O spací ovečce

Ležela na zádech, blonďaté vlasy rozprostřené na polštáři a na víčkách únavu celého světa. V náručí hedvábí, uprostřed potemnělého pokoje čekala na spánek, který nepřicházel. Měla tvář anděla, tělo půvabné mladé ženy a duši dítěte, když její rty šeptali prastarou říkanku přivolávající sen za bezesných nocí jako byla tato :

jedna za druhou

jedna za druhou

třetí, čtvrtá, pátá

sen už k tobě chvátá

Ale tentokrát spánek nepřicházel. Posadila se v postýlce a její rty se zlostně zkřivily. Za to můžeš ty, zašeptala naštvaně, hledíc na srpek měsíce, drze nakukující do jejího pokoje. Jo ty, ujistila netečně se tvářící měsíc a znovu se svalila do peřin. Byla unavená, tak strašně unavená. Již třetí noc se marně pokoušela usnout a když únavě konečně podlehla bylo to spíše bezvědomí než milosrdný spánek.

jedna za druhou

Sedmá, osmá, devátá

je jich plná komnata.

A sen skutečně přišel. Tedy, musel to být sen, protože takové věci se zkrátka dějí jen ve snech. Měsíček ji právě oslovil jménem. Ahoj Adélko, zazvonily znovu stříbrné zvonečky všude po pokoji a bledý paprsek ji něžně pohladil po tváři. Překvapeně zamrkala. Ahoj měsíčku. Je mi líto, že nemůžeš spát, omlouval se měsíček, ale zdá se, že se něco zlého přihodilo se spacími ovečkami. Spací ovečky ? Co jsou to spací ovečky ? otázala se Adélka zvědavě. Měsíční zvonkohra teď zněla trochu pobaveně. Adélka se posadila a bojovně vystrčila bradu. Děláš si ze mě legraci ? Ne, jistě že ne, zaševelily zvonečky, ačkoliv Adélce stále zněly jako rozverný smích. Pamatuješ si slova té říkanky, co si ji opakuješ když nemůžeš usnout ? Tu o ovečkách ? zeptala se Adélka. Ano tu. Ta básnička je velmi stará, prastará a jen málokdo dnes ví, že je o počítání snů – tedy spacích oveček. Každý má totiž svou spací ovečku, vysvětloval měsíček, která se narodí přesně ve stejném okamžiku jako on, stárne spolu s ním a nakonec, až jde člověk do nebe, tak se stane obláčkem na obloze. Ale každý má jen tuto jednu ovečku a když o ni přijde, přijde tím i o krásné sny a zůstane jen černočerné prázdno a nebo noční můry. A co moje ovečka ? Adélčiny oči se rozšířily napětím, přišla jsem o ni ? A proto teď nemohu usnout ? Já nevím, posmutněl měsíček, jen cítím, že se s ovečkami děje něco velmi zlého. Něco, co otřásá celou snovou říší. Musíme tedy něco udělat, pravila Adélka rozhodně. Mám ráda své sny a chci je zpátky. A nikdo, nikdo nebude ubližovat mé ovečce, dodala bojovně. Měsíček se jemně usmál. Dobře, snad tě mohu přenést na snovou horu, kde sídlí  nebeský pastýř. Ale buď opatrná, může to být velmi nebezpečné. Nezapomeň, že nejsou jen krásné a nevinné sny, co se zdají malým holčičkám. I zlí lidé mají své sny a nosí je bytosti, které ani nemají jméno. A někdy, pokračoval měsíček, když je zloba toho snu příliš velká, může ona bytost utéci a ohrožovat celou snovou horu. A obávám se, dodal zamyšleně, že právě k tomu došlo. A co potom ? otázala se Adélka a v očích se ji zaleskly slzičky. Co potom sama zmůžu ? Nebudeš sama. Vyhledej na Snové hoře nebeského pastýře a on ti pomůže. Snad ještě není příliš pozdě. Jemně ji pobídl. Musíme vyrazit. Tedy, pokud máš skutečně odvahu. Nemám strach, ujistila jej Adélka. A jsem připravená se vydat na cestu, dodala vzápětí, ovšem již ne tak pevným hlasem. Ale, počkej ještě chvíli, vyhrkla najednou. Vyskočila z postýlky a rozběhla se na druhou stranu pokoje. Jen si vezmu pár svých oblíbených hraček, dodala na vysvětlenou. Dobrý nápad, usmály se vesele zvonečky. Takže, myšáka Mikeše, zlatou rybku Amálku a bobra Karla, přehrabovala se Adélka chvíli ve skříni s hračkami. A to stačí, ujistila měsíček když se vrátila zpět s náručí plnou roztodivných postaviček. Dobře, usmály se měkce stříbrné zvonečky. A teď zavři oči. Adélka poslechla a vtom okamžiku ucítila, jak se ji pevná podlaha ztratila pod nohama.

