Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seTanec mezi střepy (2. část)
Autor
Alissa
První část najdete tady.
***
„To nezkoušej,“ varovala jsem ho. „Nehraj si se stříbrem.“ Stříbrnou čepel má popravdě akorát ten nožík, ale to je jenom taková malá variace na pravdu.
Vlkodlakovo kňučení teď bylo koncentrovalé zoufalství.
„Proměň se,“ přikázal mu Theodor tónem, jakým mluví flegmatiční rodiče na neposlušné děcko. V ublíženém kňuchání vyniklo několik ještě ublíženějších vyštěknutí.
Theodor zformoval plamínky ze svých prstů do další ohnivé koule a nechal ji vznášet se nad poškubávající se hromadou chlupů. Využila jsem příležitosti a trochu si vlkodlaka – nebo jak bych mu měla říkat – prohlídla.
Proměněný vlkodlak je většinou o něco větší a mohutnější než obyčejný vlk, ale tohle stvoření připomínalo lehkou a pružnou stavbou těla ze všeho nejspíš tažnýho valacha. Jeho tlapa byla dvakrát větší než moje ruka i teď, když jsem ho pozorovala s chladnou hlavou, a jak ke mně obrátil obličej, byly zřetelně vidět jeho oči. Měly svislé zornice a odrážely světlo jako oči kočky.
„Ais!“ varoval mě Theodor. Cukla jsem sebou; tak jsem se zabrala do uvažování, kolik pokusů a omylů stál lektvar, který vlkodlaka posílí a nezabije, že mi uniklo, jak si vlk nenápadně stahuje nohy pod sebe a chystá se skočit. Na mě.
„Na to zapomeň,“ vybídnul ho čaroděj ledově. Aby měla šelma rozhodování jednodušší, namířila jsem jí těsně nad hrudní kost meč tak, že jí jeho špička čechrala srst.
„Proměň se,“ zopakoval Theodor. Vlkodlak znovu kvílivě zakňučel a pohodil hlavou v lidsky teatrálním gestu.
„Aha, promiň,“ brouknul čaroděj. „Ais, půjč mu plášť.“
„Ehm?“ Zmohla jsem se jenom na vytřeštění očí. Theodor udělal velice významou grimasu.
„Aha.“ Hmátla jsem si ke krku, rozepla sponu a přehodila plášť přes vlčí tělo, kterým už začínaly cloumat křeče
Těžko říct, jestli mu lektvar přeměnu ztížil, nebo to byl prostě slaboch, ale vyl při ní strašně. Naštěstí netrvalo moc dlouho, než vlčí vytí přešlo v nadávky a klení a než se vlkodlak, teď vysoký a lehce obtloustlý chlapík kolem třicítky, provizorně zavinul do mého pláště a postavil na nohy.
„Konečně jsme se hnuli z místa,“ pochválil ho Theodor a sklonil hlavu v mírně ironické pokloně. „Od koho máš ten lektvar?“
Vlkodlakovi se napnuly svaly na krku, jak zuřivě zatnul zuby. Neodpověděl.
Čaroděj si melodramaticky povzdechnul. „Tak od koho? Hele, já pracuju na oddělení alchymie, vím, kdo dělá na transformacích. Jenom mi řekni jedno z těch tří jmen.“
Proměněnec si něco zabručel a obrátil oči v sloup. Měl recht; já taky měla pocit, že na to Theodor jde nemožně mírumilovně a amatérsky. Namířila jsem vlkodlakovi hrot meče do důlku mezi klíčními kostmi.
A teď tu otázku.
„Hmm... Kdo ti dal ten lektvar?“ zavrčela jsem.
Alespoň už se tak pohrdavě neušklíbal. Pokusil se ustoupit, ale narazil zády do Theodorovy energetické bariéry.
„Dělej něco,“ sykla jsem na čaroděje. Když zvládá udržet mu za zády zeď a ještě si hrát s ohněm, proč ho nemůže rovnou spoutat nebo tak?
