Proč?

Proč?

„Můžete mi říct, proč to děláte, pane Drábek? Neoficiálně. Mimo protokol,“ žadonil vyčerpaný policejní vyšetřovatel.

Pan Drábek - nehezký, vyhublý a postarší mužík malé postavy seděl schoulený na krajíčku nepohodlné židle. Měl svěšená ramena a pohled zarytě upřený na desku stolu. Vydržel tam takto sedět celý předešlý den a noc. Neodpověděl stejně tak jako už na většinu dříve položených otázek.

Vyšetřující se zoufale podíval na svého kolegu, který netrpělivě přecházel podél zdi a protahoval si bolavá záda. Kolega jenom rezignovaně pokrčil rameny.

Vyšetřovatel se nahnul přes stůl k panu Drábkovi a se ztrápeným výrazem řekl: „Pochopte, když budeme vědět, proč... státní zástupce k tomu přihlédne. Dozoruje to doktor Štěpán Hnaníček, to je lidskej člověk. Úplnej dobrák od kosti. Vyšel by vám vstříc, kdyby... jenom kdyby věděl proč!“

Vyšetřovaný pan Drábek našpulil rty, zachmuřil se a zaťatě se schoulil ještě víc sám do sebe.

„Dobře, jestli nám k tomu už nechcete nic říct, tak...“ pokrčil vyšetřovatel rameny.

Pan Drábek nechtěl a neřekl.

„Dostali jste to z něj?“ nervózně se zeptal nadřízený vyšetřovatelů.

Oba nešťastně zavrtěli hlavou.

„Do prdele,“ neodpustil si jejich šéf.

„Tohle asi státní zástupce neodloží, co?“ zeptal se vyšetřovatel.

Šéf rezignovaně zavrtěl hlavou. „Nemůže.“

„Média nás rozsekaj,“ prorokoval vyšetřovatel.

„Jo.“ lakonicky odvětil šéf.

Pan Drábek vyšel ven z policejní stanice a čekající reportéři, kameramani a novináři se k němu okamžitě vrhli. Ihned byl zasažen příbojem fotografických blesků a otázek:

„Budete v tom pokračovat?“

„Co vás k tomu vede?“

„Stálo vám to za to?“

„Co na to říkáte, že kvůli tomu půjdete do vězení?“

„Nezdá se vám to nespravedlivé?“

„Víte o tom, že už začíná vznikat hnutí na vaši podporu?“

Pan Drábek se přitiskl ke zdi, trochu se po ní sesul a dal si levou ruku před obličej a druhou si začal přejíždět po jizvě nad obočím, což bylo znamení jeho největší nervozity. Potom Začal vyčerpaně šeptat: „Ne. Ne. Prosím. Nechtě mě být, prosím. Neničte mě. Já nechci. Už nemůžu.“

„Ale my vám chceme pomoci!“ řekl povzbudivě novinář z Mladé fronty.

„Vždyť teď máte jedinečnou příležitost! Můžete veřejně sdělit své pohnutky, motivy. Máte přece obrovskou šanci se obhajovat! Copak to nechápete? Můžete se veřejně bránit!“ přesvědčovala ho šarmantní redaktorka bulvárního deníku Jitka Lapáčková.

Pan Drábek se přikrčil ještě víc, chvíli ještě bezmocně mhouřil oči, jakoby ho světlo bolelo, potom se náhle rozeběhl, rozrazil novináře a utíkal pryč.

Tiskový mluvčí policie měl kamenný výraz a suše odpovídal na otázky novinářů: „Bohužel pan Drábek se dopustil trestního činu. Vyšetřování je uzavřeno a spis je předán státnímu zástupci.“

„Přiznal se pan Drábek?“ zeptala se Jitka Lapáčková.

„Ano. Pan Drábek se k tomuto trestnímu činu přiznal. Svou vinu nepopírá.“

„Takže za to bude odsouzen a půjde do vězení?“ otázal se novinář z Mladé fronty.

„To rozhodne samozřejmě soud, to policii nepřísluší.“

Jitka Lapáčková netrpělivě ťukala koncem propisky o stůl v zasedací místnosti jejich redakce. Dobře věděla, že to její kolegyně Martina nesnáší, ale přesto právě proto to dělala. Kolegyně Martina na ní vrhala nenávistné a spalující pohledy.

