o nenažraných záložnících. Rusové jim říkají skrytí. Jsou to červivé zbytky tlejících těl, které každou noc vydatně skrápí hnilobná vlna sliznaté extoplazmatické hmoty. Musí se přes den schovávat mezi vyvrácenými pařezy v závějích nepřirozeně zduřelých, mdle vybarvených vodních hub, kde nedočkavě čekají na smrt světla. A mají pořád příšerný hlad . . .

Když zemře krutý vrah, přeučený čaroděj nebo hříšný rouhač, moudrá zem rezolutně odmítne přijmout takové nečisté tělo jeho morová mrtvola skončí vyvržená na povrchu mezi halabala spadanými větvemi. A v opuštěné pozemské schránce mnohdy ožije nějaký menší démon. Žádný z nich nemá známé jméno, a tak se o nich daleko na východě v široširých stepích mluví jen jako o založnyje. Ale každopádně je mnohem lepší o nich nemluvit vůbec. Nepřivolávat na sebe jejich pozornost. Zákeřně vyčkávají nenápadně svinutí ve vlhké hrabance jako shnilé stonožky s ocelovými kusadly . . .

. . . v živých lidech vzbuzují jen hrůzu a odpor. Krmí se každý sám za sebe, v perverzní spižírně svého vlastního doupěte zvrhlosti. Vyhrabávají si hnusné hnízdo pečlivě obalené pórovitou blánou, mrtvolné miasma přetékající purpurové krve zahlcené nekonečnými koloniemi hlenovitě zelených larev, odporně pružných slimáčích ocásků . . .

Číhají a čekají.

A ona běží dál a dál, Bez dechu a bez zastávky, co jí skromné síly ještě stačí. A už to nejspíš moc dlouho nevydrží. Na to je moc slabá a vystrašená. Cesta lesem je v noci totiž úplně jiná. Krkolomná temnota plná pitvorně pokřiveného křoví, smrtelně nebezpečná pěšina lemovaná dužnatými trsy notoricky obávaných jedovatých bylin, černého blínu, bobulovitého bolehlavu a zlomocně masitých muchomůrek se silnýma bílýma nohama . . .

Nevěsta na útěku.

Jindy uctivé šlahouny jí dnes vůbec neuhýbaly, zato se jí schválně pevně obtáčely okolo bosých nohou jako ostnaté dráty a tahaly ji za neprakticky dlouhé sukně. Nechtěly ji ani za nic pustit. Pracně se prodírala vpřed, úzká cesta byla lemována krásnými kapkami krve z rozedraných nohou. Ulpívaly jako ranní rosa na šťavnatých, temných listech, které zbůhdarma zdobily jako skvostné rudé květy. Masožravé růže by měly škodolibou radost. Slzy zoufalství jí tekly po zchvácených lících z vyhaslých očí proudem stejně jako horká krev z jejích ran . . .

Nevědomky jim sama značila svou stopou.

Žíznivé stromy živořící ve vyprahlé pralesní půdě obojí lačně sály skoro jako medové mléko. Kořeny se jim kroutily radostí. V temnotě ji na každém kroku krutě trýznilo všudypřítomné ocelové trní tlusté a tvrdé jako ten nejpevnější ostnatý drát. Bezmocně bojovala se sadistickými špendlíky, lepivými šípkovými pruty a dlouhými, tenkými jehlami. Štípali ji samé mechanické mnohonožky a šroubovití šváby. Nikde už dávno neexistovalo nic měkkého a organického. Místo rubínové rosy se všude oslnivě skvěly drobné diamanty kapek krve . . .

Železný les

Kde straší zmutovaná záhrobní zrůda. Zraněná nevěsta si konečně s nadlidským úsilím proklestila cestu ze zdrcujícího obětí pralesních drápů a ze zhoubné říše zbujelého křoví spíš vypadla než vylezla. Už by se nejspíš nedokázala ani pořádně pohnout. Snažila se ukrýt pod nějakou kládu a přečkat naživu až do rána. Kdyby se přece jenom ještě odvážila naposledy zvednout bázlivou hlavu a otevřít pevně semknuté oči, možná by i přes silný vítr a mlhavé šero spatřila obraz chorobně abnormálního přírodního útvaru, který jí jako na povel vyrazil vstříc . . .

Její dosud šokované smysly omráčené zhoubným během vůbec nepracovaly, tak, jak by správně měly a kreslily jí v mysli samá hrůzná monstra. Už neměla žádnou šanci uniknout jisté smrti. Přišlo to jako závan ze záhrobí . . .

Prchavé a černé jako rozlezlý stín, jenom mnohem hmotnější . . . a početnější. Dovedlo se to stahovat i smršťovat, cestu si to našlo všude. Nemělo to žádné zuby ani drápy, ale i tak to dokázalo zničit vše, co si namanulo jako by ubozí pozemští lidé nebyli nic víc než upištěné polní myši, které pouze parazitují mezi sklizenými klasy. Vznášelo se to mezi stromy, obrovská amorfní hmota složená ze stovek a tisíců opeřených ptačích těl. A řítilo se  to rozvířeným vzduchem rovnou k ní . . .

