Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seDeník a holotrop
Autor
horák
Deník a holotrop
24. 9. 98 - sobota (internát Integrované školy - Plzeň)
Po představení následovala malá přednáška o tom, co je holotropní dýchání a jaký může mít pro nás výsledek. Nechyběla instruktáž, co bude dělat tzv. „sitr" neboli asistent. Dýchá se ve dvojicích, jeden dýchá, jeden asistuje. Pěkně zodpovědná funkce - musí být ochranou, aby se dýchající nepřesunul na cizí místo, musí se nabízet, bude-li dýchající potřebovat kontakt, pomoc při zvracení, při cestě na záchod. O zvracení se hovořilo zřejmě nejvíce, protože je průvodním jevem čištění těla. Psychická špína odchází z těla fyzickou cestou.
Vrcholem večera bylo rozdělení se do dvojic. Celou dobu jsem uvažoval nad svým partnerem. Věděl jsem, s kým nechci dýchat. Bylo lákavé jít do dýchání s některou ze čtyř bezprizorních děvčat. Snažil jsem se však v sobě potlačit své choutky sexuální a zauvažoval jsem, před kým nejvíce bych se odvázal, ztratil zábrany, neboť to je základní podmínkou úspěchu. Potřebuji spíš mateřskou oporu než zrzku, před kterou se budu stydět dýchat i normálně. Vybral jsem si Hanku - 58 let, účetní, která se těžko vyrovnává se smrtí svých blízkých. Už dýchala několikrát a prý jí to pomáhá očistit se. U Hanky jsem věděl, že nebudou mě rušit žádné pudy, že vypadá dostatečně mateřsky. Z toho, co vyprávěla, bylo zřejmé, že dýchání má u ní bouřlivý průběh. Chci z této akce vyždímat pro sebe co nejvíce.
Dnes jsme začali v děvět. Na úvod jsme si jen povídali. O snech a tak. To jsme již seděli na karimatkách rozmístěných ve dvou řadách po místnosti. Vybral jsem si jednu v zadním rohu a Hanka, která přišla trochu později, měla hroznou radost. Prý toto místo má nejraději. Také přišla ve stejných teplákách. Určité souznění, signál, že vybral jsem dobrého partnera.
Dostali jsme ještě čas domluvit se na určitých signálech, kterými si může dýchající vyžádat pomoc od sitra. Dýchání začalo relaxací. „Položte se na záda, nohy kousek od sebe, ruce podél těla. Vnímejte části svého těla, které se dotákají země, uvědomte si sílu, která poutá vás k zemi, k Zemi. Vnímejte chodidla, nárty, lýtka ... bránici, která je hlavním dýchacím svalem, a svaly mezižeberní, které jí pomáhají. Ti, kteří asistují, se připraví, ostatním: šťastnou cestu!"
Standa zapnul kazeťák, z kterého se pod tlakem vyrojily tóny. „Nádech, výdech. Zhluboka. Á, ách, á, ááchch ..."
Hanka byla během dvou minut v tranzu, či jak to nazývat. Posadila se a hlučné nádechy a výdechy vystřídal křik, jako by jí někdo vrazil kudlu do zad. Chvíli na to si šáhla po mojí ruce, přitáhla si mě k sobě, já ji obejmul a ona se mi schoulila do náruče a začala brečet. Následovala etapa, kdy odhodila deku a v rytmu afrických bubnů křepčila a pěstmi bubnovala. Znovu nářek.
Na chvíli se schoulila a já ji přikryl dekou. Sitr může také pomoci s dýcháním tak, že přiloží ruku na hrudník, aby dýchajícího poněkud pobídl.
Na pobídku opět reagovala - posadila se a začala naříkat, naznačila, že chce tlačit na záda. Zatlačil jsem a ona se o mě vší silou - no, spíše silou ještě někoho dalšího - opřela. Musela mi přiběhnout na pomoc Martina, protože Hance začal tuhnout nepřirozeně krk. Začala chrchlat. Jako bychom jí ze zad vytlačovali vetřelce, který jí způsobuje obrovské bolesti.
A opět chvilička domorodých rejů. K tomu se i postavila. Následně opět ulehla a poněkud se zklidnila.
Měl jsem chvilku na to, abych sledoval ostatní. Sitři rozhodně neměli tolik práce co já. Většina dýchajících byla klidná. Jen Dan prožíval jakýsi boj sama se sebou a dávno již opustil svou podložku, čímž mohl ostatní ohrozit. Lenka lehce zaměstnávala Pepu. Zdeněk se vysvlékl do půli těla a nechal se chladit mokrým ručníkem. Později se zase nechal obléci a sháněly se deky, protože mu byla hrozná zima.
Nakonec jsme šli i na záchod. Dal jsem si Hančiny ruce do pasu a husím pochodem jsme zamířili z místnosti. Bylo to trochu nepříjemné, protože na chodbě si zrovna dávali kouřovou účastníci jakési konference. Padaly poznámky o výcviku slepců, neboť Hanka stejně jako většina dýchajících měla zavázané oči.
Po návratu z toalet chvilička klidu, načež následoval úporný zápas s čímsi. Já opět na zádech, ruce mě brněly, nohou jsem se opíral o zeď, abych to celé ustál. Do toho řev a suché zvracení.
Pak konečně klid. Ze mě lil pot. Schoulila si nás k sobě i s Martinou, která mi přispěchala opět na pomoc.
Zůstali jsme v místnosti úplně poslední. Ostatní po prohlédnutí Standou postupně sál opouštěli a na chodbě kreslili obrázky z cesty. Ti, co mohli se nezřízeně cpali drobným pohoštěním.
Když se i Hanka probrala, zbývalo deset minut do mého dýchání. Trochu jsem se napil, dvakrát si došel na záchod a testoval, jaké zážitky měli noví dýchači.
Lehl jsem si. Pod hlavu si dal polštářek, přes sebe spacák. Klapky na oči. „Šťastnou cestu!" Relaxace. Trochu škoda, že odpoledne vedla dýchání Martina. Neměla tak silný hlas. „Nádech! Výdech! Nádech! Výdech!" Hudba. Nejprve brnění v údech. Znám to z autogenního tréninku. Připadal jsem si, že létám. Pálení v končetinách a na břiše. Snad solar plexus. Hrozná pohoda. Hlavou se mi však honilo příliš mnoho myšlenek. Co řeknu ostatním? Nebyly to vyhozené peníze? Začal do mě vstupovat nějaký žár. Nelze popsat. Bránil jsem se tomu. Ruce mi trochu hrály v rytmu jakýchsi bubnů. Vedle mě hlučně dýchal Karel. A stále ten přísun čehosi z pravé strany Pak nějaký vjem. Prudce přiletěla větev s jeřabinami. Donutilo mě to rozhodit ruce. Nechal jsem je rozhozené a vstoupilo do mě snad všechno optimično světa. Rajský pocit. Dumal jsem, proč já jsem tím vyvoleným. Jak jsem dobrým, že zrovna mě si to vybralo, ale hned se mi promítly mé hříchy - na mé ženě, mých dětech i na studentech.
Pak chvíli pauza. Vnímal jsem, jak se chechtá Štěpánka a Petra naříká. A znovu ta pařba. Už dobrovolně jsem rozepjal ruce a znovu nabíral tu fascinující energii. Když to přestalo, stočil jsem se do klubíčka. Přestal jsem dýchat, abych nerušil vstřebávání energie do všech buněk svého těla. Cítil jsem, jak mě někdo nutí dýchat, ale já nechtěl. Pak to skončilo.