V čele stolu seděl trochu obtloustlý ale jinak docela sympatický šéfredaktor Kroupa. Byl trochu nahluchlý, takže cvakání propisky neslyšel a tím pádem ho nerozčilovalo. Měl zakaboněnou tvář a potil se. Poslední dobou mu nebylo moc dobře, zlobilo ho srdce. Měl starostí nad hlavu. Čtenost povážlivě klesala, jeho schopný zástupce dal výpověď, protože ho konkurence přeplatila, nový majitel vydavatelství jistý pan Vonk nedávno rozhodl, že chce vydávat týdeník s názvem Jejich příběhy a dal jim na sestavení nultého čísla šibeniční termín. Kroupa se s novým majitelem nikdy nesetkal. Nikdo z redakce se s ním nesetkal a ani telefonicky nemluvil. Dispozice se vždy objevily Kroupovi na stole. Nikým nespatřený pan Vonk byl ale neuvěřitelně dobře informovaný o tom, co se v redakci děje. Do toho všeho musel Kroupa ještě řešit řevnivost svých podřízených. Nejvíc si vjížděly do vlasů a soupeřily mezi sebou právě Jitka s Martinou. Obě chtěly získat místo šéfredaktorky nového týdeníku.

Šéfredaktor Kroupa se snažil své kolegy vyburcovat z letargie: „Týdeník musí začít nějakou superbombou! Něco, co nemá nikdo ostatní! Nějakej tahák! Čarujte! Kouzlete! Překvapte mě! Oslňte mě! Do nulťáku nemá nikdo nárok na dovolenou. Nebudete spát, jíst, souložit a hlavně! Hlavně chci vidět vaše králičí oči, jasný? Králičí oči!“

Redaktoři se otráveně ušklíbli. Kroupa razil teorii, že pokud nemá novinář od monitoru zarudlé oči, nemá v jeho týmu co pohledávat. Jedna mladá elévka, v redakci škodolibě přezdívaná Pipi Barbí, si vždy, když šla ke Kroupovi na kobereček, kapala do očí vodu s citronem a mázla si pod oči speciální stíny, jako že má od vyčerpání kruhy pod očima. Dosáhla svého a dostala relativně brzy přidáno.

Kolegyně Martina měla trochu pisklavý hlas. „Já bych měla ten románek s Jankovičovou. To bude mít gráááďulky. Vyžilá popová pohasínající hvězda se tahá s mladíčkem ze Superstar. S tím mlaďasem jsem se domluvila, že sám udělá nějaké intimní fotky. Jankovičová má prý silikony a prej dost blbě udělaný. To bude mít fakt gráááďulky, už to vidím.“

„Mělký vody,“ pohrdavě odfrkla Jitka.

Martina se naježila. „Máš snad něco lepšího?“

„Vždycky! ...mám něco lepšího,“ řekla Jitka a líbezně se pousmála. Tím samozřejmě přilila olej do ohně. Jejich kolega - sportovní redaktor dobře věděl, co bude následovat a tak si začal v klidu psát sms.

„Víš, že mě poslední dobou už začínáš pěkně štvát!“ vyjekla Martina afektovaně a hlas jí při tom přeskočil.

„Ty mě už od začátku, puso!“ řekla Jitka a začala napodobovat Martin vysoký hlas: „To bude mít gráááďulky!“ Zavrtěla hlavou a oči zvedla v sloup. „Ježíši, takhle může mluvit fakt jenom blbka!“

„Šéfe, ať si tohle nedovoluje! To si nemusím nechat líbit!“ dožadovala se Martina zastání.

Kroupa si povzdechl. „Mno... tak holky, no tak. Necháme toho, jsme na jedný lodi, no ne? A máme spoustu práce. Jitko, co máš ty?“

„Můj favorit je Drábek.“

Martina se ušklíbla. „Slabota, to nemá...“

„Gráááďulky, jasně, co jinýho bys taky mohla říct,“ mávla rukou Jitka a obrátila se ke Kroupovi. „Co myslíš ty, šéfe?“ zeptala se milým tónem a sladce se usmála.

Kroupa pokrčil rameny. „Nevím, zatím se mi to jeví jako dost slabý. To na otvírák našeho nulťáckýho story nemá gra... prostě to na to nemá.“

Jitce zmizel úsměv z tváře, naopak se objevil u Martiny. Jitka svou vizi začala bránit: „Co chceš víc? Tady máš všechno. Příběh s velkým P. Emoce. Nespravedlnost. Marný boj proti systému. Je jako mučedník. Veřejnost si ho oblíbila. Připadá mi jako Don Quichotte. Už vidím ten titulek - Český Don Quichotte. Sám v bitevním poli. Aby dosáhl svého cíle, stal se zločincem. Zločin pro dobrou věc. Sám ve své křehké zbroji proti líté byrokratické sani! Co mu teď zbývá? Temné vězení. Jánošík a bla bla bla. Vymazlím ti z něho takovej příběh, že majitel ten nepolapitelný Vonk bude vrnět, uvidíš. A prodá se celej náklad! Za to dám krk.“

„Ten tvůj vrásčitej, jo?“ rýpla si Martina, ale Kroupa ji zpražil pohledem. „A dost!“ Potom se opět podíval na Jitku a zavrtěl hlavou. „Jak z toho chceš udělat příběh, když ten Drábek nechce s nikým mluvit? Pokud nám neřekne, proč to všechno dělá, bude to plochý. Jeho motivace. To je to, co každýho zajímá.“

„Zjistím, proč to dělá, neboj.“

„Ok. Tak máš volnou ruku. Běž po tom.“

Jitka přikývla, potom se otočila na kolegyni Martinu a líbezně se usmála.