Vražedná letka.

Poslední věc, kterou kromě bolesti těsně před pádem cítila, byla třepotající se havraní křídla plná orvaného černého peří a zdrcující údery zkrvavených dravčích zobáků, které se krutě zarývaly hluboko do dosud živoucího masa. Němou noc naráz prudce prořízl nekonečně mučivý křik . . .

***

„A co pak???“

„Pak prostě frnkla pryč.“

„Opravdu utekla???“

„Musela to plánovat předem. Asi hodně dlouho, když tak dlouho čekala na vhodnou chvíli.“

„To snad ne!!! Ale jak -

„Jak se vůbec mohla odvážit je podvést??? Vždyť ji vybrali, protože jinak byla úplně k ničemu!!! Lenora a děsná cuchta. Hanba mluvit.“

„A jak vy to vůbec víte, teta???“

„Všichni to ví. Maruša říkala, že se po ní nic nenašli. Prostě zmizela. Jeden den tam ještě seděla jako hromádka neštěstí a potom byla pryč. Určitě utekla.“

„Kdo ví, kam šla. Jestli nakonec nechcípla někde v lese.“

„Já bych se ani nedivila. Když –

Tlustá selka nestihla ani doříct načatou větu, protože do ní neomaleně vrazil nějaký drzý kluk a ozlomvaz uháněl směrem na náves. Ještě cosi křičel, ale ani jedna z nich mu pořádně nerozuměla. Druhá treperenda zvědavě natáhla hlavu a netrpělivě zatahala rozhořčenou ženskou za nažehlený rukáv:

„Podívejte teta. U kostela se něco děje!!!“

Rychle se přidaly se k ostatním. Ani jedna z nich zezačátku ničemu nerozuměla. Všude se překřikovala spousta lidí a někteří dokonce hlasitě kleli. Dav je dohnal velkou oklikou až na hřbitov. Obě drbny se pokoušely prodrat co nejblíž ke středu neklidného srocení. Pak spatřily nesmrtelného strážce opuštěného pohřebiště.

Obrovský starodávný strom se silnými, šlachovitými kořeny a široce rozpřaženými větvemi. Hrbatý a holý, od hlavy až k patě pokrytý loupající se odumřelou kůrou jako by ho hladově ohlodalo celé hejno přerostlých lýkožroutů. V zimě vždycky vyhlížel jako slepý stařec, smrtelně nemocný a věky vybělený, se smutným sukovitým obličejem, houbovitými šupinami zastřenýma očima a se ztrhaným rysem kolem prázdných úst . . .

Usadilo se na něm několik velkých vran, které si pečlivě čistily černé peří a občas stačily ještě hlasitě zakrákat nesrozumitelnou výstrahu opatrně se přibližujícím lidem. Snad trpělivě vyhlížely nějakého dávno uhynulého tvora místy ještě porostlého smrdutým rosolnatým masem a otrhaným prachovým peřím . . .

Křehký skelet bohatě ožraný vypaseně tučnými larvami masomorkami, skrz na skrz prolezlý šedavou chundelatou plísní prolezlou malými tělíčky tlustě článkovaných červíků, které můžou sklovnout jako malinu . . . jakoby už skoro otevíraly zahnutý zobák a napřaženými pařáty se chystaly zarýt do nejslabší kořisti . . .

Hřadovaly seřazené jedna vedle druhé na suché větvi a hladově zahlížely na nehybné tělo pověšené vysoko na silné stromové rozsoše . . .

Byla to ona. Oběšená na svém dlouhém černém závoji. Husté krajky už nemohly laskavě zahalit její krví odulí obličej. Veliké, odporně vytřeštěné oči a temně fialový nádech bledé žilnaté kůže ještě stonásobně zvýrazňovaly mrtvolnou ohyzdnost zvrhlé nevěsty . . .

Další sebevražda???

Nikdo nevěděl. Hned ji odřízli ze stromu a když ztuhlé tělo s dutou ráno dopadlo na zem, vyděsilo všechny vrány a celé malé hejno rázem zmizelo kamsi do neznáma. Jen o pár hodin později už putovala do narychlo vykopané mělké jámy. Pohřbili ji rozšklebenou tváří otočenou dolů k zemi, aby se nemohla neklidně vrtět v hrobě a případně se prohrabávat v noci ven a jakkoli škodit nevinným živým. Pověrčivý kněz nasypal na novopečenou nebožku celou hrst pichlavých větviček voňavého hlohu. Jen velký plochý kámen navždy označoval starou lesní stezku, kde už nikdy víc nekvetly žádné plané růže . . .