Když oči znovu otevřela stála na mýtině, té nejkrásnější mýtině jakou kdy viděla. Stromy sahaly až do oblak a vypadaly jako vodopád přelévajících se barev když se pohybovaly ve větru. Neskonalé množství květin nabízelo na odiv svou dokonalou krásu a poskytovalo myriádu chutí zlatým a stříbrným motýlům sajícím nektar z jejich kalichů. A jak voněl vzduch. Lačně jej vdechovala, vůni pryskyřice, hub a květin, nádhernou vůni se spoustou jemných esencí. A ta píseň. Jako by každá rostlina, tvor, či barva zpívali nějaký tón a spolu vytvářeli tu nejkrásnější píseň, co kdy lidské ucho slyšelo. Je to nádhera, zašeptala dojatě a ani se nebránila slzám, které ji stékali po tváři, přidávajíc tak své vlastní tóny do podmanivé všudypřítomné hudby. Tak nebreč, vyrušilo ji ze zadumání náhlé vypísknutí. Je, je tu někdo ? chvíli se zmateně rozhlížela Adélka. Jasně, tady přece a ať na mně nešlápneš, ozval se znovu pisklavý hlas. To, to mluvíš ty ? zeptala se překvapeně Adélka, hledíc na lučního koníka sedícího u jejích nohou. Ty nejsi moc bystrá, že ? otázal se drze koník. Kdo jsi ? Adélka si sedla do mechu a stále ještě překvapeně hleděla na kobylku. Já jsem přece Karel, tvůj bobr, poznamenal koník sebejistě. Můj co ? zeptala se Adélka nechápavě. Šmánkote, vypískl koník a tryskem oběhl dvě kolečka kolem sedící Adélky. To bude ale dlouhá noc,dodal pak, spíše pro sebe. Jsem Karel, tvůj plyšový bobr, zopakoval pak. Ty si myslíš, že jen lidé mají sny ? Já kupříkladu jsem chtěl vždycky být mustang, prohánět se po planinách s větrem o závod, být rychlý, silný, krásný a svobodný prohlásil koník zasněně. Mno, zařehtal pak poněkud rozpačitě, zdá se ale, že ne všechny sny se bezezbytku plní. Takže ty jsi tedy Karel, bobr-mustang-kobylka, shrnula koníkovo vysvětlení Adélka, přičemž se neubránila úsměvu. Jo, dodal koník. Ale zůstaneme u toho mustanga, zdůraznil pak a na důkaz svých slov, s větrem o závod, oběhl další dvě kolečka okolo Adélky. A co ostatní hračky ? zeptala se jej Adélka. Ty jsi neviděl ? Ale jo, poznamenal koník. Ta namyšlená ryba tu někde poletuje a ten hlodavec tu taky někde pobíhá. Poletuje ? zeptala se Adélka. Jo, jak to tak vypadá snila o tom, že bude motýlem, nebo co. Myslím, že je támhle, dodal koník a naznačil směr k nejbližšímu hejnu zlatých motýlů. Amálko, Amááálko, zavolala na motýly Adélka. A skutečně. Z roje se odlepil nádherný, briliantově zbarvený motýl a vznešeným letem se přenesl přes palouk a přistál na stříbrně zbarvené květině nedaleko sedící Adélky. Jsem tak šťastná, oznámila Amálka a s viditelnou rozkoší několikrát máchla svými nádhernými křídly. Můj sen se splnil, je tak krásné se nechat unášet větrem a mít pro sebe a své družky celé království květin. A hele, bobr, dodala najednou, když si všimla koníka u Adélčiných nohou. Mustang, mustang, zavrčel nevraživě koník. To, že se tu někdo plácá větrem jako kus papíru, neznamená ještě, že se může beztrestně navážet do svých kamarádů. Necháte toho vy dva, přerušil je náhle další hlas. Mikeši, vyhrkli současně Amálka a koník. V celé své kráse, dodal myšák Mikeš a posadil se vedle Karla, ztepilého mustanga polního. Ale, ty jsi stále myšák, vyhrkla překvapeně Adélka. Jistě, uklonil se mírně Mikeš. Můj otec, byl myšák, můj děd byl myšák a já jsem taky myšák a jsem jím rád, dodal důrazně, přičemž pohledem zpražil koníka, který se evidentně chystal vyslovit nějaký komentář na téma Mikešova rodokmenu. Jsem tak šťastná, že vás tu mám, přerušila je Adélka a radostně zatleskala ručkami. Pomůžete mi, že ? obrátila se znovu na hračky. Jistě, ozvala se Amálka, vždycky jsi na nás byla hodná. Myšák Mikeš k vašim službám, zasalutoval myšák a znovu se mírně uklonil. Samozřejmě, zařehtal koník bojovně. I když půl roku na polici mezi Kenem a tančící Bárbí jednoho připraví o chuť do života, neodpustil si drobnou výčitku. Mám vás moc ráda, usmála se na ně znovu Adélka. A moc vám všem děkuji.

