Co otce jest, i mé musí být !

Klidné vesnické ráno Drnojed narušil klapot koňských kopyt. Prostí rolníci zvědavě pokukovali, kdože to okolo projíždí a ti smělejší vyšli z chalup, aby si cizince lépe prohlédli. Byl vysoký, oděn v ošuntělou, zato kvalitní kroužkovou zbroj. Protáhlý obličej mu lemovaly havraní vlasy, sem tam prokvetlé šedinami a tvář mu zdobil hustý knír, spletený do špičky tak, jak bylo ve městech zvykem. Na opasku se mu v koženém závěsu houpal meč, ani krátký, ani dlouhý, takový, co ho nosí každý pocestný, mířící touto cestou. Jedinou zvláštností na tomto muži byl jeho náklad. Několik uťatých hlav, svázaných za vlasy a připevněných na řetěze, který, jak kůň unaveně našlapoval, tiše cinkal, působilo na vesničany velmi děsivě. Cizinec trhl otěžemi a kývl všem na pozdrav.

" Hledám starostu ? Chci s ním mluvit," mužův hlas byl hrdelní, hrubý a nikomu z místních se nezamlouval. V tom se zvedl tesařův synek a chytil koně za uzdu.

" Vezmu vás k němu, není to daleko."

Muž složil ruce na hrušce sedla a nechal kluka vést. Prošli téměř celou vesnicí, zahli do leva okolo stodoly až stanuli před dvoupatrovou budovou.

" Tady to je, pane. Starosta vás určitě přijme. Ještě nikdy nikoho neodmítnul." Cizinec se usmál a prsty zalovil v měšci. Hodil chlapci zlatou minci.

" Díky. Máš to u mě, pamatuj si to," zabručel a seskočil z koně na zem. Kůň zafrkal a drcl mužovi do ramene. " Ty jeden rozmazlenej starej parchante," zasmál se, podrbal koně na hlavě a na dlaň si nasypal trochu ovsa," vem si, zasloužíš si to." Kůň pohodil hlavou. Určitě souhlasil. Van se chvíli hrabal ve vaku, visícímu ze sedla. Konečně našel co hledal a vytáhl pomačkaný pergamen, opatřený kulatou pečetí, ze které, zřejmě vlivem nešetrného zacházení, sem tam kousek odpadl. Pomalu vystoupal po schodech, otevřel dveře a vstoupil. Spodní místnost zaplňovala směsice dřeva, sudů, polosudů, beden, odřezků, nářadí a podmračeného muže ve středních letech. Ten, aniž by si jeho příchodu všiml, pokračoval v rozdělané práci. Právě dodělával čepování malého soudku na mošt, který se ve zdejším kraji používal od nepaměti.

" Vy jste starosta ?" Bednář zvedl hlavu a změřil si ho pohledem.

" Možná. Kdo se ptá ?"

Udělal pár kroků a sedl si na téměř hotový sud, zřejmě na víno. " Jsem Lesník." Bednáře to nepřekvapilo.

" Doklady máte ?" Mlčky mu předal průvodní list s královským verdiktem o jeho titulu. Starosta si cosi zabručel pod vousy, ohmatal pečeť a pak ji Vanovi vrátil.

" Dobře, jsem rád, že jste tu, ačkoliv nevím proč." Van se chystal něco říci, ale starosta ho zarazil. " Půjdeme nahoru, je tam poněkud pohodlňeji."

Vršek byl sice zařízen střídmě, zato velmi užitečně. Starosta Vana usadil do křesla, vystlaného kožešinami a nabídl mu misku svařeného vína, které bublalo ve velkém hrnci nad ohnišťem. Starosta napřáhl ruku.

" Don, Don Perry, starosta Drnojed, Hlíny a Plochého vršku," Lesník mu s ní potřásl.

" Já se jmenuji Van, a jak jsem už řekl, jsem Lesník a přivádí mne sem králův rozkaz."

" Nemáme tu žádné problémy, nic co by stálo za pozornost Lesníka," řekl starosta podzřívavě. Van se zamračil.

" Možná. Každopádně, venku mám pár orčích hlav. Je tu na ně nějaká odměna ?"

Don zakroutil hlavou a usmál se. " Ne, není. Neměl jsem ani tušení, že orkové sestoupili tak nízko do údolí, aby ohrožovali Cestu. Ale vy tu nejste kvůli orkům." Van chladně přisvědčil.

