Tanec mezi střepy (3. část)

Předchozí část je tady.

***

Lyall, jak se ukázalo, byl Theodorův spolužák. A Theodor rozhodně nemínil ztrácet čas; jen jsme vkročili do plesového sálu, přistrčil mě do Lyallovy náruče se slovy o mém nadšení pro tanec, které on nesdílí, a až příliš významným pohledem.

„Tvoje ztráta,“ sjel mě Lyall chtivýma očima. Celkem snadno mě vmanévroval na taneční parket, přiměl mě protočit se pod jeho vztaženou rukou a nespouštěl ze mě pohled.

„Ty jsi ta zaklínačka, viď?“ zeptal se po chvíli.

„Tady se nic neutají, jak tak koukám,“ povzdechla jsem si. Doopravdy, ale snad to vyznělo jako ironie.

„Na zaklínačku vypadáš fakt dobře.“ Lyallův pohled už začínal být jednoznačně vyzývavý. „A taky celkem dobře tančíš.“ Znovu mě podtočil pod rukou.

„Nepodceňuj mě,“ napomenula jsem ho. Nízko posazený hlas, upřený pohled zpod přivřených víček, klišé jako hrom, ale s tancem lehce zamotanou hlavou mě nic lepšího nenapadalo.

 Jeho ruka mi rádoby nenápadně sklouzla z lopatky k pasu. Když jsem se nebránila, úsměv se mu o kousek rozšířil. Přestal mi šilhat do výstřihu a jeho skořicové oči teď zíraly soustředěně a vytrvale do těch mých.

„Že se o tebe Theo nebojí,“ nadhodil řečnicky. Hlas mu chraptěl někde hodně hluboko v hrdle. Přitáhnul si mě k sobě tak blízko, že mezera mezi námi skoro přestala existovat.

„Nemusí,“ jenom s námahou jsem rozevřela zaťaté zuby, „ví, že se o sebe dovedu postarat.“

V tu chvíli jsem mezi dveřmi sálu na okamžik zahlédla Theodora.

Jestli nezjistil, co potřeboval, má smůlu. V tomhle nehodlám dál pokračovat.

„Varuju tě, pusť mě,“ pokusila jsem se vyslovovat jasně a srozumitelně, aby nedošlo k žádnýmu nedorozumění. Sevření jeho dlaní v odpověď zesílilo.

„A když ne?“

Možná by bylo fér zopakovat výhrůžku ještě podruhý, ale to už moje nervy nevydržely. Sesmekla jsem ruku z Lyallova ramene a s rozmachem mu vrazila facku. Chvilku na mě šokovaně zíral.

„Čubko,“ ulevil si pak, ale nijak zvlášť vztekle. Znělo to spíš jako univerzální reakce na až příliš častý okamžik, kdy záležitosti s dámou přestanou jít podle plánu.

„No to snad nemyslíte vážně,“ zaskřípěl mi za zády hlas té čarodějky, která nechávala králíkům růst plovací blány. Alewen? Elawen? Prostě jedné z našich podezřelých. Spolkla jsem poněkud nevhodné „smrtelně vážně“ a počkala si, jak bude rozhořčená strážkyně pořádku pokračovat.

„Nejdřív se tak... k sobě... prostě... jaksi...“

Zaujmout a zaměstnat, říkal Theodor? Hlavou mi bleskla nevhodná, ale celkem spolehlivá varianta.

„Jaksi co? Nejsem si jistá, co máte na mysli. Plazíme se po sobě?“ navrhla jsem přátelsky. Čarodějka vyprskla. Asi se nemohla rozhodnout, jestli je na mě naštvaná za narušení plesu nevhodnou činností, nebo vděčná za to, že tu činnost umím pojmenovat.

„A pak napadnete čaroděje Acadaemie!“ přešla to nakonec bez poznámky. Lyall za jejími zády se chtě nechtě usmíval.

„A jo,“ přikývla jsem, jako bych si díky jejím slovům vybavila nějakou dávno zapomenutou příjemnou událost. „Taky jsem jednou napadla výběrčího daní. Ale toho jenom slovně,“ zkusila jsem jí poskytnout další látku k moralizování. Nezklamala.

„No to je vrchol! Jak může mít pan Carwyn vůbec tu drzost přivést osobu vašeho postavení a reputace na reprezentační ples Acadaemie?“

„Já bych věděl,“ nechal se slyšel Lyall. Věnovala jsem mu samolibý úsměv.

„Budu si o vás muset s panem Carwynem promluvit,“ zakončila úderně čarodějka a otočila se jako na obrtlíku. „Kde je? Proč vůbec tančíte s někým jiným než s tím, komu děláte doprovod, a ještě...“ zarazila se znovu.

„Se po něm plazíte?“ navrhnul Lyall nevinně.