Ještě chvíli se handrkovali a smáli se a tak moc se jim líbilo v kouzelné krajině, že téměř zapomněli na to co je ještě čeká. Nakonec to byl Mikeš, kdo jim připomněl jejich nebezpečné poslání.

Takže, bojový plán, začal Mikeš, když se všichni sesedli okolo malého placatého kamene, který teď sloužil jako válečná mapa. Především musíme najít nebeského pastýře. Měsíček říkal, že nám pomůže, prohlásil Mikeš a s rukama za zády pochodoval okolo kamene, přičemž si pod vousy drmolil starou válečnou píseň, s níž jak vysvětlil, táhli před lety jeho předkové na kočky. Ano, souhlasili všichni, ale kde ho máme hledat ? Já, já mohu vyletět co možná nejvýše a porozhlédnout se kolem, navrhla nesměle Amálka. Dobrý nápad, shodli se všichni a tak Amálka na svých nádherných motýlích křídlech vystoupala až do vrcholků stromů. Támhle, za těmi stromy je nějaké stavení, oznámila když se opět snesla k zemi. Povedu vás a vyrazila přes palouk. Kráčeli asi deset minut, když se stromy skutečně rozevřely a před poutníky se objevila klikatá cesta. Opatrně, nevíme koho můžeme potkat, poznamenal myšák. Ano, měsíček říkal, že to může být nebezpečné, souhlasila Adélka. A tak se, co možná nejopatrněji, naši poutníci vydali po cestě k tajemnému stavení.

Jů, to je ale krásný dům, prohlásila Adélka, když v dálce před sebou konečně spatřili tajemnou budovu. Je vážně hezký, souhlasily hračky. A všichni okouzleně hleděli na chaloupku, která jakoby vypadla z nějaké pohádky. Dřevěné, bíle natřené stěny se spárami utěsněnými mechem, zdobený vikýř a došková střecha, v oknech truhlíky s nádhernými květinami a malá, všemi barvami hrající zahrádka. To vše vypadalo jako z obrázků pana Lady. Zemský ráj to na pohled, neudržel se ani koník. Ale kdo tam bydlí ? dodal vzápětí nervózně. Víte, já měl na polici za zády knížku O perníkové chaloupce a znám ji zpaměti. Krásná chaloupka ? No to jó, ale co když v ní žije zlá ježibaba, co jí malé vypasené luční koníky. A nebo malé děti, podotkl a významně se podíval na Adélku. Nikde přece není dáno, že ježibaby nemají vkus a musí žít v chatrči na kuří noze, že ? přihodil další argument. No, možná na tom něco je, přidala se Adélka, snad bychom se ji opravdu měli vyhnout. Ostatně, nevypadá to, že zrovna tady by měl bydlet nebeský pastýř. A nevidím ani žádné ovečky.

