Mejdan

                             Mejdan

    Je klasický říjnový usmolený den. Majka má blbou náladu. Mamka s tatou se zase pohádali, je pošmourno, nedostala krámy a právě jede do té protivné školy. Zamračí se za okénkem rodinné škodovky. „Nevrť se a naviguj.“ Zavrčí otec. „Chm.“ A ještě Vladěna! Ta kráva, co jí přebrala Vlastíka z osmičky. Oči by jí vyškrábala. Divoce zatne pěsti a zaskřípe zuby. Otec si  zaťuká na čelo. Ke všemu se dalo do deště. Bída, běs.

    Za pět minut zvoní. Majka vyleze z kolárny a zvolna dokuřujíc cigaretu, loudá se promáčeným dvorkem zpět do školy. Ve dveřích div nevrazí do Standy a jeho bratra Honzy. Standa je nový idol sedmičky. Vysoký, pěkně stavěný atlet s něžnýma modrýma očima a rukama klavíristy. Honza je jeho dvojče. Jeho rysy jsou však hrubší a oči hnědé a jakoby zvláštně zasněné. Přistěhovali se v létě čert ví odkud a nikdo je ještě moc neznal. A jak by některé chtěly, jé je. „Ahoj Majko,“ usměje se na ni Standa, „zrovna jsme tě hledali.“ – opravdu vysloví jsme. Hm to ti tak sežeru. Pomyslí si Majka. „Co chceš, né pičo?“ odsekne a mohutně natáhne posledního šluka. „Chtěli jsme tě pozvat.. “ „ ..na večírek.“ dokončuje Honza. Oba se tváří vážně, ale v očích mají pobavení, a ještě něco? Majce se zatočí hlava a raději vyfoukne kouř. „A proč zrovna mě?“ ptá se ostražitě. „Protože tě sežerem..“ „protože tě strašně žerem.“ Přerušuje Honzu Standa a nasadí znovu svůj nezničitelný úsměv. „ ..a myslím, že bys tam z dobrejch holek chyběla jediná.“ pokračuje. To snad není pravda. Myslí to Standa vážně? To bude jistě nějaká bouda. reaguje ta lepší, střízlivější část Majky. Ale co. V nejhorším se zase ztrapní. „A kdy se začíná?“ slyší se ptát.

    Kluci bydlí v polorozbořeném činžáku u náměstí. To je zvláštní. Vypadají docela blahobytně, oblékají se tak moderně a bydlí v takové barabizně. Proč musí bejt každej slušně vypadající kluk buď hajzl, blbec, nebo pošuk, to teda Majka fakt nepochopí. Stiskne zvonek a z okýnka ve třetím patře vykoukne Honza. „Pojď nahoru. Už se nemůžem dočkat.“ hlásí a háže jí klíče. Majka vyleze do schodů, zouvá se přede dveřmi a poslouchá, odkud se ozývá mejdan. Ale nic. No třeba je tu první. Otvírá jí Standa. Její boty popadne a strčí do předsíně. „Ahoj. Vítej u nás.“ Říká a je strašně roztomilej. Dokonce jí pomáhá z kabátu. Cestou do obýváku míjejí kuchyňku, kde Honza umývá nádobí. Zazubí se na ni, zašklebí se a olízne si rty. Majka na něj vyplázne jazyk a jde si sednout k televizi. Obývacímu pokoji dominuje nízký široký stůl z naleštěného dřeva. Zbylý prostor je řešen jednoduše, leč vkusně. Standa náhle odněkud vytáhne deku a cpe ji okolo dveří. „Není přes to cítit kouř.“ vysvětluje. „A slyšet kravál.“ dodává Honza. „Nechceme přece, aby si sousedi stěžovali.“ usměje se. Srábci. ušklíbne se Majka. Určitě budou i zatemňovat. To bude teda úplnej supermejdan. „Kdy vlastně dorazí ostatní?“ ptá se. „Ty až příště.“ odvětí Honza. „Jo. Nejpozději příští hodinu.“ upřesní Standa a lehce se zamračí. Majka vyprskne smíchy – tváří se přitom jak její fotřík na hajzlu. Za chvilku už se všichni uvolněně chechtají. „Ty jsi číslo.“ hihňá se Standa. Majka klesne do polstrované pohovky a sáhne po připravené sklenici s drinkem. Standa jí však zadrží ruku a posune k ní sklenku jinou. „Pro tebe je tahle.“ říká. A opravdu. Na skle je malá papírová cedulka s jejím jménem. To už se Majka zase válí po stole. Začíná si myslet, že by to tu přeci jenom mohlo za něco stát. „Já se z vás počurám!“ dostane ze sebe a nechá se odnavigovat na záchod. Tam se záhy trochu odlehčí a trochu zklidní.