O pár hodin později byl Kroupa celý zpocený a zhluboka dýchal pootevřenými ústy. Ležel u sebe doma nahý na posteli a přes sebe měl přehozený cíp deky. Jitka se osprchovala a vrátila se v jeho pánském froté županu. Posadila se na kraj postele a Kroupa jí položil ruku na stehno. „Už dlouho jsi u mě nebyla.“

Jitka pokrčila rameny. „Nestíhala jsem. Pořád chceš přece vidět králičí oči, tak se nediv.“

Kroupa mávl rukou. „Hm.“

„Fakt mám vrásčitej krk?“ zeptala se a zkoumavě si po něm přejížděla dlaní.“

„Ale blbost.“

„Dík.“

„Nemáš zač. Hele... a co vlastně manžel? Jak to teď máte?“

„Manžel? Co by. Sedí někde v kanceláři svojí firmy a počítá peníze. Nebo sedí doma a zase počítá peníze.“

„Aha.“

„Hele, brouku, chci to místo šéfredaktorky.“

„Brouku... proč nám chlapům vlastně říkáte brouku, když se brouků většinou štítíte?“

„Á jé. Už zase filosofuješ? Neuhýbej. Zpátečka... chci být šéfredaktorkou... nebrouku. No?“

„To nerozhodnu já, ale majitel, to ti musí být jasný. Vonk, jmenuje se Vonk, nemíchat, protřepat.“

„Aha. Je toho na tebe asi vážně dost, co? Hele... můžeš mě doporučit. A v tom případě... možná bych se mohla zastavovat častějc.“

Kroupa začal pokyvovat hlavou. „Tak proto... já si říkal, že tak z ničeho nic... po takové době...víš co jsi? Ty jsi...“

„Rozmysli si, co řekneš!“

Kroupa se zarazil, Jitka se tvářila hrozivě. Kroupa si přetáhl přes sebe celou peřinu, jakoby ho mohla ochránit. „To nebude jednoduchý. Martina má delší praxi, dvě vejšky a...“

Jitka zúžila oči. „Je to afektovaná kráva. Já to vím, ty to víš, všichni to ví.“

„Možná. Ale má výsledky...“

Jitka zajela rukou pod peřinu. 

Kroupa si povzdechl. „No dobře. Udělej lepší story jak ona a uvidí se.“

Jitka k němu vklouzla pod peřinu a přitiskla se k němu. „Udělám.“

„Ahoj, máme něco k večeři?“ zeptala se Jitka svého manžela, když dorazila o dvě hodiny později domů.

Její manžel významně mrkl na hodinky.

„Máme toho strašně moc. To víš, chystáme ten týdeník,“ zalhala Jitka pohotově jako už tolikrát před tím. Vymýšlela si často, protože avantýr měla hodně. Ne že by vyhledávala sex pro radost, ale muži pro ni byli schůdky její kariéry. Její tělo bylo jejím pracovním nástrojem. Žádné emoce nebo city. Prostě jenom práce.

„V troubě je pizza. Sám jsem ji upekl,“ řekl manžel.

„Ale? Sám? Co tak najednou? Nevěděla jsem, že žiju vedle kuchaře.“

„Vedle... prima. Právě pro to. Vedle. Žít vedle. Strašný. Prostě... chtěl jsem to zkusit... něco změnit... něco...“ Jitčin manžel větu nedokončil a rezignovaně mávl rukou.

Lehla si do postele, otočila se k manželovi zády a zavřela oči. Manžel odložil Capoteho povídky a zhasl lampičku. Po chvilce mlčení se opatrně zeptal. „Asi ti je taky jasný, že takhle to dál nejde, viď? Měli bychom si pořídit děti. Co ty na to?“

„Dobrou,“ odpověděla Jitka a za chvíli usnula.

Manžel se k ní otočil také zády a usnul až mnohem mnohem později.

U mlčenlivé snídaně, kdy manžela prakticky nevnímala si Jitka psala seznam lidí, s kterými chtěla mluvit. Jedním z nich byl i padělatel, od kterého pan Drábek kupoval falešné doklady totožnosti. Domluvila si s ním schůzku.

