Deník a krásno

26 .8. 91 - pátek (kolej, Ústí nad Labem)

Dnes se většinu času připravuji na to, že se budu učit. Ve volných chvílích se učím. A teď si dám od učení chvíli pokoj. Zafilozofuji si.

Před šesti lety jsem do slohové práce napsal, že krásno je všechno, co stvořila příroda, než se jí do toho začal plést člověk. Učitelce, tehdy ještě soudružce, se to velmi líbilo a mou definici četla před celou třídou. Samozřejmě mě to potěšilo, ale časem jsem zjistil - no, co jsem to vlastně zjistil? Příroda stvořila člověka. Je člověk krásný? Ano, většinou snad ano. Človíček, když se narodí, je krásný. Úplně vidím ty jeho kraťoučký, tlusťoučký nožičky, nafouknutý bříško, bezzubou pusu ... a všichni do něj šťouchaj a říkají mu e, e - není tohle krásno?

Zde si má definice odporuje, protože člověka musel stvořit zase člověk, takže se do toho přírodě pletl. Je to zamotaný kruh. Člověk stvořil i vlastní hovno, ale stejně tak se dá říct, že hovno stvořila příroda, protože ke stvoření nového člověka i hovna přispěla genetickým kódem. Bylo dřív vejce nebo slepice? Udělám anketu ve svém okolí. Všichni řekli, že tvůrcem všeho je příroda. Jsou-li tři lidé reprezentativní vzorek, pak mohu napsat, že jsem překročil svůj vlastní stín a opustil šest let starou definici krásna, neboť zároveň se tento reprezentativní vzorek shodl na tom, že hovno rozhodně není krásný.

Nám se sice hovno krásný nezdá, ale máme množství tvorů, kteří by pro hovno šli světa kraj. Copak tito tvorové nemají právo na krásno? Fůj, to jsem materialista. Zvířata přece nejsou schopný cokoliv považovat za krásný - z tohoto pohledu by to znamenalo, že krásný je i to, co bezprostředně potřebujeme k zajištění své existence. Mouchy k tomu například potřebují hovno. My k tomu potřebujeme knedlíky. Přesto o nich neříkáme, že jsou krásný. Že bych opět objevil něco, v čem se liší člověk od zvířete. Krásno je vlastně jen taková nadstavba všeho toho, co potřebujeme k zajištění svých existencí. Krásno je nadstavba knedlíků.

Zkusím si vyjmenovat krásný věci. Šárčiný prsa, Basikový zpěv ... a hle, jsem u konce. Aspoň prozatím. Je hodně věcí hezkých, to jo. Ale krásných zase moc není. Co se mnou udělají Šárky prsa? Přitahují mě, zrychluje se mi tep, potím se, vzrušují mě. Dalo by se říci - fyziologické změny způsobené sexuální touhou. Když jsem však poprvé uslyšel zpívat Báru Basikovou také jsem se potil, celého mě to uchvátilo, byl jsem do toho zažranej, pořád bych si ten zážitek opakoval. Ano, ano - opravdu krásný věci jsou jen ty, na které se dokážeme maximálně soustředit. Jsou to básně, pro jejichž čtení nevnímáme svět kolem nás, je to zpěv, pro který zapomínáme na běžné problémy s nestíháním zkouškových termínů, je to sex, který jsme schopní provozovat pár hodin pře zkouškou z orgány. Jsou to věci, které vnímáme více smysly než jen těmi pověstnými pěti. Jsou to věci vyvolávající maximálně příjemné pocity, které brání soustředění se na věci jiné. Klasickým příkladem krásna je orgasmus, kdy v několika zlomcích sekund se odpoutáme od tohoto života. Bože, jak to ta příroda skvěle vymyslela.

Jdu se učit. Před zkouškou z fyzikály mě už nic krásného nečeká.