POHÁDKA 20,21

*20*

Když sáně s naloženým dřevem zmizely za zatáčkou,

sestry na sebe pohlédly.Trochu zaražené ticho prolomila Mardžána.

„Tak vám nějak nevím, jak to vlastně dopadlo. Mám pořád pocit,

že nám předvedl divadlo, aby se nás zbavil a ještě se snad bavil.

Vy jste s tím slibem, co nám dal, spokojené?“

„Jasně že ne,“ vyhrkla Margona, „vždyť je to skandál,

už jsme měly být zasnoubené, tedy alespoň jedna z nás.“

„Klid, máme čas,“ usmála se nebezpečně Mara.

„Na vítr se proměníme, tak ho lehce předhoníme a na kraji lesa

si ho odchytíme zase. A konec řečí… je na čase.“

Zavelela a v korunách stromů to třikrát zafičelo,

až sníh popadal třikrát s temným žuchnutím.

Martin pořád kráčel vedle Valacha, ale teď už docela svižným tempem.

Půl dne už minulo a cesty bylo ke zdolání ještě notný kus.

Mladík vydržel mlčet dlouho, ale nakonec prohodil ke koníkovi.

„Holky byly divný, co říkáš…?“

„Divný jsi tu ty…!“ zadýchaně odfrkl Ferda.

„Nejdřív cukruješ a pak utíkáš. Mám za sebou tíhu,

chceš mě snad schvátit?“

„Takhle se dostat do průšvihu,“ zakroutil dřevorubec hlavou.

„Dneska se nesmíme vrátit. A zítra? Věřím, že je už nepotkáme.“

„Už cváláme!“ zařičel hnědák. „Martine, zbrzdi to!!!

Nestíhám na jedno kopyto!“

Martin sice Ferdu neposlouchal, ale přece jenom zvolnil,

protože se začal také zadýchávat a trošku i potit.

Čarodějnice se jako vítr vpletly do větvoví velikého smrku,

který strážil obchodní cestu na jejím výjezdu z Boromírského lesa.

Krajní stromy bývají hustěji zarostlé pro větší náklonnost slunce.

Krajáky mívají větve rostlé už od spodu, stejně jako tenhle smrk.

Usadily se tak vysoko proto, že z výšky je vidět daleko.

Při proměně z větru zpět jim napadala za šaty sice trocha

uvolněného sněhu, ale čarodějný národ zimu ani teplo moc nevnímá.

„Výborný rozhled,“ byla potěšena Mara.

„Velice,“ souhlasila Margona,

„po cestě vidět na míli a opačně na kraj vesnice.“

„No, snad tu bude za chvíli, čekat mě vždycky rozčílí,“ zasýčkovala Mardžána.

„Čas, ten nás vůbec nehoní,“ odporovala Mara.

„Ani se nehněte a koukněte!“ varovně sykla Margona,

„ze vsi někdo vyjel na koni.“

*21*

„Je to ta mladá kovářovic,“ hlásila Margona při příletu z výzvěd.

Co dělá teď a tady, že by jela Martinovi vstříc?“ Zamudrovala nahlas Mara.

„To asi ne, míří k zadní části lesa,“ zavrtěla hlavou Margona.

„Nebesa!“ spráskla ruce Mardžána. „Vždyť tam přece Martin bydlí…!“

„Div jsme se mu nenabídly, na jeho práci braly ohled a on zatím tohle…“

zamračila se Mara. „A bastafidli…! Bude převtělen… kanec, srnec, jelen???“

„Jelen,“ odpověděla Margona.

„Jelen,“ pokývala Mardžána.

Zatím ještě v dáli...

...maličká postava Martina s táhnoucím koníkem už byla k rozeznání.

Librunka vjela do lesa skoro tryskem a přitom myslela na Martina

a ty měňavý holky.

„Chci-li jim v úmyslu zabránit, musím najít jejich tátu.

Ten by ho mohl zachránit, než jim padne do pařátů… anebo když?“ 

Potom Bělku pobídla k ještě většímu chvatu.

Během cesty k lesu si vůbec nevšimla, že byla zpozorována,

pozorována a poznána. Nemohla tušit, že její cesta za záchranou

dřevorubce se stala záminkou pro jeho zakletí v jelena.

Netušila… jen uháněla se světlem o závod.

Mladík a valach byli už chvilku jízdy od okraje lesa.

Oba oddychovali od spěchu. No, Ferda spíš námahou.

Martin poplácal Ferdu po krku a polohlasem k němu promluvil:

„Už jsme skoro z lesa venku, pak jen přejet přes pole.

A až složíme hokynářce dřevo k její stodole, u kováře si dám sklenku,

nějak mám chuť na pálenku, co ty na to Ferdouši?“

„Ferdouši? Slyším dobře? Říkal jsi Ferdouši??? To mě řeže do uší.

To mi radši říkej třeba Ferdinande …řeknu ti, my jsme ale tandem.

Ty mluvíš, já rozumím, přitom si myslíš, že to neumím.

Když ti odpovím, nebo se na něco zeptám, myslíš,

že jenom tak řehtám pro radost. No, marnost nad marnost.

A víš co? Vlastně se těším, až bude zásilka jistě na místě.

Na mě tam čeká kobylka. Martine, POZOR, světýlka!!!“

Zařičel varovně koník.

„Martinééé…“

Valach nešťastně sledoval, jak šesterák vstupuje houštím zpět do hloubi lesa.

Světýlka tančila nad houštinou… a jak se znenadání objevila,

stejně tak i zmizela.

Ferda potřásl hlavou, zabral a začal táhnout naložené sáně.

Cestu ke kovárně znal…