POHÁDKA 30,31

Z PŘEDEŠLÝCH KAPITOL: Byli jsme svědky setkání Kováře a Jarmíny s Librunkou a čarodějem. Čarodějnice si našly úkryt ve stromě a Martin navšívil jelení stádo, z něhož byl jeho vůdcem vypoklonkován...

*30*

 

Hned jak Kořínek a Kaňka odešli, už najedený Martin začal uvažovat,

kam by hlavu složil.

Vyhlédl si husté houští, ale než se vedral dovnitř, docela se poškrábal.

Vylezl radši ven. Na volném prostoru se mu nechtělo zůstávat,

aby si ho nevšiml vlk, případně rys. Pak ho osvítilo…

„U sta hromů, půjdu domů do svojí salaše,

tam nikdy žádný vlk na návštěvu nezašel.“

Zorientoval se podle už skoro zapadajícího slunce a tryskem se rozběhl.

 

Chodili po lese a volali, leč marně. Odpovídala jen ozvěna.

Ze sluníčka už byl nad lesem vidět jen načervenalý střep,

když se čtveřice marně hledajících sešla u přivázaných koní,

jak bylo předtím domluveno.

„Jsem celá promočená, ale nic jsem neviděla,“ hlásila hokynářka.

„Já se taky bořil po kolena, ale také nic…“ povzdychl si Kamil.

„Víc toho dnes už neuděláme, za chvíli se už navzájem nerozeznáme,“

zazvonil čarodějův hlas. „Zvu vás všechny do svého příbytku,

hned ráno začneme další obhlídku.“

„Kdepak asi čarodějové sídlí?“ usmál se Kamil.

„A jakpak si asi bydlí?“ mrkla Jarmína na Librunku.

„Však to hned odhalíte“, pokynul jim Hromďas rukou,

jako by jim dával přednost ve dveřích.

Když byli všichni včetně koní před ním, jen si utrousil pod fousy:

„Vlastně neodhalíte, neb nic neuvidíte.“

Mávnul pláštěm, celou skupinu zahalil roj jisker, a najednou byli všichni pryč.

 

Martin stlačil tlamou kliku a vešel do svojí kuchyně.

Otráveně se koukl na pec, kde stál hrnec se zbytkem guláše.

V duchu se napomenul.

„Zapomeň na to ...na pec, už nejsi masožravec.“

Ve džberu bylo naštěstí vody po okraj, tak se zhluboka napil,

rozložil se na prkenné podlaze a zvolna usnul.

 

 

*31*

 

Uvnitř veliké místnosti to vypadalo ohromně zajímavě.

Všude kolem stěn byly rozvěšeny látky a závěsy různých barev.

Temnotu zahánělo velké množství svící a krb,

jehož plameny sálaly a vyhřívaly prostor před sebou.

Na policích ležely hromady knih.

A těch zvláštních nástrojů kolik se v různých zákoutích povalovalo.

 

„Jak jsme se tak rychle dostali až sem…?“ kroutila hlavou Librunka.

„Aby si všichni oddychli, tak jsem to kouzlem trošku urychlil.

Cesta je dlouhá a nezáživná.“

„Kouzlem a potají?“ pokýval hlavou kovář,

„já viděl jen, jak se světla a barvy míhají.“

„Ta světla byla prapodivná a i protivná…“ dala ruce v bok Jarmína.

„Neříkejte, že to bylo snad nějak zlé. Velká rychlost si prostě žádá své,“

mávl Hromďas rukou.

„Ale…“ ohradila se hokynářka, ale čaroděj ji přerušil.

„Uzavřeme to s tím, že cesta měla spád.

Teď vás jídlem pohostím a pak ukážu, kde se bude spát.“

Pohnul zápěstím a na stole se objevilo přehršle dobrot.

Všichni měli hlad, a tak se bez reptání pustili do večeře.

Všichni vlastně ne.

Čaroděj jen zobnul z misky plné oříšků a začal obcházet

okolo té svojí převeliké čarodějnické místnosti.

Když se od stolu hodujících vzdálil, uslyšel:

„Koho zajímá, že mám hlad až koulím očima.

Žaludek tak strašně kručí, až mi v hlavě hučí. Slyšelas…?“

otočil se Ferda k Bělce.

„Za chvíli už půjdou spát a já mám hlad!“ Zařičel a naštvaně odfrkl.

 

Čaroděj se zastavil před valachem.

Pak se pousmál, dal mu dlaň na čelo a vnitřním hlasem promluvil:

„Tak ty rozumíš lidské řeči koníčku? Zvláštní a překvapivé…“

„Ano, rozumím každému slovíčku.“

„A dříve?“

Co si pamatuji, tak od narození, ale nikdo to neocení, 

protože mluvit jako člověk neumím.

Ale… jak je možné, že mi rozumíš a přitom koňskou řečí nemluvíš?“

„To proto, že jsem čaroděj. Teď ale povídej… co se stalo,

kam zmizel tvůj pán…?

Co se stalo? Sám se ptám, ale ...tak tedy poslouchej.“

Ferda se hodně zeširoka rozpovídal…

Když skončil, Hromďasovi na čele přibyly tři nové vrásky.

Mezitím už bylo po večeři.

Všichni dostali své místo na spaní a za chvíli se místností

ozývalo jen klidné oddychování.

---