„Tak to prr,“ ohradila jsem se, než stačila čarodějka jakkoliv zareagovat, „plazil ses výhradně ty po mně, já tě ještě musela usměrňovat,“ významně jsem se zadívala na svoji levačku. Moralistka v plandajícím aksamitu mezi námi jen bezmocně soptila.

„Kde je pan Carwyn?“

„Ještě před chvilkou tu byl,“ ujistila jsem ji. Lyall na mě v náhlém zmatku několikrát vyděšeně zamrkal a pak se překotně ztratil v houfu kolemstojících.

„Ještě jednou hezký večer, Elowen. Bavíš se, Aisling?“ Zničehonic stál Theodor vedle mě a trochu neupřímně, ale vážně moc hezky se usmíval.

„Výborně,“ ujistila jsem ho stejně medově.

„Pane Carwyne, já musím trvat na-“

„Omluvíte nás, Elowen?“ skočil jí Theodor do řeči a než mu to stačila vyčíst, popadl mě nad loktem a trochu hruběji, než situace vyžadovala, mnou smýknul směrem k východu.

„Dělej, něco jsem zjistil,“ zamumlal tiše. Srovnala jsem s ním krok a uvažovala, co přesně má v plánu.

„Zkoušel jsem trasovat zaklínadla spojený s transformacema, ty, co se používaj na úpravu elixírů. Našel jsem nějaký ozvěny ve velký laborce, jenže je něco přemazalo. Někdo tam teď kouzlí a schovává po sobě stopy.“

„No, a není to ani Lyall, ani Elowen, takže je to jasný, ne?“ dovolila jsem si trochu optimismu.

„Není, protože to nebyl ani Mathan, zahlídnul jsem ho v sále, když jsem pro tebe šel.“

„Takže to může bejt vlastně kdokoliv?“ ověřila jsem si znechuceně.

„Kdokoliv, o kom nevíme úplně jistě, že sledoval tvůj výstup s Elowen,“ přisvědčil.

„Takže... kdokoliv.“

To moc růžově neznělo.

Theodor mě chňapnul za ruku a chvílema skoro vláčel za sebou.

„Ais? Máš nějaký zkušenosti s telepatií?“ zeptal se, když jsme zahýbali, alespoň podle mého odhadu, do křídla s alchymistickými laboratořemi.

„Ne,“ vydechla jsem úsporně.

Ne že by to byla nějak moc velká výhoda, ale pořád lepší, než na sebe ječet normálně.

Zamrkala jsem. Theodorův hlas se mi ozýval v hlavě, jenže cestou jaksi vynechal uši.

„Cože?“

„Ty to ani nezkoušej, jenom poslouchej,“ přikázal mi.

„S největší radostí.“

Když jsem konečně začala matně rozpoznávat chodby a uvědomila si, že se blížíme k laboratořím, přinutil mě Theodor zastavit se. Chvíli jenom beze slova stál a skleným pohledem se díval do zdi, pak zaostřil zpátky do našeho světa a souhlasně pohodil hlavou.

„Velká laborka, a pořád tam je,“ řekl tiše. „Ty půjdeš dveřma z týhle chodby,“ postrčil mě dál směrem, kterým jsme měli namířeno, „já to vezmu přes ty druhý. Počkej, až ti řeknu,“ zdůraznil, otočil se na patě a ztratil se za rohem. Tiše jsem se doplížila ke dveřím s mosazným štítkem Laboratorium magnum. Jak dlouho to Theodorovi může k těm druhým dveřím trvat?

Opatrně jsem se o dveře opřela a přiložila na ně ucho. Neslyšela jsem nic.

Ais, pojď! zadrnčelo mi v hlavě. Uskočila jsem o krok zpátky, zalomcovala klikou a vpadla do místnosti.

Dokonalá tmavovlasá Nera se po mně na okamžik nervózně ohlédla. Zároveň lehce, skoro mimoděk mávla rukou. Neviditelná síla si prorazila cestu skrz laboratorní stoly, ze kterých zbyly třísky a střepy, a mrštila Theodorem o zárubeň takovou silou, že se s tichými, nezřetelnými kletbami svezl k zemi a oběma rukama si svíral hlavu.

Na mě čarodějka magickou energií neplýtvala. Druhou rukou převrátila stolek u zdi, na kterém se zřejmě za klídnějších časů sušilo umyté sklo. Spousta baňek, několik chladičů se spirálovitými trubicemi, hromádka nálevek a halda dalších věcí, které jsem ani neuměla pojmenovat, se na podlaze roztříštily na tisíce střepů.

Tisíce malých, pekelně ostrých střepů. A já mám boty s tenkou koženou podrážkou.

Nera hrábla na poličku nad svojí hlavou, popadla malou, pořádně odrbanou knížku vázanou v ušmudlaném plátně a zamířila ke dveřím, u kterých ležel Theodor. Dalším proudem energie si vyčistila únikovou cestu od střepů. Sakra špatně si spočítala, jak daleko se taková lahvička rozprskne.