    Když se vrátí do obýváku, kluci jsou pryč. To je hloupé. Chvíli se bezradně rozhlíží, pak zaslechne z koupelny zvuk tekoucí vody. Zamyslí se, přihne si ze sklenky Majka a s nevinným úsměvem vstoupí do koupelny. Ve vaně leží Standa, plně oblečený a v kanadách a s nepřítomným výrazem kouří cigáro. Voda čvachtá uvnitř bot a dělá bublinky. Standa k ní otáčí prázdnou tvář. Majka vycouvá z koupelny. Nevěří. V obýváku jí zastoupí cestu Honza. Je pořezaný na tváři, nůž svírá stále v ruce. „Proboha cos dělal, vole?“ ptá se dívka už s lehkým nádechem hysterie. „Krájel rybu.“ odvětí Honza. „Svlíkni se.“ „Cože?“ „Si hluchá? Svlíkni se.“ řve Honza a odstrkuje ji dál do pokoje. Krev z tváře mu stéká v pramínku za límec. Z koupelny vybíhá po čtyřech Standa, jen v mokrých trenýrkách, a ňafá. „Tak svlíkej se ty kurvo.“ opakuje Honza. „Nebo tě zabiju.“ dodá. Majka na něj kouká jak zvířátko na hada. Pak pomalu odloží mikinu. „Jen pokračuj.“ usměje se Honza. Vypadá na chvíli skoro jako člověk. Standa vesele pobíhá kolem a slintá na koberec. Vypadá skoro jako magor. Majka pomalu, ztuhle odkládá oděv. U podprsenka se zhroutí a rozpláče. Kluci náhle vybuchnou smíchy. „No to mne podrž…“ brečí Standa a dočista zapomíná slintat. Honza se svíjí na zemi a bodá nožem do koberce. „To je psina.“ tlemí se. „Vy kreténi! Pitomí kreténi.“ vykoktá Majka ještě rozechvělým hlasem. „Blbí chlapi.“ Spěšně se obléká. „Tak už nestresuj.“ ozve se po chvíli Standa. Dívaj se na ni jak na nemocnýho papouška. „ Se toho tolik nastalo, ne? Dej si drink.“ Majka se dotáhne ke stolu, naráz do sebe naklopí obsah sklenice a zapálí si cigáro. Kluci následují jejího příkladu a Standa hbitě dolévá sklenky. Nad druhým longdrinkem se Majka konečně trochu uklidní a skoro napjatě čeká na první příliv alkoholické euforie. Hmm. Alespoň pití není špatné. Kam se hrabe domácí vaječňák, co matka schovává v prádelním koši. Tělem ji proběhne lehké zachvění a záclony se vlní tak zvláštně.. Tichá podbarvující hudba dostává úplně jiné dimenze. Kluci sedí zahaleni v oblaku cigaretového dýmu a po chvíli si uvědom, že se oba dívají na ni.

     Náhle se ozve zvonek a Standa vyběhne otevřít. To budou ostatní. uvědomuje si Majka a uleví se jí. Už si začínala připadat pěkně prkenně. Dveřmi však za Standou vstupuje neznámý chlapík v černé kožené bundě. Přehodí ji přes pohovku gestem zcela nenuceným. „Tak co?“ otočí se na kluky. „Už by to mohlo stačit.“ říká Standa po krátké konzultaci s hodinkami. Vyndá ruce z kapes a jde k ní. Majka náhle s úděsem zjišťuje, že se nemůže hýbat. „Tak to zase jednou dobře dopadlo.“ usměje se Honza. Přenesou ji z pohovky na stůl a zručně svléknou. „Hmm a co teď?“ promlouvá k ní Honza. „Teď ji sežerem.“ navrhne cizí chlapík. „A teď tě sežerem.“ potvrdí Standa.