Tip (nejen) na čtení

http://www.novaforma.cz/modules.php?name=News&file=article&sid=50

http://www.stahuj-knihy.cz/stahujknihy/eshop/3-1-PROZA/0/5/328-Moosova-Jarmila-Az-rozkvete-kamen

UKÁZKA Z KNIHY:

„Páni, to je vůně! Co dobrého vaříš, miláčku?“ vrhne se Boris na moji levou krční tepnu v domnění, že si nevšimnu tichého řinčení lahví v tašce se zeleninou a pečivem.
„Neříkala jsem, že potřebujeme rum a vodku,“ dílem káravě, dílem naoko smířlivě obrátím oči v sloup.
„Měli zrovna ve slevě, no nekup to! Vzal jsem také petku coly, namíchám ti, lásko, s rumem,“ přisaje se znovu na tepnu a já jihnu, jihnu... už mě ani nenapadne ohrozit příslib večerního umírání a dokonce se mi na nabízený drink sbíhají sliny.
„Zapálíš mi cigaretu?“ rezignuji na čelní útok a opouštím sporák.
„Tobě? Je mi vždy největší ctí!“ žehlí Boris kauzu chlast a zapaluje nám oběma.

Na laciné lichotky neskáču. Už to dobře ví. Jsou však stále ještě chvíle, kdy moji imponující velkorysost dovede ocenit. Nesnáší hysterický cirkus. Sám aktivním iniciátorem chystání lože se mě dotýká rukama, nohama, je to vulgární a dráždivé zároveň, snažím se potlačit svoji vnucenou prudérii a považovat prsty jeho nohou v mých kalhotkách za zcela přirozený projev lidské sexuality. Učím se přijímat nepoznané se sebezapřením oplátkou za výuku v líbání.

Líbáš jako bůh,“ teatrálně se navzájem oceňujeme ukradeným titulem známého filmu a smějeme se bláznivě, když mi přidržuje boky, aby udržel má gigantická ňadra v bezpečné vzdálenosti od svého obličeje. Když zadusit, raději fenomenálním orgasmem.
„Nic o mně nevíš. Jsem černý anděl. Se mnou chodí smrt,“ přerývaně slabikuje v předorgasmické křeči, „nehraj si se mnou, nebo zahyneš.“ A já se dál a víc a silněji nabodávám na kousek těla, který v tom okamžiku miluji nad jeho zbytek. Slova, která mi nahánějí strach, se pomalu a jistě roztápějí v prýštících tělních tekutinách.

