POHÁDKA 12,13

Z PŘEDCHOZÍCH KAPITOL: Po návratu z hospody bylo ranní vstávání těžké, ale Martin slíbil hokynářce dřevo, takže vyrazil časně. Kovář vstal později. U oběda ponoukl svou dceru, aby se jela projet na koni, protože na ní byl vidět jakýsi smutek...

*12*

 

Librunka chvátala, aby už byla na cestě,

protože v ní uzrálo rozhodnutí.

Od rána ji trápilo, že nedokázala varovat

Martina před úklady čarodějnických nápadnic.

Když se pak dozvěděla o knížecí lovecké výpravě,

úplně ji to vyděsilo.

Slyšela přece, jak se čarodějnice smluvily,

že Martina promění v jelena, srnce nebo divočáka,

pokud by si některou z nich nevybral za nevěstu.

Lovčí pana Boromíra jsou známí bystrým okem a jistou rukou.

Kdyby se jim Martin připletl do cesty…

Radši ani nemyslet.

Zajede za otcem těch nezbednic a poprosí ho,

jestli by s nimi nepromluvil. Kde je starý buk věděla,

ale o jeskyni neslyšela nikdy.

„Vyrazíme,“ zašeptala kobylce do ucha, když ji dostrojovala,

a dodala: „Chce to trochu kuráže. Na místě se ukáže.“

 Během pár okamžiků už spolu vířily prašan cestou k pláni,

jež obepínala Boromírský les. Librunka mířila ke starému buku.

Ten byl daleko stranou od obchodní cesty a tak se stalo,

že o hodinu později nezahlédla dřevem plně naložené sáně,

které táhl odfrkující Ferda směrem ke vsi.

 

Paní Jarmína si potichu prozpěvovala.

Ráno se u ní zastavil čeledín od pánů mlynářských

a přivezl jí šest objednaných pytlů mouky.

Teď ji na řetízkové váze odvažovala do menších režných pytlíků.

Vždycky nabrala lopatkou, ať už z velkého pytle, když přidávala,

nebo z pytlíku, když ubírala. Ta práce ji uklidňovala.

Beze spěchu, bez smlouvání, rozčilování, všechno tak, jak patří.

Jen to chladno, otřásla se. Martin by tu už mohl být,

pohlédla z okna svého krámu na sluncem ozářenou,

bíle nasněženou náves.

Čas oběda… za chvíli se začnou stíny dloužit.

 

Ferda zastavil před kovárnou a zařehtal na pozdrav.

Nikdo mu neodpověděl, tak popotáhl sáně k rohu budovy

a zařehtal znovu i se závěrečným odfrknutím.

Konečně se něco pohnulo.

Z kovárny vyšel zamouřený Kamil, rozhlédl se a zkoumavě na valacha pohlédl.

„Hele… koníčku… kde máš pána?“ Došel až k saním a obešel je.

„Ferdo… krindapána, kdepak jsi nechal toho mezulána?“

Jenže Ferda neuměl odpovědět.

„Nebudeš tu jenom ržát a já nebudu jen tak stát,“ pronesl kovář

a vzal valacha za uzdu.

 

 

 

*13*

 

Jarmína zrovna přesypávala poslední pytel,

když slyšela před hokynářstvím cinknutí kroužku z koňského postroje.

Oprášila z rukou i zástěry mouku a vcházejíc na zápraží, zvolala:

„Právě včas, málem mi zamrzl hlas, jsi tu akorát.“

Zarazila se, vidouc Kamila.

„Ten kolohnát se šel k tobě ohřát a tebe poslal skládat?“

„Můžeš hádat,“ pousmál se do ušklíbnutí Kamil a hned navázal:

„Ne, něco se určitě stalo, koník k nám přišel sám.“

„Říkáš, že se kůň sám vrátil? To by tak hrálo, aby se tu někdo ztratil.

Hned zavřu krám a půjdeme ho hledat, to je bez debat.“

Kovář odpřáhl a začal sundávat špalky dřeva ze saní.

Hokynářka zatím sběhla do krámu zabalit nějaké jídlo s sebou.

 



Co se vlastně stalo od doby, kdy jsme Martina s Ferdou pustili z dohledu

na jejich cestě k Boromírskému hvozdu?

Nu, půjdeme se podívat zpátky v čase… vlastně až k ránu.

Ferdovi s Martinem na cestu zpočátku svítil ještě měsíc,

ale tma se najednou zlomila do šera a začalo svítat.

Kromě chřoupání namrzlé sněhové krusty, jak se bořila v každém kroku,

a vlastního dechu nebylo slyšet nic.

Ferdovi se šlo lehce, neb na hřbetě žádného nákladu nenesl

a Martin šel vedle něj. Z obchodní cesty odbočili u velkého kamene do stráňky

a valach hned věděl, že jdou domů.

Nakonec, oba trochu zadýchaní, zastavili před dřevěnkou.

Martin přehodil otěž přes zábradlí u verandy a vešel dovnitř.

Za okamžik se vrátil a přes rameno nesl stočenec řemenů,

hák na nakládání polen a velkou sekeru.

Odvedl koníka dozadu za stáj a zapřáhl ho do dřevařských saní.

Ještě zaskočil do stáje a přinesl v pytlíku pro Ferdu, aby neměl hlad.

Dal mu napít z vědra, hodil řemeny na sáně, sám si nastoupil

a pobídl svého čtyřnohého přítele směrem k potoku.

Sáně na svážení dřeva nejsou pro zábavu.

Bytelná konstrukce, velký rozměr a délka lyžin znemožňují jejich

samostatné řízení. Je na nich toliko brzda a jsou určené pro koňský potah.

Martin zkušeně ovládal najednou opratě i brzdu, takže se on, ani Ferda nebál,

že by se někde vyklopili.

Vyjeli od dřevěnky pomalu a širokým obloukem zamířili směrem k potoku.

Když přejeli přes potok lávkou, kterou Martin v létě opravil, věděl Ferda,

že už jsou téměř v cíli.

Martin to hned potvrdil, když pronesl:

„Za chvilku bude jistě po jízdě, jsme skoro na místě.“

---