Padělatel byl evidentně mrzutý. „No nemám zrovna já smoulovatý dny? Ve vazbě nejsem jenom proto, že jsem jako dělal součinnost s orgánama. Těma co se jako činěj v řízeních trestnejch. Kapitán Plichta je uznalej člověk a našinců si váží. Moje práce se mu líbí. Už kolikrát mě pochvalně poplácal po rameni, když študoval nějakej můj brilantní kousek. Sám měl chápavou účast, že zrovna já musím narazit na takovýho trotla jako je Drábek. Poctivej zločinec, kdo to kdy viděl? Von nejen že napráší sebe, ale což vo to, klidně ať dostane doživotí, ale naprášil i mě! Já jenom přece dělám svoje řemeslo, který umím, s těma občankama vlastně nemám žádný nekalý oumysly, jenom je prodávám dál, těm, co to jako sbíraj.

„Kolik těch občanských průkazů chtěl?“

„Dostanu za to nějaký mergle?“

„Budete v novinách. Budete slavnej.“

Padělatel chvilku přemýšlel a pak přikývl. „Fajn. Souhlas. Koupím si ty noviny a vezmu si je do lochu. Aby ty lůzři na cele věděli a považovali si, že můžou dejchat stejnej vzduch jako celebrita. Za žvára jim budu vyprávět, jak to chodí mezi hvězdama.“

„Tak kolik jich bylo?“

„Snad stovka. Fakticky skoro stovka. Mně to hned vrtákovalo palicí, proč tolik no ne? To chtěl tolik úvěrů? Ale neptal jsem se, byl to dobrej, kunčoft, což vo to. Dobře platil a předem, žádný štráchy nedělal, to zase ne. Jenom by mě nenapadlo, že je tak pitomej a používá je k takovýhle ptákovině no ne? Dneska se nedá spolehnout na nikoho ani na kriminálníky ne. Mám strach, kam se ten svět žene a kde to všechno skončí. Poctivej zločinec, no co to je?“

Pan Drábek měl paruku a přilepený knír, aby nebyl poznat. Dobře věděl, že není pravděpodobné, aby někdo z těchto zařízení o něm ještě neslyšel a neznal jeho pravou podobu. Jako obvykle se prokázal jedním ze zakoupených falešných občanských průkazů, aby byl přijat. I na fotografii falešné občanky měl tu samou paruku a knír. Tuto činnost mohl totiž oficiálně provádět maximálně pětkrát do roka, ale on to poslední dobou vykonával dvakrát týdně. Kdyby se neprokázal falešným průkazem, nepřijali by ho, protože by jeho pravou totožnost našli v databázi. Milá sestřička v ručně pleteném svetříčku střídavě ukusovala banán a zapisovala do počítačového systému údaje z jeho předloženého občanského průkazu. Vše proběhlo v pořádku. Údaje byly v počítači a z banánu zbyla jenom šlupka.

Pan Drábek se těšil jako malé dítě na dárky pod stromečkem. Jeho tvář byla dychtivá a oči mu toužebně svítily. Nedočkavě si vyhrnul rukáv. Pan Drábek byl totiž posedlý. Byl posedlý darováním krve. Vůbec si nevšiml, že ho při tom někdo fotografuje. Byl to fotograf Lukáš Zapletal přezdívaný Zapatiny, který spolupracoval s bulvárním deníkem, kde Jitka pracovala.

Jitka seděla v redakci u svého stolu a soustředila se. Její prsty rychle tancovaly po klávesnici. Na obrazovku ji dopadl stín postavy.

„Myslíš, že bychom si mohly promluvit?“ Byla to Martina a měla ustaraný obličej.

„Sakra, přetrhla si mi niť!“ povzdechla si Jitka nakvašeně. „Co chceš?“

Martina se chvíli ošívala. „Víš... sice spolu moc dobře nevycházíme, to je jasné.“

„Souhlas.“

„Ale...“ Martina se významně odmlčela.

„Ale?“

„Ale ráda bych to napravila.“

„Hm. Co tak najednou tak otevřená náruč?“

„Co kdybych ti to vysvětlila třeba... můžu tě pozvat na oběd?“

Jitka se podívala na hodinky. „Dobře, chci tohle ještě dokončit, potřebuju tak půl hodinky.“

„Fajn.“

Už měly skoro dojedeno a Jitka na svou kolegyni nevěřícně koukala. „Ty vážně chceš, abych se toho vzdala? Jen tak?“

„To není jen tak! Vždyť jsem ti to jasně vysvětlila. Manžela vyhodili z práce, nemůže sehnat nic jinýho, máme děti, hypotéku, já už to ze svýho platu neutáhnu. Můžeme přijít o byt. Rozumíš? O střechu nad hlavou! Co pak s dětma? A ten vyšší plat, co k té pozici patří, nás zachrání.“

„Dobrý pokus,“ řekla Jitka uštěpačně.