" Takže odměna žádná, hmmm, no nevadí." Van uskrl vína a natáhl nohy. " Nevidím žádný důvod, proč vám to neříct. Ostatně se vás to také týká. Před šedesáti lety, přibližně, váš děd objevil zlatou žílu. Ve Vysokých skalách, několik líg severně od Plochého vršku. Je to tak správně ?" Starosta přikývl, ale Van už pokračoval. " Těžilo se v něm tucet roků a každý měsíc z Plochého vršku vyrážela karavana do Tří palic, kde se zlato přetavilo a razily se z něj mince pro královskou pokladnici. Ale v posledním roce, ještě než se žíla zlata úplně vytěžila, se tudy přehnaly zbytky poražené armády strýce našeho krále, vypálily Tři palice a ohrožovaly veškeré vesnice podél Cesty." Don ho přerušil.

" Co to má se mnou společného ?"

Van zlostně sevřel ruku v pěst. " Nechte mne domluvit, starosto. Váš otec správu dolu převzal po svém otci v devátém roce jeho fungování. Když hrozilo nebezpečí od prchajících vojáků, ukryl ve strachu pět dodávek zlata kdesi ve Vysokých skalách. Když nebezpečí pominulo, poslal králi dopis o opatření, která učinil a také přiložil mapu s vyznačenou polohou skrytého zlata. Naneštěstí váš otec zemřel zanedlouho po odeslání dopisu a tak se už nemohl dozvedět o té chybě."

" Jaké," vyhrkl starosta prudce.

" Správa pokladu dopis sice přijala, ale nedopatřením byl založen do archivu a objeven teprve nedávno."

" Tím chcete říct, že..."

Van přitakal. " Ano, zlato, je stále tam, kde ho váš otec uložil. Po celá ta léta leží zapomenuté a čeká jen na to, až ho někdo objeví ! A ten někdo jsem já, pane !"

Don stáhl koutky úst v hraném úsměvu. " Nechápu, proč mi o tom otec neřekl, vlastnímu synovi," znělo to smutně a Lesník ho shovívavě poplácal po rameni.

" Nijak si to neberte, váš otec byl věrný služebník krále a přinesl velkou oběť. Mlčet pro něj musela být muka !"

Starosta si povzdychl, pokrčil rameny a jedním douškem vypil obsah misky. " Co budete chtít ode mne Lesníku ? Nevím, jak bych vám mohl pomoci, víte toho více než já."

Vanovo tělo se trochu napjalo. " Potřebuju zásoby, lana, nářadí a hlavně vůz. A také pár spolehlivých chlapů, silných, pokud možno."

" To pro vás rád obstarám, ale chtěl bych se na jednu věc zeptat."

Van se uvolnil a rukou uhladil neposlušný pramen vlasů. " Ptejte se, snad budu znát odpověď."

" Chtěl bych jít s vámi," řekl nejistě Don a uhnul očima.

" Proč ?" " Otec by to tak chtěl."

" Chápu," odvětil Van a dodal," vaše společnost jistě mému úkolu pomůže."

" Děkuji, jste laskav."

" Laskavost oplácej laskavostí, učil mne Vrchní lesník a měl pravdu."

" Půjdu zařídit to, oč jste mne žádal. Můžete tu klidně zůstat, jestli chcete."

" Nebude to vadit vaší ženě," zeptal se s hranou obavou.

" Ne, nebude," řekl starosta zasmušile," žádnou nemám."

Vůz se pomalu vlekl po zarostlé cestě k dolu. Nakonec Vana doprovázelo šest mladíků, synů místních významějších řemeslníků, kteří se tak chtěli zavděčit královu služebníkovi, kovář, nerozlučný starostův přítel a samozřejmě Don Perry. Van a starosta jeli na koni, ostatní šli pěšky, nebo se střídali na kozlíku vozu. Výstup k Vysokým skalám byl namahavý a zakrátko každý funěl a supěl, i Vanův kůň, zvyklý na dlouhé a úmorné putování. Lesník klidně seděl, žvýkal stéblo sena, které si vezli sebou, coby potravu pro muly táhnoucí vůz a každou chvíli si stáhl kápi více přes obličej. Mrazivý vítr skučel a nikdo před ním nebyl v bezpečí. Našel si skulinu i mezi několika vrstvami kožešin a zuřivě štípal, dávaje najevo svou sílu. Van pustil otěže a rozvinul mapu. Pokud se nemýlil, dorazí na místo, na mapě označené velkým křížkem, odpoledne.

" Vane," starosta k němu popojel a zatahal ho za rukáv," kdy tam budeme ??"

Van se mu vytrhl a vzteky málem přerval mapu na dvě poloviny. " Už jsem vám šetkrát řekl, že odpoledne," zasyčel rozzlobeně," nemůžete jet chvíli potichu !" Don se urazil a opravdu zmlkl. Ale neodpustil si tichou poznámku o tom , že tohle už slyšel a že je to pořád stejné. Van ho přezíravě ignoroval. Dělalo mu starosti počasí. Zatím bylo jasno a vše vycházelo, až na ten zpropadený vítr, ale na severu se kupila mračna a vypadalo to na déšť. Bohužel, jeho předtucha se naplnila. Brzy po obědě přišla bouře s krupobitím, která se zakrátko změnila v sněžení. Skupina se stále obtížněji a obtížněji probíjela kupředu. Jakoby se všechna božstva spikla proti nim, vůz zapadl do výmolu a jedno ze zadních kol se zlomilo. Všem bylo jasné, že v takovém počasí se to nedá opravit.