„Ireno, pomoc! Musím se ho zbavit.“
„A kterého z těch čtyř?“ neztrácí Irča svůj pověstný humor.
„Prosím tě, teď není čas na pošklebky. Myslím to vážně. Klement mi dělá žárlivé scény, když spolu tancujeme. Copak jsem mu něčím povinovaná? Zaplatila jsem si kurz tanečních, nic víc.“
„Kamarádko, dovolím si malou připomínku: oběma nám od samého začátku bylo jasné, že jdeme především lovit chlapy. To si vážně myslíš, že oni si chodí zatancovat? Nebuď naivní.“
„No dobrá, ale jsem snad jeho majetek? Mistr přece neurčil žádné pravidlo: koho lapneš první den, od toho se celý půlrok nehneš.“
„Neurčil, to je fakt, ale ty se mu divíš, že se tě drží jako klíště? Podívej na všechny hrůzy kolem. Jim vážně píská poslední mašinka. Spíš už dávno dopískala, jen si toho dámy jaksi nevšimly, řekla bych.“
„Ale no tak, nebuď bestie. Jsme na tom všechny stejně.“
„Žádná bestie. Tvrdá realita, děvče,“ trvá na svém Irča a nekecá, to vím.
„Dobrá, dobrá. Řekni mi ale, co mám dělat? Poraď! To mě teď zajímá víc než nějaké stoleté parní lokomotivy.“
„Co já vím... začni s ním mluvit o finančních problémech, že máš strašně málo peněz. To zahne kramle každý.“
„To je teda rada! Vždyť je to vlastně pravda. O tom nikomu neřeknu ani půl slova, kdyby mě mučil!“
„Aha, paní hrdá. Promiň, zapomněla jsem. A co třeba, že jsi těhotná? Kurz nám běží třetí měsíc, to je akorát správná doba, kdy se gravidita s jistotou pozná. Neboj, nevezme si na triko cizí dítě.“
„Bože, ty jsi pitomá. Že já se tě vůbec na něco ptám.“
„Tak já už nevím, co by sis představovala,“ odsekne Irča zlověstně.
„No, abych pravdu řekla, něco mě teď napadlo.“
„Neříkej... teda říkej!“
„Přeber mi ho. Frontálním útokem. To zvládneš. Hravě, ne?“ pokouším se o příměří.
„Dájenko, moc dobře víš, jak tě mám ráda, ale tohle po mně nechtěj. Pro mě už je tak nějak tvůj. Tohle nepůjde, fakt ne.“
„Ježíšmarjá, tak co mám teda dělat?“
„Vydržet se to nedá? Už máme skoro půl kurzu za sebou."
„Za sebou? A to mě má uklidnit? Jenomže ještě taky půlku před sebou, a navíc teď ke všemu tu horší!“ zavyju zoufale.
„Počkej, už to mám. Něco mu nakukám.“
„Ireno, ty máš za lubem lumpárnu, já to na tobě poznám.“
„Hele, chceš se ho zbavit nebo ne?“
„No jasně, že chci!“
„Nech to na mně.“
„Začínám mít větší hrůzu z tebe, ranařko.“
„Klid. Nebude to bolet tebe ani jeho. Spolehni se.“
„Jen aby,“ snažím se zahnat dotěrné myšlenky.
„Ale ztratíš tanečníka, nevadí? Budeš zbytek kurzu chodit sosat na bar nebo jak?“
„Nene, nebudu. Paní Noháčkovou odvezli se žlučníkem a ten její Prskač teď rotuje mezi všemi. Ani sis nevšimla. Od té doby, co se ti podařilo sbalit dlouhána, máš všechny smysly v pohotovosti jenom pro něho.“
„Páni, to je jméno: Prskač! Kde se to bere, nevíš? Kdo to vymýšlí?“ snaží se Irča odvést moji pozornost od načatého tématu.
„Někde jsem četla, že v dávné minulosti jména vystihovala vlastnosti dané osoby. V podstatě je to něco podobného jako u indiánů,“ zkouším ji obdařit smysluplnou odpovědí.
„To abys začala chodit do tanečních v pláštěnce nebo s deštníkem, ať tě Prskač nepoprská. Jsi si jistá, že to byl žlučník?“
„Jaký žlučník zase?“
„Přece paní Noháčkové. Třeba už ho měla plné zuby. Vlastně, co to kecám, plný dekolt jeho slin!“
„Vyrosteš ty někdy z puberty? Asi sotva, viď?“
„Na tuty, jen co mi půjdeš vzorem. Jsi starší, děvenko,“ vysmívá se mi.
„Nech si to! Drbeme Prskače nebo mě?“
„Sorry, musím si aspoň rýpnout, když už vypadám jako tvoje starší ségra. Pěkně mě to žere, to mi věř.“
„Ach, můj bože, s kým jsem se to dala spolku?“
„Vrána k vráně sedá!“ zasměje se Irena a nemohu nepostřehnout, že se jí v hlavě líhne plán vskutku ďábelský.

Jestli se vrátím
na malou jen chvíli
abych ti dala ruku na čelo
vytáhnout horkost

cíl jsme nedobyli
nejednou dítě uvnitř brečelo
že takto ne
že tak to smyslu nemá
že chceme víc
co nemůžem si dát

zborcená duše
hluchá
slepá
němá
den po dni ztráta
touhy
pro návrat

jestli se vrátím
(v myšlenkách svých jenom)
zůstane pocit
co se zdařilo

uprosím nebe
ať smažu tvé jméno
anebo aspoň změním

na bílo