„Přišla jsem za tebou jako za člověkem!“

Jitka se znechuceně zvedla. „Tohle tedy ale byla ztráta času! Ty mě chceš zastavit? Chceš abych to nestihla nebo co? Sorry, jdu. Jo a když si mě takhle zbytečně vytáhla a okradla o čas... zaplať to.“

Druhý den vyšel Jitčin článek s titulkem: Nezničitelný Dárce se nenechal odradit. Samotný článek začínal text větami: Dál chce pomáhat našemu zdravotnictví a lidem i za cenu páchání trestního činu falšování dokladů totožnosti a podvodu. Tím, že v této činnosti pokračuje, se vystavuje riziku vyššího trestu. Uvalí na něho soudce vazbu? Co žene našeho hrdinu v této bohulibé činnosti? Takové lidi bychom přeci měli podporovat a ne zavírat.

Další den byla demonstrace Drábkova fanklubu. Skoro stovka lidí chodila v tričkách s obrázky kapek krve, podobizny Drábka, v zástupu dokolečka a vykřikovala hesla jako Drábek do vězení nepatří, Drábek je hrdina, Víc takových Drábků a podobně. Na zdůraznění naléhavosti měli transparenty, na kterých byly podobizny lidí, kteří zemřeli, protože se jim nedostalo včas transfúzi krve. U každé fotografie bylo jméno a nápis zbytečná oběť. Jeden demonstrant měl transparent s podobiznou ministra spravedlnosti a pod ním nápis: Příští možná oběť? Panu ministrovi, když ho demonstranti zastavili při příchodu do úřadu, se to evidentně nelíbilo a fotografům se podařilo zachytit jeho roztrpčenou a vzteky protaženou tvář.

Jitka z demonstrace odjela za krevním specialistou doktorem Pelikánem, který ji přislíbil říct, jak potřebují naléhavě každého dárce a jak se krve všeobecně nedostává. Byl také policisty přizván jako soudní znalec k vyšetřování pana Drábka.

Byli právě plně zabráni do rozhovoru, když jí vola kolega Lukáš Zapletal. „Omlouvám se, pane doktore, tohle vzít musím,“ řekla Jitka a zatvářila se koketně, aby obměkčila pana doktora, který se tvářil pohoršeně.

Filip Nedomovi přeskakoval rozrušením hlas. „Jitko, sakra stal se průser. Pro nás teda dobrý, ale pro Drábka ne. Zase je na jedný transfůzní stanici.“

„To není nic novýho, tak udělej další fotky. Pokud nám k tomu nic...“

„Ale vo to vůbec nejde! On jim tam vykrvácel nebo co!“

„Cože? Vykrvácel? Jak jim tam mohl vykrvácet?“

„Prej ta kráva sestřička na něj zapomněla! Spustila se tam s nějakým šoférem, co převáží krev a úplně jí vypadlo z hlavy, že tam z Drábka crčí krev! Drábek se asi zase kochal a měl zase zavřený voči nebo co, že neviděl, že to už dávno přetejká na zem.“

„Ježíši Maria. No tak to máme nádhernej konec! Skvělý! Potřebuju mluvit s tou sestřičkou, než ji seberou policajti.“

„Jasně. Ale je tam strašnej bordel, zmatek, všichni tam na sebe ječej, já se tam procpal, udělal pár fotek. Jedinečný! Na zemi rozlitý krve jako z vola, taky jsem do ní hampstnul a roznesl to po celý chodbě. Vypadá to tam jako na jatkách.“

„Paráda. Už tam jedu! Vydrž! Foť jak zběsilej! Kde že to je?“

Když tam dorazila, Lukáš Zapletal se tvářil užasle.

Jitka ho zahrnula otázkami jako kulomet: „Nazdar. Máš to? Fotils? Co zíráš tak překvapeně? Von... von žije!“ řekl Filip Nedoma a ukázal za sebe.

„Cože? Vždyť si říkal...“

„Že z něj vyteklo krve jako z vola. Doktor to odhaduje, že s tím, co je na podlaze, to může být tak čtyři nebo pět litrů! Všichni tam šílej. Ta sestřička, co si to tam rozdávala s tím mladým šoférským džigolem, tam jenom hystericky vříská. Tak jako tak dostane padáka. Ten šofér asi taky.“

„Ty mě nezajímaj, co Drábek?“

„Co by. Ten odešel. Sice se trochu motal, ale normálně odešel. Po svých! Ještě si zvenku na prahu otřel boty od krve a šel. Pravda trochu se šoural, přidržoval se zdi, ale šel! Všechno to mám ve foťáku!“

„Co to je za blábol, vždyť měl být přece mrtvej!“

„Jenže není.“

„Není,“ zopakovala Jitka otupěle a snažila se to pochopit. Ale nešlo to. „Proč si mi ale volal, že je mrtvej?“