" CO BUDEME DĚLAT," zakřičel kdosi, ale přes bílou clonu sněho ho nebylo vidět.

Van se nadchl a zařval z plných plic :" JÁ SE ZKUSÍM DOSTAT DÁL, VY TU ZUSTAŇTE A AŽ SE VYČASÍ, OPRAVTE KOLO. AŽ DOJEDETE, BUDE VÁS ČEKAT TEPLÉ JÍDLO A POSTAVENÉ STANY !! HODNĚ ŠTĚSTÍ !" Pobídl koně a vyrazil do šera. Starosta se chvíli rozmýšlel, zavrtěl hlavou a vydal se za ním. Když míjel kováře, ukázala mu na nejasné Lesníkovi obrysy a tázavě pokrčil rameny. Kovář přikývl, pravou rukou sevřel třmen Donova sedla a společně Vana následovali. Drahnou chvíli to vypadalo, že se smršť přežene, ale pak už bzlo Vanovi jasné, že to není jen tak obyčená bouře. Musel to být jeden z prvních blizzardů, strašlivých úkazů, které přicházely koncem podzimu a pustošily obydlená údolí Vysokých skal. Don ho dohonil.

" MUSÍME SE VRÁTIT !! JE TO PLÍSKANICE !"

Van byl překvapený, že starosta jede celou dobu s ním. Viděl i kováře. Byl si jistý, že jel sám." Stárnu," pomyslel si.

" DONE, CO TU SAKRA DĚLÁTE ?! MÁTE BÝT U VOZU !" Odpovědí mu bylo zamítavé gesto paží.

" NEBYL BYCH TAM NIC PLATNÝ, ROZUMÍM JEN BEDNAŘINĚ. KOLÁŘUV NEJSTARŠÍ SE O TO POSTARÁ !!"

" JÁ POKRAČUJU, NEMUŽE TO BÝT UŽ DALEKO, TAK HODINU, NEJVÝŠE DVĚ."

Urazili několik stovek kroků, když i Van přiznal porážku. " KAŠLU NA TO, NAJDEME NĚJAKOU DÍRU A POČKÁME, AŽ TO PŘEJDE ! NAPRAVO BUDE SPOUSTA ÚKRYTU !" Lesník slezl z koně a táhl ho za otěže doprava, pryč ze stezky, kde se k nebesům vzpínaly kořeny Vysokých skal. Samozřejmě nebylo nic vidět a tak všichni tři spoléhali na svůj hmat, než zrak. Klopýtali záplavou sněhu.Brodili se závějemi a unaveně překonávali zapadané kameny.

V tom začal kovář Abram mávat rukama a hulákat :" JESKYNĚ !! TADY ! RYCHLE DOVNITŘ !" Bohové je spasili před večným spánkem v království chladu. Vpotáceli se do jeskyně a její strop byl tak akorát vysoký, aby mohli projít i koně. Chodbu jeskyně tvořil vzpříčený masiv ve spáře mezi dvěma skalami. Před nimi se zjevila prostora, napůl tonoucí ve tmě. Řev bouře sem nedoléhal tak silně a poutníci se vděčně složili na kamenou zem. Van se ztuhlými prsty pokusil rozdělat oheň v lucerně. Podařilo se mu to až na sedmý pokus. Jasné světo proťalo všemocnou tmu a prozářilo celou jeskyni. Nebyla moc velká, snad třicet stop v průměru, přesto poskytovala bezpečí před venku běsnícím živlem a to bylo vše, co teď potřebovali.

" Jsem zrmzlej až na kost," zaúpěl Abram a masíroval si nohy, aby se mu do nich vrátilo teplo," doufám, že to brzo přejde."

" Možná," řekl Don pochybovačně, schoulen vedle příhodně oblého kamene," ale tahle bouře má sílu. A ne zrovna malou. Vidíš sám."

" Hmmmpf," zabručel kovář. Zmlkli. Na okamžik.

" Nikdy nepřišla Plískanice dřív než po Bílé noci, neznám nikoho, kdo by to zažil," prohodil Don ospale, hlava mu pomalu klesala na prsa. Van zívl.