To já bych to prozkoumal, navrhl Mikeš, takhle tu můžeme bloudit celé dny a pastýře nenajdeme. Jsem myš domácí a průniky do cizích objektů jsou moje specializace, podotkl hrdě. A každá ježibaba má kočku a pojídání myší domácích je jejich specializace, dodal koník. Rád jsem tě poznal, bratře ve zbrani, pokračoval chvějícím se hlasem, statečný hlodavče, mistře převleků a vlou … Tak dost, přerušila jeho monolog, Amálka. Jestli chcete, můžu tam zaletět a zjistit kdo tam bydlí. Ostatně ta zahrádka voní vážně skvěle a jeden motýl na květině snad nebude tak nápadný. Nebo snad zná někdo pohádku, kde ježibaba loví malé motýly ? Ne, shodli se všichni. A tak se Amálka, briliantový motýl, vydala k tajemné chaloupce.

Všichni s napětím sledovali, kterak se malá, všemi barvami zářící skvrnka proplétá mezi květinami na zahradě tajemného domku a sem tam, jakoby mimoděk, nakukuje okny do světnice. A netrvalo to ani moc dlouho a byla zpátky.

Ne, opakovala Amálka již poněkolikáté, opravdu nevypadá nebezpečně a vlastně ani nevypadá jako čarodějnice. A znovu popsala obrázek, který se ji naskytl při pohledu do oken tajemné chaloupky. Je tam jen ta starší žena, babička, a myslím že zrovna něco vaří. A vonělo to vážně skvěle, dodala. Čarodějnice, opakoval významně a také již poněkolikáté, koník a jasně dal vrtěním hlavy najevo, že nechápe neopatrnost svých přátel. A teď si k večeři vaří neopatrného návštěvníka, který neprokoukl její rafinované maskování. Ale mi tu chybu neuděláme, dodal rozhodně. Navrhuji chaloupku co největším obloukem obejít a pokračovat v hledáni pastýře. Vzhlédl, očekávajíc souhlas svých přátel. Možná má ale Amálka pravdu, pravila zamyšleně Adélka, určitě bychom se měli alespoň zeptat na cestu k pastýři, možná si také trochu odpočinout a snad i vyprosit nějaké zásoby na cestu. Souhlasím, přidal se i Mikeš, poté co mu Amálka ještě potvrdila, že v okolí nespatřila žádnou kočku. Mám také docela hlad přiznal a významně si pohladil bříško. Taky bych něco snědla, připustila s úsměvem Adélka. Ještě se chvíli radili, rozebírali Amálčino pozorování, plánovali trasu případného útěku a vůbec snažili se být tak prozíraví až téměř přesvědčili i koníka. A tak se Adélka, Mikeš, briliantový motýl a trošku v povzdálí nervózní, mírně brblající luční koník vydali k chaloupce.

Dvířka se otevřela hned po prvním zaklepání. A Adélka musela připustit, že ta babička rozhodně nevypadá nikterak nebezpečně. Havraní vlasy propletené šedinami, jemný úsměv a oči, dokonale modré oči, v nichž se zrcadlila celá moudrost věků. I její hlas hladil, když oslovila své hosty. Pojďte dál, pravil ten hlas, už na vás čekám. Čekáte ? zeptala se Adélka překvapeně. Jak jste věděla, že přijdeme ? Jsem přece čarodějnice, usmál se ten hlas. Koník na místě omdlel.