„Prej měl jenom zavřený oči. Možná na chvíli omdlel, ale pak se probral, vstal i s tou hadičkou, s jednou sestřičkou to hned třísklo, když se probral z mrtvých, sám si tu kanylu vyndal, řekl nashledanou a šel. Prostě šel jakoby jenom mírnyx týrnyx zbaštil v bufetu párek a neměl tam už co pohledávat.“ Zapletal pokrčil rameny. „Prostě nashledanou a šel.“

Přednosta stanice kroutil hlavou. To prostě není možný! To prostě není možný! To prostě není možný,“ opakoval dokolečka a zíral na své před sebe natažené třesoucí se ruce, jakoby ony mu dokázaly dát uspokojivou odpověď. Nedokázaly. Člověk má v sobě přece jenom pět až šest litrů krve! Nemůže žít, když ztratí čtyři až pět litrů,“ přesvědčoval sám sebe. „To prostě není možný. To prostě není možný,“ doktorův hlas přeskakoval jako starý gramofon a ruce se mu třásly čím dál tím víc. Lukáš Zapletal ho při tom fotil a Jitka se z něho snažila vymámit nějakou kloudnou odpověď. Ale nepodařilo se jí to. Vůbec je nevnímal. Jeho dosavadní svět se mu zbořil.

Jitka chtěla místo šéfredaktorky a byla pro to udělat cokoliv. Bylo těsně před závěrkou deníku, Jitka měla už svůj článek odevzdaný. Šla po chodbě, když ze dveří kanceláře vyběhla Martina a byla celá bílá. Beze slova do Jitky vrazila a běžela dál směrem na toaletu. Proti Jitce šel Zapatiny s kolegyní z marketingu.

„Je jí celej den blbě, to jsou ty stresy, co má v rodině,“ řekl Zapatiny a pokračovali. Jitka pokračovala dál, potom, když slyšela, že už na chodbě nikdo není se vrátila a vešla do kanceláře, kde seděla Martina se sportovním redaktorem. Ale ten byl pryč na derby. Jitka ještě jednou pro kontrolu vyhlédla na chodbu, ale nikde nikdo. Potom si sedla k počítači, kde měla Martina rozepsaný článek. Už asi taky finišovala, uzávěrka se blížila. Jitka našpulila rty. „Takže žádný triky na mě zkoušet nebudeš, holčičko. Nějaké hraní na city...,“ řekla a její článek vymazala. Potom ještě smazala záložní soubor a vysypala koš. „Kroupa si tě přežvejká, dívenko. Vedu na body,“ řekla a zmizela.

Druhý den s Jitkou chtěl mluvit krevní specialista doktor Pelikán. Byl evidentně nevyspalý a měl horečnaté oči. „To mi nebudete věřit. Ale... to prostě není reálné. Kdyby se jednalo o jednu dvě odchylky, tak bych si řekl, že jde o nějakou administrativní chybu při zanášení údajů do systému, ale ono to je prakticky vždycky jinak.“

„Můžete mi říct, co je jinak?“ zeptala se Jitka s trpělivým úsměvem.

„Ještě jsem ty stanice obvolával, ověřoval si to podle toho seznamu, co mi dali policisti. Víte podle těch falešných jmen. A je to prostě pravda.“

„A co?“

„On měl vždycky jinou krevní skupinu!“

„Co prosím?“

„No slyšíte dobře. Vždycky měl jinou krevní skupinu! Jednou měl nulku, jindy áčko, jindy béčko a pak zase ábéčko. Pořád se to takhle střídalo. Ale to neexistuje! To nejde! To nejde!“ Jeho pohled byl pohledem šílence ne nepodobným tomu přednosty stanice.

Jitka vystoupala až do nejvyššího patra a byla docela udýchaná. Ten starý ale udržovaný barák byl bez výtahu. Zazvonila na pana Drábka. Nejdřív se nic nedělo, tak zmáčkla zvonek znovu a nechala na něm palec, dokud neuslyšela šouravé kroky. „Nechte toho!“ zazněl nevrlý hlas pana Drábka zpoza dveří.

Jitka zvonek pustila. „Potřebuji s vámi mluvit.“

„Jděte pryč!“

„Vím, že je pozdě. Ale je to nutné.“

„A pro koho? Pro mě rozhodně ne,“ zavrčel pan Drábek a Jitka zaslechla, jak zase odchází.

„Jak to, že vaše krev má vždycky jinou skupinu?“

Zvuky kroků utichly. A následně se dveře otevřely.

