Obyčejný člověk

 Obyčejný člověk

„Věřím svým ovečkám. Nejsou všechny špatné. Najde se mezi nimi spoustu dobrých.“

Pán Vonk se pobaveně zasmál. „Opravdu? Já si naopak myslím, že jsou nepoučitelní. Už by to mělo přijít... apokalypsa.“

„Musím být trpělivý.“

„Pořád ji oddaluješ. Ale oni jsou... jsou to prostě lidi. Ta tvá velkodušnost... díky ní si z Nostradámuse udělal obyčejného žvanila.“

„Pořád doufám... cítím, že už jsou lepší. Zajímají se jeden o druhého... o dobro...“

„Ale nebuď naivní. Ten tvůj božský optimismus mě moc baví. Pojď, vsadíme se. Sestup na zem a uvidíš.“

Tým Late night show MM se sešel k poradě jako každé pondělí. Proti jejich pořadu nasadili obdobný na konkurenční televizi. Jejich pořad byl koncipován tak, že známý moderátor Martin Matějka musel nejdřív zjistit, kdo je host, který má masku a potom, když ho odhalí, zavalí hosta nemilosrdnou palbou sarkastických otázek, invektiv a útoků. Ale s jemným humorem a grácií.

Minulý měsíc se zavedla nová technologie měření sledovanosti televizí. Jednotlivým peoplemetrům odzvonilo. Nová technologie byla přesná a co víc, dala se sledovat už v průběhu vysílání. Ihned věděli, jak na tom se sledovaností jsou. Tým Late night show MM vyzval konkurenční televizi a jejich show na přímou konfrontaci. Šlo o duel v přímém přenose. Ve studiích obou televizí byly umístněny velké monitory s číslicemi sledovanosti.

Hosté v obou show byly vesměs podobní. Vrahové, křiví politici, pochybné celebrity, obhájci vrahů, tuneláři. Obě show měla obrovskou sledovanost. Rivalita mezi jednotlivými týmy přerostla dokonce v otevřenou rvačku, když se náhodně potkaly v jednom pražském baru. Až později vyšlo najevo, že vše bylo připravené jedním bulvárním deníkem, jehož jeden redaktor lidi z obou týmů pozval na oslavu svých narozenin. Byla z toho velká aféra, ale o to vzrostla rivalita.

„Musíme je rozsekat, musíme přijít s někým, kdo z těch teploušů udělá závistivé vysušené ropuchy!“ hřímal vztekle Martin Matějka, kterého zdobil kolem pravého oka velký monokl. Maskérka si bude muset dát zvlášť záležet.

„Pánové,“ obrátil se na dva dramaturgy pořadu. „Jestli mi nevykouzlíte nějakej trhák... tak vás roztrhnu!“

„Bohužel, tentokrát to nezáleží na nás,“ řekl Martin Hapala.

„Jak nezáleží na vás? Co to je za blbost? Jste dramaturgové, nebo co jste? Klapky?“

„Ne. Ale majitel si přeje speciálního hosta.“

„Majitel? Pán Vonk? Ale ten se přece do pořadů nikdy nepletl! Co tak najednou?“ Moderátor ale ztlumil, přece jenom se jednalo o majitele televize a ještě k tomu velmi podivínského.

„Aha... takže hosta vybral pán Vonk. No dobře a víte aspoň, o koho jde?“

Oba dramaturgové zavrtěli hlavou.

„Hm. Tak to jsem zvědavý.“

Host míval na sobě nějakou gumovou masku obličeje nějaké známé postavy, nebo osoby, či pohádkové figurky.

Tentokrát se host objevil se v masce moderátora.

Moderátor Matějka to přivítal úsměvem. „To je dobré, dnes s mi tato maska velmi velmi líbí,“ snažil se zavtipkovat a komparsisté se povinně dle pokynů asistenta režie zasmáli.

„Takže vítám naše diváky zde ve studiu, vítám diváky u televizních obrazovek a vítám našeho hosta. Dobrý den, pane neznámý, cítíte se dobře v té masce?“

„Je to... takové zvláštní. Ale jde to.“

„Fajn, kdybyste se nám začal dusit, tak zamávejte oběma rukama. Takhle. Jako kachna.“

Povinný divácký smích.

„To mám dělat kachnu?“

„Když se budete dusit, kachna se hodí. Pochopte, že bychom neviděli, kdybyste nám začal rudnout. A když už jsme u toho rudnutí... nebyl jste náhodou ve straně? Nemáte někde pod polštářem schovanou členskou legitimaci?“

Povinný divácký smích.

„Ne. Nemám.“

„Dobře. Takže si vás trochu proklepneme. Povězte nám o sobě. Jste známá osoba?“

„Svým způsobem... ano.“

„Svým způsobem, říkáte. Takže jste propírán v médiích?“

„Ano.“

„Je to negativní?“

„Nemyslím.“

„Takže pozitivní.“

„Vesměs.“

„Mají vás lidé rádi?“

„Jak kdo.“

„Jak kdo. No to jsme se toho moc nedozvěděli. To je skoro jako u každého. I když já jsme myslel, že jsem výjimka a všichni mě milují, ale není to pravda, není. Třeba jeden moderátor...“ dotkl se svého oka.

Matějka narážel na rvačku v baru a svůj monokl.

Povinný divácký smích.

Sledovanost na obrazovce byla vysoká, něco kolem milionu a půl.