„Ty něco dělej,“ přikázal mi tiše. „Já už víc nezvládnu.“ Na chvilku jsem se soustředila na jeho dech; dýchal rychle, mělce, jako by měl za sebou dlouhý běh nebo tak něco. Dobře, věřím mu. Takže se s vlčkem musím vypořádat já.
„Jak moc to potřebujeme vědět?“ optala jsem se.
Theodor se na mě chvilku zkoumavě díval. Pak sevřel rty a přimhouřil oči. „Hodně.“
„Fajn.“ Snažila jsem se nedat na sobě moc znát hluboký nádech. Naštěstí má můj meč dost krátkou čepel.
Ohnula jsem paži v lokti a stáhla ji dozadu tak, aby meč pořád výhrůžně mířil někam do krajiny srdeční, a levačku se stříbrným nožem jsem napřáhla před sebe. Ostří se lehoučce dotklo jeho krku a nechalo po sobě úzkou ránu se spálenými okraji.
Vlkodlak udusil výkřik za zaťatými zuby.
Nechala jsem stříbro vznášet se kousek nad jeho karotidou.
„Kdo?“ procedila jsem skrz zuby, rty odhrnuté jako vyhrožující vlk. Akorát že já nemám tak působivý špičáky.
V lidské podobě měl vlkodlak i lidské oči, bez kočičích zornic. A lidské oči jsou šikovný nástroj pro vyjádření emoci, například vzteku.
Opatrně, skoro neznatelně zakroutil hlavou.
„Ale notak,“ pobídla jsem ho šeptem. Notak, já jsem ta, která ti drží stříbro pod krkem a která si s ním může hrát velice dlouho, než tě to stříbro doopravdy zabije...
Zamrazilo mě za krkem. Bohové, to jsem si vážně pomyslela?
Nádech, výdech. Uklidni se, Aisling. Jestli se ti bude takhle klepat ruka, spálíš ho neúmyslně. Nádech. Někdo tu dělá z vlkodlaků ještě nebezpečnější nestvůry, než jsou normálně. Tenhle chlap je jediná šance, jak se dostat k pachateli, a navíc už sám někoho zabil. Výdech.
„Tak kdo to byl?“ Výhrůžný sykot mi najednou jde sám od sebe. Špička nože klouže podél svalů do důlku mezi klíčními kostmi a zanechává po sobě tenkou červenou čáru páchnoucí spáleným masem. „Kdo...“ čepel se vyhoupne na hrudní kost, „to...“ klesá podél sterna dolů... „byl?“
Při slově „byl“ omylem přitlačím na nůž trochu víc. Vlkodlak se už neudrží, bolest ho přiměje vykřiknout a ucuknout. Špička nože mu zajíždí pod žebra. Rychle stáhnu ruku zpátky, nechci ho zabít, to v žádném případě, ale i tak vypadá nehluboká rána ošklivě. Proměněnec se po mě ožene svalnatou paží, já instinktivně zvednu ruku k obraně, bohužel tu s nožem a on schytá další ránu, tentokrát přes dlaň a zápěstí.
„Néé,“ sténá bolestně a podél Theodorovy bariéry se sesune k zemi. „Nerrr...áá...aargh...“ I v lidské podobě zní jako vyjící vlk.
Theodor chvíli váhá, pak si k němu přiklekne a začne si prohlížet jeho rány.
„Nemel sebou,“ doporučí mu tiše. Vlkodlak ho možná přes svoje nářky ani neslyší. „Jinak ti to nemůžu ochladit.“
O nejbližším osudu popáleného proměněnce jsme se příšerně pohádali. Theodor ho v žádném případě nechtěl nechat na půdě Acadaemie pro případ, že by ho našel ten, kdo z něj to monstrum udělal. Já ho odmítala dát do péče městského felčara, protože vlkodlak pod vlivem transformačního lektvaru a nic zlýho netušící člověk je recept na pořádně krvavej koktejl. Nakonec jsme vlkodlaka nechali ležet v Theodorově pokoji, s ošetřenými ranami a pod paralyzujícím zakletím. Theodor ještě odněkud vylovil stříbrný řetízek a omotal s nim okenní kličku.