„Takže se už na to přišlo?“

„Ano.“

„Stejně s tím nic neuděláte. Už tenkrát se snažil kde kdo.“

„Můžu dál?“

„Jinak bych vám neotvíral. Ale... nejsem zařízený na návštěvy, víte?“

„Já nejsem bodovací komise na táboře.“

Snad poprvé viděla se pana Drábka trochu pousmát. Poodstoupil, aby mohla projít. Vešla do rozlehlé ztmavlé místnosti, kde bylo světlo pouze od praskajícího ohně v krbu a užasle pohlédla na strop. Ten byl ve tvaru skleněné kulaté kopule o průměru asi pěti metrů. Jitka chvíli němě zírala na hvězdy a měsíc. „Tady to vypadá jako v planetáriu.“

„To bylo původně planetárium. Ale já už od jisté doby dalekohled nemám. Stačí mi koukat na hvězdy takhle. I to mi vydrží celé hodiny. Hezky se u toho přemýšlí.“

„Věřím. Má to... má to obrovskou sílu. Energii, je to takové... vznešené. Nebo nadpozemské. Nebo... prostě to má tu sílu.“

„To má. Sedněte si támhle do té sedačky. A nechte na sebe chvíli hvězdy působit.“

„Dobře.“

„Dáte si něco?“

„Mohla bych čaj s medem?“

„Určitě. Mám ho taky rád. Dám si ho s vámi.“

Byli oba usazeni kousek od sebe každý v jedné sedačce, chvíli mlčeli a dívali se konsternovaně na hvězdy. Jitka čekala, věděla, že musí být trpělivá stejně jako rybář, dokud ryba sama nezabere.

„Mám rád tenhle pohled. Často se takhle vydržím koukat celé noci.“

„Věřím.“

Povzdechl si. „Tak se ptejte.“

„Řeknete mi proč? Proč tak neústupně pořád darujete krev, i když kvůli tomu půjdete do vězení? Chcete být nějaký spasitel?“

Chvíli přemýšlel. „Jsem unavený. Strašně unavený. Ze světa, z lidí, bojím se jich, už bych tady dávno nechtěl být, ale musím.“

„Ale proč?“

Neodpověděl. Zase následovala odmlka, při které Jitka dopila čaj.

Pan Drábek se nadechl. „Přes den mi sem lítají a sedají hrdličky. Ty mi dělají jedinou společnost při dnech, kdy nevyjdu z bytu. Ale to je taky jediná, o kterou stojím. Stačí mi je pozorovat a to jsou snad jediné chvíli, kdy mám v sobě klid.“

Jitka si povzdechla. „Unikáte mi. Neodpověděl jste mi.“

Pan Drábek pokrčil rameny.

„Vím, že v tomto světě je vždy něco za něco,“ řekla Jitka, vstala, překřížila přes sebe ruce a stáhla ze sebe svetr. Věděla už dopředu, že to asi bude muset udělat, takže pod svetrem neměla už nic. Byla připravená. Jako vždy.

Pan Drábek koukal na její hezká prsa, které osvětlovalo mihotající světlo z ohně krbu. Ale v panu Drábkovi žádnou touhu neprobudilo. Ani překvapení. Spíš smutek.

„Ten svět je fakt hrozný,“ konstatoval tiše.

A jak se na ni díval pronikavým a smutným pohledem, v té chvíli si najednou připadala trapně. Jeho pohled měl sílu a moudrost nějaké podivné nekonečnosti. Nedokázala si to vysvětlit, čím to je, každopádně se zastyděla, sklonila hlavu a překřížila ruce přes prsa. Bylo jí nevolno ze sebe samé a ze svého činu a tento pocit dosud nezažila.

„Promiňte,“ špitla a začala se honem oblékat. „Půjdu a už vás nebudu obtěžovat. Nikdy,“ řekla odhodlaně.

Pan Drábek na ní zkoumavě koukal. „Řeknu vám to,“ řekl po chvíli.

„Prosím?“

„Všechno vám to řeknu. A nemusíte kvůli tomu se mnou spát.“

„Tak to je... to je dobře.“

„Ale něco po vás přece jenom chci.“

„A to?“ zeptala se Jitka ostražitě.

„Dlouho jsem si s nikým nevyšel. Jen tak předesílám. S někým... prostě s přítelem. Někam do společnosti. Na nějakou událost. Šla byste se mnou?“

Jitka chvilku přemýšlela, jestli v tom není nějaká záludnost, ale bylo to prosté. On byl asi jenom doopravdy strašně osamělý. A smutný. „Jistě. Proč ne. Když vám to udělá radost.“ Kdy vlastně naposledy udělala někomu radost, pomyslela si.

„Dobře. Chtěl bych jít na muzikál. Máte ráda muzikály?“

„Ano. Docela ano.“

„To jsem rád. Tak tam vám všechno řeknu.“

Potom zašla za Kroupou.

„Na ten muzikál jdete až za týden? To je den před tím, než má náš nulťák vyjít. Nemůžete jít aspoň o den dřív? Takhle to je na hraně. Přílišnej risk.“

„Hrajou to nejdřív za ten týden a nedá si to rozmluvit. Chce jít zrovna na tento muzikál.“

„Chápeš, že to je časově strašně napnuté. Budeš mít po tom muzikálu maximálně dvě hodiny tři hodiny na napsání článku, víc ti dát nemůžu, druhý den to musí být na stánkách.“

„Já to zvládnu. Víš, že umím makat pod časovým presem. Toho se neboj.“

„Dobře, jsi si ale jistá, že ti to tam všechno vysvětlí?“ zeptal se jí.