Moderátor začal pálit na svého hosta jednu otázku za druhou. Ale nedokázal rozpoznat, kdo to je a co vlastně dělá, nebo čím je známý. To se moderátorovi ještě nikdy nestalo. Čas běžel, už dávno měl svého hosta bombardovat svými vtipnými poznámkami.

Sledovanost začala klesat. Už byla pouze milion dvě stě tisíc diváků.

Moderátor ztrácel kontrolu. Byl rozčilený. „Tak kdo kruci jste?“

„Já? Já jsem obyčejný člověk.“

„Obyčejný člověk? A co tady děláte? Co tu chcete?“

„Chci šířit lásku.“

„Lásku? Vy mě bavíte, poslouchejte... vy jste z nějaké sekty, nebo ano?“

„Nejsem z žádné sekty. Jsem prostě jenom obyčejný člověk.“

„Obyčejný člověk... poslyšte, to bude určitě nějaký chyták od dramaturgie. Konec konců máme prvního dubna... jasně, tentokrát jsem za kavku já.“ Otočil se do kamery a zahrozil prstem. „Vy!“ usmál se samolibě. „Já na to přišel.“

„O žádném chytáku nevím.“

„Ale nepovídejte. Dobře, tak budeme hrát tu hru. Ale já si dám pozor, mě nedostanete.“

„Já vás nechci dostat, nikdo vás nechce dostat. To je ono, lidi pořád chtějí dostat jeden druhého. Chcete se ošulit, přechytračit, podvést, říkáte do očí něco a myslíte to úplně jinak, proč to děláte?“

Moderátor se podíval na monitor a během několika sekund sledovanost spadla skoro o dvě stě tisíc diváků. Moderátor se začal potit. Otočil se k hostovi a nejraději by mu masku se svou podobiznou okamžitě serval.

„No tak nebuďte naivní, nejste malé dítě, každý to dělá.“

„Ale to je přece hrozné! Copak nemáte výčitky svědomí?“

Sledovanost klesla na osmset tisíc. Takhle nízko nikdy nebyla.

„Chlape, vy mě děsíte. Výčitky kvůli tomuhle? Co vás nemá. A ostatně. Já se mám ptát vás. Já musím zjistit, kdo jste. Co děláte.“

„Ale to vám klidně řeknu. Já mám rád lidi.“

„Počkejte, počkejte. Vrátíme se pěkně ke scénáři. Já se budu ptát.

„Heleďte, pravidla jsou jasná. V této fázi, já se ptám a vy odpovíte ano nebo ne. Jasný?“

„Ano.“

„Fajn. Takže chodíte s nějakou celebritou?“

„Ne.“

„Zabil jste někoho?“

„Ne.“

„Figurujete v nějaké politické kauze?“

„Ne.“

„Jste umělec?“

„Ne.“

„Jste bohatý?“

„Ne.“

„Máte nějakou úchylku?“

„Ne.“

„Měl jste mediálně známou manželku?“

„Ne.“

„Milenku?“

„Ne.“

„Jste nějaký podvodník?“

„Ne.“

„Vynalezl jste něco?“

„Ne.“

„Ukradl jste něco?“

„Ne.“

„Sakra, tak čím jste zajímavý?“

„Ničím. Vždyť to říkám. Jsem obyčejný. Jenom chci, abyste se měli rádi. Chci kázat lásku, bratrství, odpuštění, pokoru.“

Sledovanost klesla na pět set tisíc.

„Prosím vás, koho tohle zajímá. Podívejte se na sledovanost, jak klesá. Musíme přece něčím diváky zaujmout... prý láska, bratrství. Tak co by... máte aspoň v rodině nějakého kriminálníka?“

„Ne.“

„Sakra tak nepřejel jste aspoň někoho známého?“

„Ne.“

Moderátor se podíval na klesající ukazatel sledovanosti a začal se potit. Moderátor začal být zoufalý. Byl v koncích a zoufale vykřikl:

„Zabil jste aspoň někdy otravnou mouchu?“

„Ne.“

V té chvíli se to stalo. Sledovanost byla nulová. Nikdo se už na show nedíval. Peoplemetry ukazovaly naprosto jednoznačný výsledek. Sledovanost show byla jednoznačná 0. Rozhostilo se ticho. Režisér pořadu zíral na monitor s nulovou hodnotou a snažil se dýchat zhluboka, aby se zklidnil. Pak dal apaticky znamení. Kamery se vypnuly a na monitorech střihové režie byla tma. Všude vládla rozpačitost. A ticho. Koukali po sobě a nevěděli, co mají dělat. Potom se všichni jako mávnutím proutku zle podívali na toho obyčejného hodného člověka. Režisér na něho ukázal, chtěl něco říct, ale nakonec nedokázal ze sebe vypravit ani slovo. Jenom neartikulovaně chrčel a nenávistně toho obyčejného hodného člověka prošpikovával žhnoucím pohledem. Moderátor jakbysmet.

Druhý den pán Vonk pokrčil rameny. „Já Ti to říkal.“

„Vždyť já lidem tak důvěřoval. Doufal jsem, že... ale asi jsem neodvedl tak dobrou práci.“

„V tom to není.“

„Hm. Modlí se ke mně, ale žijí s tebou.“

„Ano. Je to tak. Takže uznáváš, že už nastal ten čas...“

„Ano. Už nastal ten čas.“

„Kdy to přijde?“

„Brzy. Už brzy. Velmi brzy...“

K O N E C