Phil a Tina

Phil Marshmallow nikdy nechtěl zabíjet. Byl to ten typ chlapa, kvůli kterýmu se začly točit filmy o nezkorumpovanejch detektivech, který jdou po zločincích jak slepice po flusu a jejichž hrubiánskému kouzlu dosud cudné ženy bez váhání podléhají – samozřejmě až na konci filmu. Tina se ale objevila už na začátku, tak to aspoň Philovi připadalo a nechtěl si vůbec připustit, že by se mohl už blížit konec jejich společného příběhu. Každý milostný příběh přeci musí mít i tu zdlouhavou, milostnou část s hrdličkama, nemůže se hned skočit k únosům a vydírání. Ale kdo ví, o co de – Roland prostě Tinu sebral, k tomu nejde co říct. Když někoho sebere Roland, je to jakoby ho vzala voda, odvál čas. Lidi jen vzdychnou nad tím, jak proti přírodě a času je člověk bezmocnej a jdou dál, nebo aspoň dál sedí. Stejně nostalgicky, akorát že i se slzičkou v oku, vzdychnou na policii, když se pokusíte nahlásit únos, což jsem se pokusil – aby mi pak nemohli říct, že jsem je předem neinformoval, než jsem začal sám jednat. To by mi řekli úplně bez slzičky.

Roland je šéf Luigiho ochranky a Luigi není nikdo jiný, než jeden z místních mafiálnských bossů, ledaže by se živil velkoobchodem s ponožkama, jak tvrdí. Podle mě by ale měl přesedlat na velkoobchod s rakvema, ušetřilo by mu to dost peněz. A kdyby do toho Luigi nechtěl jít sám, určitě by měl založit alespoň dceřinou společnost a dát ji ke správě Rolandovi, pro toho by to byl úplný zlatý důl. Když za váma pošlou Rolanda, je to jako by za váma poslali smrtku. A když to přežijete a Roland vám jen třeba předá vzkaz, vypije s vámi kávu a potřese vám rukou, je vám, jakobyste si potřásli rukou se svou smrtkou a od toho dne se najisto dáte na modlení – k Bohu a samozřejmě k Luigimu.

Takže je to jasný Phile, říkal jsem si, nemáš na vybranou, smrtku je třeba zabít. Třeba je Tina ještě naživu, zabít ji nedává vůbec žádný smysl, vždyť je to obyčejná sekretářka – i když takhle hrubě bych jí to nikdy neřekl. Bude se střílet Phile, tos nikdy neměl rád a střílet budeš navíc ty a první. Šest nábojů by mělo na vyčištění jednoho baru stačit, kdyžtak budu hopkat od jedné mrtvoly ke druhé a šacovat je o munici. Pokud mě ovšem Roland prevntivně neoddělá přes výlohu už na chodníku. A třeba tam bude Tina sedět s ním a popíjet jeho pověsnté kafíčko. Mohl bych si přisednout. Ale v tom případě by bylo určitě zavřeno.

Zavřeno nebylo, svítilo se a v Baru u Luigiho na stoličce z ohýbaného dřeva od firmy Ton skutečně posedával Roland a pár jeho kumpánů se motalo kolem. Stačil jsem si vše velmi dobře prohlédnout, protože jsem měl naděláno v kalhotách a trvalo mi pěknou chvíli, než jsem sebral odvahu vůbec vylézt z auta. Spěchat nebylo třeba, Roland svou práci odvádí sám a teď zjevně nic na práci neměl. Měl bych to snadnější, kdybych ho přistihl jak má bouchačku u její hlavy, takhle ho musím oddělat srabácky při svačince, možná že i zezadu. Počítám, že na férový souboj na deset kroků od sebe by se mnou nešel, navíc sebou nemám rukavičky, takže bych neměl čím mu uštědřit políček. Nakonec jsme se rozhodl pro kultivovaný příchod a dvě skleničky té nejlepší whisky, jakou tam budou mít a oni mají vždycky to nejlepší.

Do Luigiho baru občas zabloudí nějaký cizinec, který nezná místní poměry, takže jsou na zákazníky připravení. Dokonce mají i něco jako pokladnu a tváří se při její obsluze, jakoby také vedli účetnictví. Usadil jsem se dvě židle od zcela bezstarostného Rolanda a objednal si rovnou obě dvě sklenky – kdyby náhodou bylo potřeba improvizovat. Neseděl jsem tam ani minutu, upli jsem sotva polovinu z první sklenky, když ze dveří toalet zrovna vaproti mě vyšla ona. Naše pohledy se setkaly a k mému překvapení ten její nebyl vůbec vyděšený ani nervózní, aspoň dokud se nesetkal s tím mým. Tina strnula a pomalu začala přibližovat pravou ruku ke své kabelce, kterou svírala v levé ruce. Nespouštěl jsem pohled z jejích očí a jenom jsem barmanovi oznámil, že tu druhou sklenku už pít nebudu, ale zaplatím za ni.