Probudila jej vůně, nádherná vůně a také smích o němž věděl, že patří Adélce. Opatrně otevřel oči a zjistil, že leží na dřevěném stole uprostřed místnosti. Koutkem oka zahlédl Mikeše, lačně srkajícího horkou čokoládu z malého hrnečku. Tím si byl jistý, miloval čokoládu a její vůni. Ostatně, znovu labužnicky nasál vzduch, podobně voňavý hrneček se nacházel i nedaleko něj. Znovu se rozhlédl, tentokrát již trochu odvážněji. Bylo tu útulno. Příjemné teplo se linulo z malého krbu, plameny ohně vytvářeli hru stínů na dřevěných stěnách a vůně čokolády a čerstvě pokáceného dřeva se mísila s vůní bylinek linoucí se z malých sáčků zavěšených na trámech u stropu. Stůl, na kterém procitl, stál asi ve středu místnosti a na lavicích rozestavěných kolem teď seděli jeho přátelé a tajemná, znepokojující hostitelka. Vítej zpět ve světě živých, pokynul mu Mikeš s úsměvem a znovu se zhluboka napil ze svého hrnečku. No, trochu se mi zatočila hlava, asi vyčerpáním, začal opatrně koník. Jistě. Mikeš se teď již nepokrytě smál. Koník něco nevraživě zavrčel, uraženě se odvrátil a naplno se začal věnovat své čokoládové dobrůdce. Adélka se znovu rozesmála. To byl moc krásný příběh, poděkovala hostitelce, která jim večeři zpříjemňovala vyprávěním pohádek. Ještě jednu, poprosila Adélka a zatleskala ručkami. Jsem ráda, že se ti mé příběhy líbí, poděkoval hlas sametově, ale obávám se, že ten následující nebude tak veselý. Tvář čarodějky teď vypadala velmi vážně. Hledáte přece pastýře ? Je to tak, že ? Ano, přitakala Adélka, vlastně chtěli jsme se zeptat na cestu. Hmm. Čarodějka se teď tvářila velmi zamyšleně a roztržitě si hrála s vlasy. Je to vlastně také takový příběh, začala pak opatrně. Víte, před dávnými lety, kdy vesmír byl ještě mladý a pohádky byly ještě skutečnými příběhy, žily na snové hoře dva čarodějové. Jeden se jmenoval Kamil a druhý Mirek. Kamil byl čaroděj spojený se Zemí a lidmi. To on vyčaroval první ovečky a dal všem krásné sny. To jeho písně tě konejší v náruči spánku a jsou to jeho kouzla co ve tmě vykreslí úsměv na tváři malých holčiček a chlapečků. To on vdechl život všem krásným zázrakům na Snové hoře. A když se tak stalo, on sám se stal nebeským pastýřem a poslem snů. Takže to je Kamil, koho hledáme ? zeptala se zvědavě Adélka. Ano, přitakala čarodějka a pohladila ji po krásných zlatavých vláscích. A Mirek ? vyptávala se dál Adélka zvědavě. Ano, Mirek. A hlas čarodějky

