|
Teď už by tu přece neměla být bolest...
... ale cítím ji všude. Pálí mě dlaně i chodidla, a při každém nádechu mě nevýslovně zabolí celé tělo. Nedokážu nesténat. Kde to jsem?
Něco slyším, vzrušené tlumené hlasy... "Podívejte, probírá se!" Poznávám je...
Zprudka otevírám oči, rozhlížím se. Lože v rohu místnosti, spoře osvětlené olejovou lampičkou, za oknem tma, a nade mnou se sklánějí známé ustarané tváře. Někdo se jemně dotýká mé ruky, ovázané plátnem.
"Mistře, ty žiješ! Tisíceré díky Bohu..."
Žiju? Něco není v pořádku, nic není v pořádku. Takhle to přece nemělo být...
"Co se se mnou stalo?"
Mluví jeden přes druhého, překřikují se... musím se usmívat.
"Mysleli jsme, že jsi mrtvý... všichni si to mysleli... když tě sejmuli, odnesli jsme společně tvé tělo sem do domu a plakali nad tebou... a pak jsme viděli, že dýcháš! Ošetřili jsme Ti rány, uzdravíš se... jsi v bezpečí!"
Zkouším přemýšlet, upamatovat se: Proč se nenaplnilo, co bylo psáno? Tys mě poslal a vedl a já činil skutky ve Tvém jménu, a v Tvém jménu jsem měl nyní odejít. Prošel jsem cestu, kterou jsi mi určil, a právě teď jsem měl pít z kalichu ve Tvém království. Místo toho jsem zde, a oni říkají, že v bezpečí. Jak se mýlí...
Mimoděk zvolám, až sebou všichni trhnou: "Ach Otče, proč jen jsi mě nechal žít!"
Hledím do tváří svých učedníků, jsou vylekané, nechtěl jsem je zarmoutit. Snažím se mluvit mírněji: "Přátelé moji, byl jsem rád mezi vámi, ale mé dílo zde již bylo dovršeno. Předal jsem své učení vám, abyste ho šířili po okolí a hlásali mezi zástupy. Mé místo již není na tomto světě!"
Postávají okolo mne, dívají se jeden na druhého. Teď se mezi nimi vynořuje útlá dívčí postavička, prodere se k mému loži, pokleká a tiskne ústa k mým pažím.
"Můj dobrý, drahý mistře, neodcházej! Prosím tě pro všechno, co je mi na světě drahé, zůstaň tu s námi! Zůstaň se mnou, já tě potřebuji..."
Hledím na ni s dojetím, ale zavrtím hlavou. "Není to možné. Je mi to líto, ale není to možné... nepatřím tobě, patřím cele svému Otci a k němu náležím. Najdeš si dobrého muže, budeš šťastná!"
Děvče se usedavě rozvzlyká. Přistoupí Jan, nejmladší z mých učedníků, a ona se mu schoulí do náruče. Jan se na mne prosebně zadívá.
"Pane, odpusť mi mou smělost, ale buď k ní shovívavý! Ona je... v požehnaném stavu, víš?" dokončí ostýchavě.
Vytřeštím na ně zrak. "Magdaleno... říká pravdu?"
"Ano, je to tak... už tři měsíce," zašeptá. Upírá na mě oči plné slz, mluví dál, já ale už nevnímám, mé nitro naplňuje pocit zoufalství. Zmítám se na loži, nedbaje bolesti svých ran, a křičím hlasitě:
"Tak proto! Proto jsi mě nepřijal k sobě, proto jsi mě opustil... jsem vyvrhel, nejbídnější z hříšníků!Tys mě, jediného mezi všemi, vyvolil a vyznamenal, a já Ti nedokázal dát celou svou duši... zklamal jsem Tě, zradil jsem Tě... Neprosím za odpuštění, nezasloužím si slitování, sešli na mě ta nejhorší muka! Můj hřích je nedozírný..."
Stojí kolem jako zkamenělí, jen Magdalenino tělo se otřásá vzlyky. Obracím se k nim:
"Na kolenou vás prosím, ztrestejte mne, ukamenujte mne! Nenechte mě žít s touto hanbou..."
Pojednou z hloučku vykročí Šimon zvaný Petr, usedá na okraj lože a konejšivě mi pokládá ruku na rameno. Promlouvá ke mně klidným, rozvážným hlasem:
"Pane, vyslechni mne! Blouzníš, máš horečku, ztratil jsi mnoho krve... Vzpomeň si na své učení! Hlásal jsi lásku k Bohu, ale říkal jsi snad, že se pro ni v našich srdcích nesmí najít místo pro lásku k člověku? To, co se stalo, není hřích... a je-li, bude Ti odpuštěn. Na světě není člověka, který by nezhřešil. Jen věřit v milost Boží je třeba!"
Jan se přidává: "Když nám Magdalena sdělila tu novinu, naše srdce byla naplněna radostí, a jásali jsme, neboť od té chvíle jsi nám byl ještě bližší a dražší. Pocítili jsme, že jsi jen muž, že máš stejné city jako my..."
I ostatní se osmělují a přitakávají, snaží se mi dát všemožně najevo svou přízeň. Naslouchám jim, a chápu se jejich slov jako spásy, vlévají mi do duše klid. Lidé... věděl jsem, že jsou dobří, ale nikdy jsem si neuvědomil, že je potřebuji. Vzhlížel jsem k jedinému, a je jsem vedl, jako pastýř vede své stádo. A teď se role obrátily...
Pozvedám se na loži a promlouvám k nim: "Bratři moji, nevím, jak vám poděkovat. Jsem rád, že vás mám, že tu s vámi mohu být! Pomohli jste mi, dodali jste mi sílu a já chci dál nést svůj úděl, ať je jakýkoli, chci žít ve víře a v pokoře, nevyvyšovat se nad druhé. To, k čemu jsem byl povolán, jsem již dovršil, a od této chvíle jsem pouze jedním z vás."
Zarazím se. "Lidé ale čekají na moje zmrtvýchvstání, třetího dne... když se nedočkají, budu prohlášen za lháře a podvodníka, a celé mé poslání vyjde vniveč!"
Řeči se znovu ujímá Petr. Odkašle si a vážně praví: "Můj pane, přemýšlel jsem, zatímco jsi ležel v mrákotách, a mám návrh. Dovol nám, abychom světu zvěstovali, že jsme tě viděli vstupovat na nebesa!"
Vytřeštím oči: "Petře, to je ale lež! Víra nemůže být založená na lži!"
Vrtí hlavou. "Co se stalo, je vůle Boží, a my musíme nalézt nejlepší řešení. Není to lež, je to jen způsob, jak lidem sdělit skutečnost. I ty jsi k nim mluvil v podobenstvích, aby pochopili, a konal jsi zázraky, aby uvěřili!"
Obrací se k ostatním: "Souhlasíte, bratři? Povíme světu společně o tom velkém zázraku, který se stal?" A všichni do jednoho zvedají ruce na znamení souhlasu, všichni jsou odhodláni nést vinu křivého svědectví a pykat za ni.
Sedím opřen v poduškách a přemýšlím, Magdalena objímá moje nohy. Mám ještě celé dva dny na rozhodnutí. Je sobota, 8. dubna, a za okny svítá...
|
Písmák 