Blondýnka jde po ulici

Blondýnka jde po ulici, má vysoké podpatky a ulice je plná kočičích hlav, bodce se zabodávají do žlábků mezi dlaždicemi. Blondýnka je nezletilá, nemyslí na svoje rodiče, aby měla dospělejší výraz v očích.

Cizinec s bílou šálou kolem krku, ležérně stojí a přitom se dívá do mapy a chvílemi po okolí, jakoby nebyl ztracený, jakoby si jen četl detektivku. Přemýšlí, jestli si zapálí cigaretu, rozhoduje se, jestli se má stát kuřákem, myslí na náměstí svatého petra a myslí na cigaretu a na nohy blondýnky, které by chtěl vychutnat například prostřednictvím cigarety, musela by být bez filtru, filtr by všechen dojem zkazil, filtr představuje ty její otřesné lodičky, okopané, dětské lodičky růžové a opravdu nijak zahraniční. On by jí ty lodičky tak rád sundal a vychutnal si nohy jen tak, od spodu až na horu, kde noha končí a začínají zajímavé věci.

Blondýnka neuměla pořádně ještě chodit, myslím na těch podpatkách, byla jako by se znovuzrodila do nového věku a učila se. Stejně tak to bylo o mluvení s cizími muži, raději měla cizince, protože se mohla jen hihňat a ono to stačilo. Neuvědomovala si to, ve svých představách se viděla trochu jinak, v odrazu ve výloze viděla cizí paní, starší, elegantní, a ona si bláhová myslela, že vidí odraz sebe sama. Nemyslela na rodiče, ale zahlédla svou babičku, jak obléká sochu uprostřed náměstí.

Je to jako ve skutečném životě, babička dělá ostudu, blondýnka je ještě trochu malá a cizinec skončí dnes večer v motelu sám.