zesmutněl. Mirek byl jeho stínem. Jeho protikladem. I on stvořil své sny, ale nebyli to krásné sny. Byly utkané z pavučin a temnoty a lidé jim říkají noční můry. I on měl své služebníky, ale místo oveček povolal bytosti z temných hvězd, bytosti bezejména. A tak zatímco Kamilova kouzla se stala požehnáním, Mirkova prokletím. A jednoho dne, snad ho k tomu přemluvil některý z jeho démonů, se Mirek rozhodl, že ovládne snovou horu. On a jeho armáda stínů zaútočili na stáje oveček a napadli Kamila, nebeského pastýře. Strhla se strašná bitva. Ztráty na obou stranách byly obrovské. Mirek povolal do boje strašlivé zrůdy, pekelné jezdce z apokalypsy, temnou paní z jezera sirén i vládce hadího království z Andromedy. Ale ani Kamil nebyl bezbranný. Na pomoc mu přispěchal sám kouzelník Merlin i se svým králem Artušem, archanděl Gabriel přilétl na svých zlatých křídlech a také paní zrcadel z nitra mléčné dráhy. Byla to ta největší bitva v dějinách tohoto vesmíru, bojovalo se totiž o hodně, o lidské duše, neboť sny se jí přímo dotýkají a mohou ji stejně tak vyléčit, jako zranit. Boj trval dlouho a následky byly strašlivé. Zemřeli tenkrát sluneční laně z Merkuru a tajemný zaklínač z Větrného království, už nikdo víckrát neuvidí půvab jednorožců z měsíčních plání a vznešenost a odvahu královské gardy z Ostrova zázraků. Ale i Země sama tenkrát zaplatila svou daň. Málokdo si ještě vybaví Atlantidu a moudrost národa Zelda, dávno už se zapomnělo na Herkula a Prométhea. Ti všichni bojovali a mnozí i padli na straně dobra. A přesto se zdálo, že podlehne Kamil a jeho věrní. A proto tehdy uskutečnil obrovské kouzlo. Použil všechnu svou moc. Všechnu svou sílu a umění a stvořil Skarabea, zlatého vlka s lidskou duší, nejsilnějšího strážce nebeských stájí. Tehdy se celý vesmír zachvěl a i peklo poděšeně zavřelo své brány, když se vytí Skarabea rozlehlo na bojovém poli. Nikdo z temných se mu nedokázal postavit. Dobro tenkrát zvítězilo. Mirek byl vyhnán ze Snové hory a sám stvořitel ho tenkrát přinutil slíbit, že se něco takového již nikdy nebude opakovat. Ale i Kamil za své kouzlo zaplatil a to pro čaroděje cenu nejvyšší, přišel o všechnu svou kouzelnou sílu a zůstal jen nebeským pastýřem, jen ozvěnou své někdejší moci. Ale svět byl zachráněn. Od té doby uplynulo mnoho let a na zemi se vystřídali celé generace. A zdálo se, že i tady byl nastolen mír. Kamil dál vládnul nad dobrými sny a Mirek a jeho noční můry se stali trestem pro hříšníky. Spolu tak nastolili rovnováhu dobra a zla. Ale přesto se něco stalo. Je tomu několik dní co se ztratilo několik oveček a pastýř se je vydal hledat, ale již se nevrátil. Mirek, vyhrkla vyděšeně Adélka, možná zase plánuje něco zlého. Nejsem si jistá, nesouhlasila čarodějka zamyšleně. Mirek se od oné bitvy o nic nepokusil a ani nic nenasvědčuje tomu, že by plánoval válku. Spíše si myslím, že je to některý z jeho démonů, zřejmě uprchl z Mirkova království nebo je to některý z jeho nočních poslů, možná sám Můronoš, nejhorší z běsů nosících zlé sny dolů na Zemi. Vzpomínám, že měsíček také říkal něco podobného, vzpomněla si Adélka. Ale co budeme dělat ? zeptala se pak s očima rozšířenýma strachem. A co Skarabeus ? mohl by jak najít pastýře, tak zahnat jakoukoliv příšeru. Obávám se, že ani ten nám nepomůže, řekla Čarodějka a znovu pohladila Adélku po vláscích. Jednak je to jedině pastýř, koho poslouchá a potom Skarabeus je příliš silný. Pokud bychom ho znovu vypustili narušila by se opět rovnováha mezi dobrem a zlem. Nemůžeme si dovolit znovu rozpoutat apokalypsu. Musíme si pomoci sami, alespoň zjistit co se stalo a pak vymyslet co dál. Takže, co máme udělat ? Adélčiny oči se bojovně rozzářily. Jsi hodná holčička, usmál se znovu čarovný hlas sametově, ale toto není jednoduchý úkol. Musím si vás nejprve vyzkoušet. Měsíček vám sice důvěřuje, ale však uvidíme. Když mi správně odpovíte na následující hádanku, řeknu vám co uděláme. Jasně, usmála se Adélka a pohodlně se uvelebila na lavici. Pojďte mi radit, poprosila své přátele a tak všichni napnuli ouška a naslouchali sametovému hlásku recitujícímu tajemnou říkanku :

