Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte sePOHÁDKA 1,2
Autor
baaba
*1*
A bylo sněhu toho roku.
Až se v Boromírském lese smrky ohýbaly a
klaněly se jedlím. Jedle se zas na oplátku
skláněly k smrkům a borovice se ukláněly všem.
V knížectví pana knížete Boromíra už vládl věky mír
a dobře se žilo lidu prostému i stavu panskému.
Čarodějnické dcerky kouzelníka Hromďase se
proháněly v houštinách, kde plašily zajíce a
srnky. Dokonce i paní liška vylezla z nory,
aby se podívala, co je to venku za hlahol.
Když viděla, jen pokývala hlavou a prskla:
„Holky bláznivý.“ Pak zalezla do svého
pelíšku se ještě chviličku prospat.
Mardžána, Margona a Mara, jak se dcerky
jmenovaly, si honičku zpestřovaly hrou na
schovávanou. Ale nebyla to obyčejná hra.
Uměly už hodně kouzel a každá z nich se
dokázala proměnit tak, aby ji sestry okamžitě
nepoznaly.
Nejlepší a nejnovější kouzlo znala Mara.
Naučila se sama proměnu na jedlovou šišku.
V kouzelné knize (kterou potají otevřela) byl
návod i na proměnu ve starý pařez, ale jak
správně usoudila, šišek bylo v lese mnohem víc.
Takže teď ležela na závěji pod statnou jedlí
a s pobavením pozorovala Margonu s
Mardžánou, jak ji marně hledají.
Najednou zaslechla, že zafrkal kůň.
I obě sestry zpozorněly.
Z úžlabiny se tiše ozvala veselá melodie, kterou
si tlumeně pohvizdoval mladík, co vedl za
ohlávku vzrostlého valacha. Kůň měl do
postroje zavěšenou odvětvenou kládu, jíž
táhl smykem tak lehce, jako by ani sněhu nebylo.
„Martin!“ Vypískla Margona, chytla sestru za
ruku a zmizely v mlází. Mara jen v duchu
vrtěla hlavou. Obě se umí proměnit na vítr
nebo na vodu, tak proč se tedy schovávají
jako lidi? Musí se jich na to potom zeptat.
Mladík s valachem se přiblížili skoro až k ní,
když si Martin všiml, že kůň pokulhává.
„Ale, ale copak Ferdo…? Že by spadla podkova?“
Přitáhl otěž a postupně mu prohlédl všechna čtyři kopyta.
„No… a kdyby jenom jedna.
Musíme se vydat do vsi, tam tě kovář oková.“
Odpojil kládu od postroje, pohlédl na ni, s
úsměvem prohodil „nikam mi neuteč“ a začal
se obracet i s Ferdou k domovu.
Ten málem v té chvíli dupl kopytem na Maru,
která rozšustila nazlobeně šupiny:
„Pozor, POZÓÓR! O p a t r n ě !!! chlape…
Podívej se, kam ten tvůj vůl šlape…!“
Mladík ale neslyšel, nerozuměl jedlové řeči
a začal se od Mary a sester v houští vzdalovat.
Ne nadarmo požádal kládu, aby zůstala na svém místě.
V Boromírském lese se totiž někdy stávaly podivuhodné věci.
A i klády se občas samy přemístily z místa,
kam je natahal s Ferdou, na úplně jiné.
Ve vsi se říkalo, že v lese straší, ale takovým řečem
se Martin jenom smál.
Už pátý rok kácel, odvětvoval a svážel stromy,
jenže strašidlo nikdy žádné nezahlédl.
Už pátým rokem měl od pana knížete glejt na
prodej dřeva pro celé knížectví a za celou dobu
v lese nic zvláštního ani nezaslechl.
Jen to přemísťování věcí.
Trochu mu to hlavou vrtalo a ne že ne,
ale byl mladý, veselý a starosti si moc nepřipouštěl.