„Fajn,“ zhodnotil svoje dílo. „Ais, převleč se,“ vrazil mi do náruče šaty a pár bot z měkké kůže.
„A co přesně čekáš, že na tom plese zjistíme?“ Chvilku jsem přemýšlela, kam bych se šla převlíknout, měnit svršky před bezvědomým vlkodlakem a až příliš všímavým čarodějem se mi zrovna dvakrát nechtělo. Vlastně ani jednou.
„Asi neodejdeš a nenecháš mě převlíct se v klidu, že ne?“ zeptala jsem se pro jistotu.
„Ne,“ potvrdil mi Theodor, ale alespoň se ke mně obrátil zády. Rychle jsem si sundala košili a přetáhla přes hlavu šaty. Zkroutila jsem paže za záda a venkoncem marně bojovala se šněrovačkou, dokud se Theodor, pořád otočený ode mě a dívající se z okna, nezačal tlumeně pochechtávat.
„Potřebuješ pomoct?“ nabídnul se nakonec.
„Já nepotřebuju nic, ty mě chceš mít na plese,“ odsekla jsem vztekle. Do rukou mě brala křeč.
„Když tak pěkně prosíš...“ Větu nechal nedokončenou a chopil se dlouhých konců stuhy, kterou jsem zřejmě zašmodrchala do napodobeniny proplétaných ornamentů, jaké zdobí fasádu Acadaemie. Dlouho je rozmotával, se šněrováním si ale poradil tak rychle, až jsem začala přemýšlet, kde vzal tu praxi.
„Tak,“ utáhnul poslední smyčky, zavázal stuhy na uzel a třepnul mě rukou po zádech.
„Máš tu někde zrcadlo?“
Podíval se na mě skoro pohrdavě. „Co bych dělal se zrcadlem?“
„Pravda.“ Prohlédla jsem si je alespoň natolik, kolik jsem na sobě viděla i bez zrcadla. Šaty měly černý saténový korzet, jeden rukáv úzký, ze stejné látky, druhý široký, vlající, z vínově červeného hedvábí. Sukně, rozstříhaná do cípů, měla tři vrstvy, černou, temně purpurovou a jasně vínovou. Celkem vzato, na mravy Acadaemie to byla dost neortodoxní kreace.
Opřela jsem si jednu nohu o židli a začala si obouvat boty. Přes nárt měly šněrování skoro tak složité, jako na korzetu šatů.
„Takže co ode mě přesně čekáš na tom plese?“
Theodor zaváhal.
„Jak ti jde nenápadný, přirozený rozhovor a trocha flirtu, abys z chlapa dostala informace?“
„Jak psovi pastva,“ zhodnotila jsem se, podle mého soudu dost shovívavě, a omotala si příliš dlouhé tkaničky okolo kotníku.
Spokojeně přikývnul. „Prima. Takže ty zaměstnáš toho, koho ti řeknu, na tak dlouho, abych stihnul prověřit jeho pracovnu.“
Hrklo ve mně. „To znamená na jak dlouho?“
„Moc ne,“ ujistil mě Theodor bezstarostně. „Udělám to magicky, potřebuju se jenom dostat pryč ze sálu, aby ostatní necítili tak silný echa.“
„Fajn,“ zaváhala jsem. „To snad zvládnu.“
Theodor vzal za kliku. „Tak jdem.“
Cesta obytným křídlem a většinou hlavní budovy až k velkému sálu mi v neobvyklých botách připadala delší než obvykle, a navíc začala dlažba přes kožené podrážky dost studit. Zavzpomínala jsem, jestli alespoň na tanečním parketě čarodějové nešetřili dřevem. Paměť mě ohledně materiálu podlahy krutě zklamala.
Před vysoké, honosné dveře sálu jsme se dostali podivnou úzkou chodbou, ústící u úpatí schodiště. Koutkem oka jsem zahlédla v zrcadle po straně dveří vlastní odraz, červeně rozevlátý – rukáv, sukně, vlasy – než mě Theodor chytil za loket a lehce natočil směrem ke schodišti.
„Orindo,“ pronesl uctivě s pohledem upřeným na plavovlasou čarodějku a lehce před ní sklonil hlavu. Jeho ruka mi významně stiskla paži.