Abram si nesouhlasně odfrkl. " Já teda jo ! Starej Křivonos jednou šel za svou prabábou, bylo to pár dní před Bílou nocí, no, a během toho, co za ní šel, ho stihla tak velká Plískanice, že když se dopotácel k vesnici svý prabáby, zjistil, že už tam není, že je pohřbená pod lavinou."

" Nevykládej nesmysly Abrame," zašeptal Don," každé malé dítě přeci ví, že je to jen báchorka."

" Možná," řekl Abram temně," možná."

Van si protřel oči a aby zahnal pocit ospalosti, vyndal z vaku trs sena a třel s ním koníkovi boky. Když mu přetřel jednu stranu, obešel ho a přitom si všiml zvláštní hromady kamenů, navalené v zadní části jeskyně. Zpod sedla vytáhl krumpáč, lucernu postavil na výčnělek, trčící ze stěny a pořádně se rozmáchl. Jeskyní zazněl hlasitý nářek týraného kamene.

" Co to děláš," zajímal se Abram a vstal.

Van švihl krumpáčem podruhé, potřetí a než k němu Abram došel, shýbl se, cosi zvedl a hodil to po něm. Kovář to jen tak tak chytil. Strašně to studilo. " ZLATÓÓÓ," zařval a vyhodil valoun do vzduchu," našel jsi ZLATÓ !!!"

Don se, jakmile zaslechl slovo zlato, okamžitě probral, vyskočil na nohy a vrhl se k Abramovi. " Kde, kde je to zlato !!" Kovář mu podal kus, který mu Van hodil.

" Tady." Starosta valoun všemožně otáčel a natáčel, neschopen uvěřit, že v ruce drží takové bohatství. Van mezitím odvalil několik dalších kamenů, až narazil na lišejníkem porostlou bednu, nyní napůl otevřenou, jak do ní vrazil krumpáč. Byla plná zlata. " Zlato, zlato," zašeptal Don a klesl na kolena, valoun drže na hrudi," zlato, všude zlato."

Abram se začal šíleně smát. Van zabral a vyprostil celou podlouhlou bednu. " Pomozte mi přece !" Oba jeho společníci ihned přiskočili na pomoc.

" Vane, našel jsi zlato, chápeš to, zlato," drmolil starosta.

" Tohle zlato ssme hledali, to je to ztracené zlato vašeho otce," řekl Van nevzrušeně a dál pokračoval v práci," na každý měsíc jedna bedna, celkem pět po čtyřiceti prutech každá, tedy dvě stě prutů kvalitního zlata. Král bude rád." Starosta se na něj po očku podíval, pak sjel pohledem na obrovský poklad a znovu zaměřil svou pozornost na Lesníka. V očích mu náhle zahořely plamínky, popadl kámen, veliký tak akorát do ruky a vší svou silou udeřil Vana do hlavy. Křuplo to. Lesník nevydal ani hlásku. Zhroutil se na zlato, pro které přišel. A pro které také zemřel. Kovář se tvářil vyděšeně.

" U bohů, co si to udělal !!"

" To co jsem musel udělat. Uvažuj !! Myslíš, že by nás nechal zlato jen tak vzít ? Že by se jen díval a nic neřekl ? Ne, on by nám to nikdy nedovolil. Neměl jsem na vybranou, Abrame, neměl jsem ne vybranou," Donův hlas přešel v šepot, až se úplně vytratil.

" To není dobré Done, neměl si to udělat, určuitě nás za to pověsí !"

" A kdo jim to poví ? Nikdo ho tu nenajde, i my jsme to tu našli jen náhodou, vzpamatuj se Abrame a vem ho za nohy !"

Kovář se stále tvářil nesvůj, ale poslechl. Nepostřehl, že Don si za zády schoval krumpáč a když se sehnul, aby Lesníkovo tělo chytil za kotníky, starosta mu zasadil ránu mezi lopatky. Krumpáč projel oblečením, zabodl se do masa a ve spršce krve jeho hrot vyrazil hrudníkem ven. " Done..," zasténal Abram nevěřícně a pramínek krve mu skrápěl kazajku," to zlato...je ho...dos...t..."

" Není, je jenom MOJE !!!" Starosta pustil násadu a pro jistotu Abrama udeřil kamenem ještě několikrát do hlavy," MOJE !!!" JENOM MOJE !!!"

Ve svém zběsilém stavu si nevšiml, že převrhl lucernu. Ta se rozbila a plameny zalily jeskyni. Koně se tváří v tvář ohni splašili a nedbaje zuřící bouře, vyběhli ven. Don klečel u beden a hladil zlaté valouny. " Moje, jenom moje," šeptal horečně," všechno si koupím ! Koupím si i ženu ! Všechno bude moje, MOJE !!"

Blizzard stále bičoval divoké kraje Severu.

V jeskyni chladla dvě těla...

brzy...

...už brzy...

...bude chladnout...

... i třetí.