Vždycky nakonec zanotoval:
„Ono se nám to nějak vyvrbí… a VŠECHNO stejně jenom vítr ví.“
*2*
Z mlází vykoukly dvě hlavy.
„Fíha… to bylo o ždibec,“ odfoukla si Margona.
„Tatínek by se hněval. Jako trest, na celý prosinec,
by z nás udělal dřeva. Vlastně prosinec…
toho už je kousek jen. Takže na leden.“
Mardžána zakroutila hlavou: „Proč by to dělal?
A… copak nás vidí?“
„Znáš přece pravidlo,“ vskočila jí do věty sestra
a obě souhlasně pronesly:
„Hlavně si nevšímat lidí…“
Maru už přestalo bavit si hrát na schovávanou,
když ji nikdo nehledá, a zamumlala vratné kouzlo.
Zjevila se sestrám za zády a trošku je polekala, když dodala:
„Ale tenhle mládenec, co bydlí na kopci v chaloupce z chvojí,
tenhleten, sestřičky, za zájem stojí.“
Margona pokrčila nosem.
„No, on mě vlastně nijak zvlášť neláká, ale přiznávám,
je to kus fešáka a… …a chtěla bych se naučit jezdit na koni.“
„Na koni?“ zasmála se Mardžána.
„Mě si jízdou na Ferdovi sotva někdo nakloní.
To kdyby zapískal nějakou písničku jenom pro mě,
tak potom bez pochyby.“
„Mardžáně se Martin líbí!“ vykřikla Margona. „A tobě, Maro?“
„Ani dost málo,“ zalhala, „jen si ho nechte.“
„Urrrčitě,“ zavrtěla nevěřícně hlavou Margona.
„Ještě bys škrábala nehtem, až se ti to rozleží.“
„Já? Tobě straší ve věži a… už bylo dost křiku,“
snažila se odvést řeč.
„Jsme jako banda výtržníků, co vyřvávají na lesy.“
„Výtržníků říkáš…?“ usmívala se Mardžána a klepla
loktem Margonu do boku.
„Pojď, vyškubem jí pačesy.“
Z hry na schovávanou se vmžiku stala hra na honěnou.
Ve vteřině byly čarodějnice ty tam.
Jen jedny do široka otevřené oči pozorovaly to náhlé ticho.
Martin se doma přioblékl a do opasku dal zlaťák,
co utržil z poslední fůry smrčí pro pány ze mlýna.
Chtěl se zastavit u hokynářky ponakoupit a přemýšlel,
že by možná i na žejdlík k putykáři zašel.
Ferda před chalupou odfrkával, až mu šla pára od nozder.
I on se na výlet těšil. Dostane nové podkovy a kovářovic
Librunka mu vždycky dala nějakou dobrůtku.
V létě jablko nebo mrkev, ale takhle v zimě to bude určitě cukr.
Navíc se u kováře potká s Bělkou, kobylkou,
do které byl už dávno zakoukaný.
Už aby byli na cestě, usmíval se.
No… nedivte se, i koně se umí usmívat… a jak hezky.
19 názorů
Tak to nebyla jen mylná domněnka: Mardžána se jmenovala Ali Baabova služka v perské pohádce "Ali Baaba a čtyřicel loupežníků" (Pohádky tisíce a jedné noci). Viz http://cs.wikipedia.org/wiki/Ali_Baba
Jestli je to tahle, cos o ní psav ve zprávě, pak zjišťuji, že mi úplně unikolo, že tu byla už dříve zveřejněna.
Umíš nalézt (nebo vymyslet) hezká jména; Mardžána, Margona a Mara -- Mardžána mi čímsi připomíná "Pohádky z tisíce a jedné noci", ale nemohu si vzpomenout, proč :-)
Tahle věta mi přijde matoucí:
Mladík s valachem se přiblížili skoro až k ní, když si Martin všiml, že kůň pokulhává.
(předpokládám, že mladík a Martin je jedna a táž osoba)