Jak mou knížku nechtěli

„Holky, a víte, co von mi řek? Že se mnou odteďka bude komunikovat už jenom přes právníka."
„Cože s ní bude?"
„Komunikovat."
„Kdo?"
„Její bejvalej."
„Tak to má dobrý."
„Ty vole, ty seš hluchá."
„Dyť sem říkala, že na tohle ucho neslyším. A neříkej mi vole."
„Hlavně že ti na holky platí."
„Cože?"
„Že jí platí na holky."
„Jo tak."
„To von platí, ale nerad."
„Jéžišmarjá, kdo by platil rád?" smějeme se na celou tramvaj a ona se trochu urazí a většinu cesty potom mlčí.

Na výlet po pražské periferii je nejlepší vyrazit s partičkou ze střední školy.
Skládku jsem zkusila zapomenout už v tramvaji, ale slečna, co seděla za námi, si toho všimla, a na konečné se za mnou vrhla přes koleje. Bohužel jí knížka vyklouzla z ruky a zaletěla pod kola, a spolužačky se mnou odmítly dvacet minut čekat, až se tramvaj rozjede opačným směrem.

„Von je to šikovnej kluk,"
„Kterej?"
„Milda. Ten z inzerátu."
„Kolik mu je?"
„Tak jako nám. Možná trochu víc." Pak potichu: „Skoro šedesát."
„Chachááá," rozléhá se lesem a trampík, co se právě vykulil z houští, vrtí hlavou:
„Vy jste snad nějakej spolek veselejch turistek?"
„Co řikal?"
„Že jsme spolek."
„Žádnej spolek, spíš pěkná banda, a já s váma příště nikam nejdu, protože mi děláte vostudu!"

„Vlastně to není můj nápad," přiznávám při obědě.
Inspiroval mě Ingvar Ambjornsen. Když Elling v jeho Pokrevních bratrech spáchal báseň a zatoužil, aby byla čtena, nakoupil v sámošce pytlíky s kysaným zelím. U každého z nich opatrně nařízl dvojitý obal a báseň do vzniklé kapsy zasunul. Otvor zalepil a zelí propašoval zpátky na regál. Jednou ho při tom málem chytili, ale pak o něm psali i v novinách!

„Přečtěte si to, to je taky dobrá knížka," nabádá je učitelka a já se tiše tetelím, dokud se mě nezeptá, jestli píšu.
„Píšu," připouštím. „Ale nepřibejvá to. Od srpna se točím na osmdesátý stránce."
„Jak je to možný?"
Krčím rameny. „Píšu a zároveň mažu. Jak to na jednom konci přibejvá, tak to na druhým mizí."
„To máš blbý," polituje mě, ale za chvíli už zase smíchem zaplní hospodu. Ani jedna z nás nejsme tak bezstarostná, jak se tváříme, jenom neděláme zoufalé ksichty, protože to stejně nikoho nedojímá.

Vrchní za námi vyběhl až na dvorek:
„Něco jste si tu zapomněly, dámy!"
„Nezapomněly," opravila jsem ho. „Nechaly jsme to tam schválně."
„Tak si to zas seberte a plavte," podal mi mou knížku.
„Co si to dovoluje?" zeptala se ta, co na jedno ucho neslyší, a postavila se k němu čelem, aby si uvědomil, že se ho nebojí.
„Holky neperte se," napomenula ji učitelka.
Natáhla jsem ruku, ale on na poslední chvíli ucukl a nechal knížku spadnout do bláta. Pak se otočil a na bolavých kyčlích se odkolébal do svého zakouřeného doupěte.
„Debile," křikla za ním učitelka a zvedla knihu ze země. „Ignorante nevzdělanej!"
„Nic si z toho nedělej," šmudlala obálku kapesníkem. „Je to vůl."
„Nevadí," usmála jsem se. „Mám jich ještě sedm set devadesát tři.
„Ještě tři?" divila se ta, co neslyší. „Že se ti s tím chce tahat!"
„Ty seš asi fakt hluchá," zasmála se učitelka. „Ale jinak jsi samozřejmě úžasná."

Poslední knížka se mi pronesla, bylo mi líto, jen tak ji někde pohodit, a taky jsem se trochu bála, aby se mi zase nevrátila. Nezvedalo mi náladu, že ji nikdo nechce ani zadarmo.
Až potom v kobyliské hospodě U Blekotů jsem našla místo za závěsem u prvního stolu na levé straně.
„Řekni to," požádala jsem učitelku.
„Řekni si to sama, nebo si dej pivo," škádlila mě.
„Nebo si dej grrrog z grrriotky," vybídla mě škodolibě ta, co většinu cesty mlčela. Pak si zas vzpomněla, že s ní teď manžel bude komunikovat už jen přes právníka a postěžovala si: „Ženský, já jsem v poslední době pořád v tenzi." .
„V penzi?" smála se ta, co na jedno ucho neslyší. „Do penze máš, holka, ještě víc než deset let!"
„Já s váma už nikam nejdu," řehtala se učitelka.
„A to já půjdu ráda," nedala se otrávit nahluchlá. „S váma já si totiž rozumím."