„Naprosto. Budu mít odpověď. Cítím to tak.“

„Hm. No... s chlapama to umíš, tak asi víš, co říkáš. Ale pokud by se to nepovedlo... letíš. Je ti to jasný?“

Jitka přikývla.

„Takže říkáš, že to chceš risknout?“

„Jo.“

„Že já pitomec se tebou vždycky nechám ukecat.“

„Protože jsem tvoje láska, víš?“

Ušklíbl se. „Závidím ti to tvoje sebevědomí. No nic. Dobře, ale budu se sichrovat. Nechám si v zásobě Martiny příběh. Když ten svůj nedodáš... už sem nemusíš. Tvoje věci ti nechám poslat domů v krabici. Bude to totiž pěknej trapas a možná poletím taky. Reklamní kampaň na první číslo musí totiž obsahovat právě hlavní story. Jestli to nevyjde a bude tam pak jiné story... majitel si mě vykostí a já tebe protáhnu louhem. Ale jestli to vyjde... jsi šéfredaktorka. Vyhrálas.“

„To beru. Miluju hru na ostří nože.“

Kroupa si povzdechl. „To já už dávno ne. Dávno ne.“

Sama byla celý týden nedočkavá a těšila se na muzikál a odpovědi. Vydavatelství udělalo na nový týdeník krátkou ale vcelku mohutnou a dynamickou reklamní kampaň v rozhlase, televizi, v metru, na billboardech a samozřejmě ve svých novinách. Ústředním motivem byla fotografie pana Drábka, když ho tenkrát uniformovaní policisté zatkli přímo v transfůzní stanici ještě s kanylou v žíle. Titulek byl jednoduchý. Stálo tam: PROČ? Dále menším písmem: Motiv se konečně dozvíte v našem novém týdeníku JEJICH PŘÍBĚHY.

Oblékla se do hezkých šatů ale těch nejstřízlivějších, které měla. Nechtěla ho svádět. Byla napjatá, protože kdyby nakonec cuknul... ani nechtěla domýšlet. Ta reportáž měla vyjít zítra, šéfredaktor ji slíbil, že ji nechá místo v novinách, ale musí článek poslat do půlnoci. Jinak by byl průšvih.

Měli samostatnou lóži. I když byl o dost starší jako ona, docela mu to v tom fraku sekne, musela uznat. Na muzikálu měl frak jako jediný, ale nepřipadal si nějak nepatřičně a ani tak nevypadal. Sálal z něho ušlechtilý klid.

Když se rozezvučely první tóny, Jitka nenápadně zapnula diktafon. Nevěděla, kdy přijde ta chvíle a on se jí svěří. Pan Drábek se do děje a do hudby úplně pohroužil. Měl bolestný výraz a nesmírně to prožíval. Muzikál byl už skoro na konci, když zpívali refrén: „Buď navždy sbohem Drákulo!“

„Jo. To jsem přesně chtěl,“ řekl z ničeho nic pan Drábek a po tváři mu kanuly slzy.

„Prosím?“

„Není to sbohem jako pozdrav, ale je to s Bohem. Jako být s Bohem.“

„Buď navždy sbohem, Drákulo!“ zpíval sbor.

Pan Drábek měl v té chvíli ublížený výraz. „Po své smrti jsem chtěl být s ním, jenže on mě vrátil na zem! Prý abych nejdřív vrátil, všechno co jsem vypil! Pak že se uvidí.“

„Cože? Co to... co jako vrátil?“ Jitka byla zmatená.

Podíval se na její hrdlo a oči se mu zaleskly. „Všechnu tu krev... tu dobrotu, která mi tak strašně chutnala... nejradši jsem měl nulku. I když áčko taky nebylo špatné, víte...už jsem s tím dávno skončil, pokám se, ale někdy... ty vzpomínky na staré časy...“ pohlédl na její hrdlo chvíli tak zůstal a oči se mu chladně zaleskly, potom se jeho pohled obrátil vzhůru, dostal provinilý výraz a z očí mu kanuly slzy zoufalství. Pokrčil rameny. „Promiň! Prostě si nemůžu pomoc.“

„Kdo promiň? Jak si nemůžete po...“

V té chvíli pan Drábek otevřel ústa a v nich se ve světle jevištních reflektorů zaleskly obrovské špičáky. Jitka vytřeštila oči a úlekem přestala mluvit. Nemohla se vůbec pohnout. Pan Drábek se sklonil k jejímu hrdlu...

K O N E C