Hodiny bijí, kolem stolu

Hodiny bijí a v tom tanci

den s nocí, s jemnou elegancí

Hodiny bijí a zítra zase

tajemství skrytá v tomto čase

znovu své kouzlo oslaví

Vím, vím vyhrkla po chvíli Adélka, je to půlnoc, že ? Máš pravdu, přiznala čarodějka překvapeně, ale ještě nikdo to neuhádl tak rychle. Možná jste vážně ti vyvolení. Takže nám pomůžete ? Jistě, čarodějka se znovu usmála.Vstala a přešla na druhou stranu místnosti. Chvíli něco hledala v jednom ze sáčků na stěně a když se vrátila držela v dlani malý proutek. To je pan Větvička, představila proutek s úsměvem. Pan Větvička ? Copak má ten klacík nějaké jméno ? Jistě. Ale máte pravdu, něco tomu ještě chybí. Sevřela klacík pevně do dlaně a zamumlala něco velmi melodického v řeči, které nikdo z našich dobrodruhů nerozuměl. Koukejte, řekla pak tajemně a položila proutek na stůl. A všichni v údivu strnuli, když se klacík pohnul a promluvil :

a na cesty mě sebou ber

jestli správná slova znáš tak se můžeš ptát.

Adélka se překvapeně natočila k čarodějce. Jak se ho mám ptát a na co ? Čarodějka se usmála. To je pan Větvička - mistr stopař. Najde vám cokoliv a kohokoliv na celém světě, ale bohužel, jak vás upozornil, záleží na otázce. Musíte se ho zeptat veršovaně, jinak je trochu tvrdohlavý, ale to jistě zvládnete. Čarodějka se znovu usmála. Ostatně, zkus se ho zeptat třeba na pastýře, vyzvala Adélku. Já, já nevím jak se veršuje, zarazila se Adélka a podívala se prosebně na své kamarády. Ale, to přece nemůže být těžké, ozval se koník, stačí, když slova stejně končí. Jo jistě, přidal se do rozhovoru trochu ironicky Mikeš, myslíš něco jako putna – lopata ? obě přece končí na a. Ne, milý hlodavče. Myslel jsem něco trošku rytmicky vhodnějšího. Třeba lopata – devátá. Nebo deka – veka. Koník se teď rozohnil. Míza – bříza, muška – puška,  čára – pára, vdolek – kolek, město – těs … Vážně pěkné, přerušil jej Mikeš, mohl by ses tedy zeptat, kde najdeme pastýře? Ale jistě. Koník se hluboce zamyslel a pak se v dramatické póze naklonil k panu Větvičkovi a spustil :

Spadla Madla do rýpadla,

a pak Madla zvolna chladla,

ptám se na pastýře.

Pan Větvička strnul. Co, co to bylo ? zeptal se nevěřícně Mikeš. Adélka vyprskla smíchy. No, ptám se přece kde najdeme pastýře, prohlásil nechápavě koník. Rýmovalo se to přece nebo ne ? Ano to ano, smála se i čarodějka. A jsem si jistá, že takovou poezii pan Větvička ještě neslyšel. Tak se ho zeptejte sami, navrhl jim koník naštvaně. Jeden se snaží, plýtvá talentem a co z toho má ? Jen výsměch a ponížení. Ignoranti, brblal si koník dál pod nos. Pseudokritici. Ale no tak, mě se to docela líbilo, snažila se jej Adélka utěšit. Ne, ne. Pozdě. Jsem umělec, citlivá duše. Smáli jste se mi, tak se teď ptejte sami. Koník se tvářil uraženě. Já bych to třeba zkusila, ozvala se Amálka nesměle. Přistála na stole vedle pana Větvičky a jemně zaintonovala :

mi chceme vaši radu,

a cítíme zradu.

a kroky jistě namíří,

na cestu, kterou každý svede

a zavede nás k pastýři.