„Ráda vás znovu potkávám.“ Rty jsem do úsměvu prohnula skoro násilím.
Ghislaine Orinda Cantenay se naším šťastným shledáním zdála být překvapená ještě víc.
„Potěšení je na mé straně, slečno Aisling,“ hlesla nepřesvědčivě. Tmavozelený samet jí poslušně splýval z boků až na zem, černý živůtek měla zdobený zlatou výšivkou, kolem ramen pruh tmavozelené.
V tom jí bude strašný horko.
Orinda se rozhodla pro akci. Mírně si nadzvedla sukni, scupitala ze schodů a zmizela v sále.
„To šlo hladce,“ usoudila jsem.
„Celkem jo,“ souhlasil Theodor a usmál se na další příchozí.
„Hezký večer, Nero.“
Nera byla vysoká, robustně stavěná, věkem něco přes dvacet, v róbě barvy půlnoční modři. Rovné tmavé vlasy měla zastřižené těsně nad rameny, oči pečlivě obtažené černou linkou a ústa v dokonale přirozeném úsměvu. Zachtělo se mi propadnout se do země.
„Dobrý večer, Theodore.“ V hlase ani stopa po afektovanosti. Kdybyste tak věděla, slečno, jak mě vytáčejí dokonalé persony vašeho ražení.
„Dobrej,“ broukla jsem v odpověd na další Neřin úsměv. Sebevědomí se mi zahrabávalo pod zem rychlostí vyplašenýho eostalpa. Čarodějka pružně odkráčela do sálu, doprovázena šustěním hedvábí.
„A to byl kdo?“ sykla jsem na Theodora koutkem pusy.
„Nera si na alchymii dělá mistrovskou disertaci, myslím,“ odpověděl nepřítomně a prohlížel si další a další příchozí. Většina čarodějů a skorem všichni studenti sice dávali znát, že jsou pro ně večerní šaty a honosné obleky věc krajně nezvyklá, ale ani to mému sebevědomí zrovna dvakrát nepomohlo.
„Dobrý večer, pane rektore.“ Rektor Acadaemie v těžkém, důstojně nachovém plášti kývnul na pozdrav. „Už aby zvolili někoho jinýho,“ dodal Theodor potichoučku.
„Ais,“ ukázal mi pokud možno nenápadně na vysokého, hřmotného čaroděje v hnědém wamsu, „to je Mathan, ten pracuje přímo s vlkodlaky.“ Pro sebe jsem si přikývla; rozhodně na to vypadal. Na jeho rukou, krku a obličeji, jediných částech těla, které byly vidět, jsem si všimla několika jizev. Bohové ví, kolik jich schovává pod oblečením. Společensky jsem se na něj usmála a doufala, že to plnohodnotně nahradí už poněkud omleté „hezký večer, ráda vás poznávám“.
„Hezký večer, Theodore... čekáš na někoho?“ Postarší kostnatá čarodějka, na které i aksamit čímsi připomínal pytel od brambor, mě sjela ledově modrým pohledem.
„Na Lyalla,“ přikývnul můj společník.
„Dobře se bavte,“ popřála mu, mě na rozloučenou znovu proklála očima a odešla, téměř odběhla, pryč.
„Elowen,“ poučil mě Theodor. „Má na starosti lokální metamorfózy. Když jsem u ní byl naposled, snažila se nechat králíkům narůst plovací blány.“
„Jak tu mám asi zaměstnat?“
„Snadno.“ Mírně pokřivený úsměv, jaký teď Theodorovi pohrával na rtech, větší nějakou zákeřnost, to už vím. „Najde si tě a podrobí křížovýmu výslechu – kdo jsi, co máš co dělat se mnou, proč si na reprezentační ples Acadaemie bereš tak nevhodný šaty, věř mi, ty musíš akorát poslouchat.“
Promnula jsem v prstech jeden z mnoha cípů sukně. „Takže to bylo schválně?“
„Částečně,“ pokrčil rameny. „Hele, to je Lyall.“
***
Závěrečná část je tady.