Rozběhla jsem se za ní, špičky jsem táhla po podlaze, jako když se děcka v zimě kloužou po zamrzlém rybníce. Přišla mi pod ruku kovová trojnožka; vděčně jsem si popadla a mrštila po čarodějčiných zádech. Tak nesmyslně nevyváženým předmětem se dost špatně míří, ale přece jenom jsem se jí trefila kamsi pod pravou lopatku. Vyjekla a zavrávorala, což mi stačilo k tomu, abych ji dohnala, popadla z nedostatku jiných možností za šňerování korzetu a smýkla s ní zpátky doprostřed laborky, na podlahu plnou ostrých skleněných hran.

Nera, bez plavné elegance, sebevědomého úsměvu a dokonalých očních linek už trochu uvěřitelnější, se zoufale snažila udržet rovnováhu, jak setrvačností cupitala napříš místností, ale při každém dalším kroku jí pod nohama zaskřípalo rozbité sklo. Podle kňučení bych si tipla, že se některé střepy hrdinně probojovaly skrz podrážky jejích střevíčků.

Kdybych ji kopla, nebo strčila, nebo něco, blesko mi hlavou, padne na ty střepy ještě rukama, a to už princezna nezvládne.

Jenže já nejsem taková mrcha. Nebo jo?

Pak se ozvalo bolestné zavytí.

Nera svůj taneček mezi střepy nevybalancovala a na všech čtyřech skončila i beze mě.

Klekla jsem si k Theodorovi a položila mu prsty na zápěstní tepnu. Jeho puls se mi zdál v pořádku.

„Jak je ti?“

„Nic moc,“ zabručel otráveně. „Připomeň mi, že se musím Lyallovi omluvit.“

„Byl to pěknej parchant,“ ulevila jsem si. Seděli jsme v Theodorově pokoji a já z okna sledovala odcházející členy městské rady, kteří přišli vlkodlakovi oznámit rozsudek za vraždu – doživotní žalář. Z bezpečnostních důvodů v menažerii Acadaemie, po tom, co se rektor a vedoucí alchymistického oddělení zapřísahali jmény celého panteonu bohů, že už v žádném případě nedostane možnost k útěku. Theodor, pořád ještě usykávající, když měl pohnout krkem, si prohlížel Neřiny pracovní záznamy, ten odrbaný zápisník, který si chtěla při útěku z laboratoře odnést s sebou.

„Neříkám, že nebyl,“ ozval se věcně, „ale mě připadá jako větší mrcha Nera.“

„Ta alespoň nikoho nezabila,“ odfrkla jsem. Za městskou radou kráčela vysoká žena v černé loktuši, vdova po chlapíkovi, kterého vlkodlak roztrhal, a v uctivé vzdálenosti za ní se ploužila další tmavá silueta – vlkodlakova vlastní manželka. Vezmi jeden, a ani nevíš, kolik dalších životů tím poznamenáš.

„To nezabila,“ uznal Theodor. „Ona to prostě brala jako vědeckej experiment.“

Seskočila jsem z okenního výklenku a natáhla ruku po čarodějčině sešitě.

„Můžu?“

„Radši to ani nečti,“ poprosil mě, ale zápisník mi podal. Znejistěla jsem.

„Proč to nemám číst?“

„Zjistíš, proč je Nera větší mrcha než on,“ pohodil hlavou směrem ke zvěřinci. „Byl to obyčejnej ksindlík, kam vítr, tam plášť, a hádám, že si nadělal pár nepřátel. A ještě ke všemu byl vlkodlak.

Přišel, jako všichni ostatní, pro lék. Jenže podle toho, co tu píše Nera, na něj měl jeden dryák od Mathana účinky opačný, ještě v něm povzbudil šelmu. Rozhod se toho využít a vyřídit si nějaký osobní účty. Jaký, to tu nepíše, ale jeden z těch potrhaných je jeho švagr. No, a tohle se mu asi zalíbilo a chtěl toho lektvaru víc. Neru zase zajímaly jeho amplifikační účinky, chtěla zjistit, co přesně má na vlkodlaky takovej efekt, tak mu míchala různý směsi, má tu zapsaný složení, konkrétní recepty, účinky, prostě si s ním dělala, co chtěla. Několikrát ho zřejmě málem zabila, jednou dostal epileptickej záchvat. A když to náhodou vyšlo, jak plánovala, vyrážel na lov jako vlk.“

Odložila jsem sešit na okenní římsu a sedla si na postel vedle Theodora.

„Lidi jsou bestie,“ povzdechla jsem si.

„Všichni ne,“ brouknul konejšivě Theodor, jednu ruku mi položil kolem ramen a přitáhnul si mě k sobě. Pak bolestivě zamrkal.

„Potvora jedna,“ utrousil a chytnul se za namožený krk. „Promiň, Ais.“