Pan Větvička slastně zavrněl, zatímco ostatní překvapeně hleděli na Amálku. Kde, kde ses to naučila ? otázal se za všechny Mikeš. To bylo dobré, velmi dobré. No, my ryby milujeme poezii, usmála se Amálka stydlivě. A to jste neslyšeli mé příbuzné. Například bratranec, elektrický úhoř, má rockovou skupinu a jak ti válí. Minule měli turné přes sedm moří a sám Poseidon je pozval jako zvláštní hosty na výroční párty konanou na palubě Titaniku. A moje teta, mořská medúza, je velmi uznávanou hráčkou na lyru a když měla své poslední vystoup…To stačí, přerušil ji hrubě koník. Jste zkrátka komediantská rodina. Ale mi teď máme důležitější úkoly. Tak kudy milý brachu, otočil se familiárně na pana Větvičku. Pan Větvička si jej nevraživě změřil a navzdory omezené mimice dřeva se mu podařilo vytvořit výraz dokonalého hnusu a pohrdání. Pak se ale otočil k Amálce a s drobnou úklonou zarecitoval :

a v tichu této svatyně

temnota jej střeží.

A pak se naklonil k severu, čímž, jak všichni pochopili, naznačil směr cesty. Takže budeme muset vyrazit, pravil Mikeš a rozhlédl se po ostatních. Ano. Čarodějka opět zarecitovala nějakou melodii a na stole se objevily drobné balíčky. Nějaké zásoby na cestu, vysvětlila s úsměvem. A nezapomeňte na pana Větvičku, připomněla. Děkujeme, rozloučili se všichni. Adélka ještě pečlivě uložila pana Větvičku do svého uzlíčku, naposledy pokynuli milé čarodějce a pak se již všichni vydali na cestu, hledat Kamila, tajemného nebeského pastýře.

Byli na cestě řadu dní či snad týdnů, neboť čas plynul jako voda. Někdy se jen líně plazil a vlekl a jindy zase uháněl jako horský pramen. Kráčeli po prašných cestách i po lesních pěšinách, brodili se křišťálově čistou vodou a klopýtali ve strmých skalních rozsedlinách. Spali když byli unavení a jedli když byli hladoví. Zpívali když jim bylo do zpěvu a smáli se protože byli mladí a veselí. A stále sledovali směr, který jim vytýčil pan Větvička, mistr stopař. Bylo to zkrátka krásné dobrodružství a i pan Větvička se někdy přidával ke společnému zpěvu a krásným barytonem pěl po vzoru bardů staré legendy a milostné písně, které, k radosti všech, dokázaly Adélce na tváři vykouzlit jemný ruměnec. Jen s koníkem si příliš nerozuměl. Možná to bylo i tím, že jak koník prohlásil, jediné živé dřevo které on, koník uznává je Pinocchio a k tomu že má tenhle klacek fakt daleko. Ale postupně i oni našli společnou řeč a když pan Větvička jednoho dne zarecitoval básničku v níž nazval koníka chrabrým mustangem a statečným druhem, stali se skoro přáteli. Co z toho, že to bylo na žádost Adélky. Byli zkrátka spolu a byli tomu rádi. Tak tomu bylo i onoho rána kdy se probudili na úpatí stříbrných skal a pan Větvička je přivítal novou říkankou :

Cíl je blízko,opodál,

zaklet v nitru těchto skal.

A ukázal na obrovskou skálu pod kterou přenocovali. Tady ? V té skále ? Adélka vypadala překvapeně. Proč jsi nám to neřekl již včera večer ? přidal se i Mikeš.

Pokořit tu horu nebude tak snadné,

snad dokážem to spolu, ale spíše za dne.

zarecitoval pan Větvička a poté zazpíval něco v řeči ne nepodobné té co použila čarodějka. A skála se pohnula. Stáli v úžasu, když se obrovský kolos rozestoupil a otevřel tak vchod do obrovské jeskyně. A znovu strnuli úžasem, neboť skála promluvila. Zdá se, že znáte mé tajemství, pravil kamenný hlas. Ano, poskytla jsem úkryt nebeskému pastýři, ale rozdrtím každého kdo se pokusí vstoupit. Ledaže by jste správně odpověděli na mou hádanku. A na stěně skály se objevila obrovská písmena tvořící tento nápis :

Mé nitro nikdy nepozná

a minulostí noc se zdá

Je věčný poutník, přítel cest