Písmák Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seDoufám, že zapomenu
05. 07. 2011
13
21
2398
Autor
Marcela.K.
Stačilo by, brát správně léky, nepít alkohol a mohl by žít plnohodnotný život s onemocněním, které u nás postihuje asi sedmdesát tisíc lidí.
Bylo jedenáct dopoledne a já se probudila.
Bylo to takové to probuzení, kdy nevíte, jestli jste utíkali, nebo spali.
Rozhlídla jsem se po naší ložnici a oddechla si.
Nebe se mračilo.
Někdy se probudíte a jste šťastní, že jste utekli ze snu.
,,A na tohle platíme daně,“ řekla jsem ošetřovatelce ve dvě hodiny v noci na sesterně.
,,Teda, já tě obdivuju. Jaký máš reakce. Já…já bych asi neuskočila.“
,,Klepou se mi nohy, je mi blbě…. bolí mě hlava…“
Ještě nikdy se mi to nestalo. Že nám občas pacienti nadávají, to známe. Někdy se brání, odmítají péči, ale tohle.
Přivezli ho po epileptickém záchvatu. Závislost na diazepam, alkohol.
Druhý den bez dávky …
Rozjížděl se už přes den. Denní směna nám ho předávala s tím, že nespal ani po zklidňujících injekcích do žíly.
Rádio v půlnoci puštěné jako u kolotoče.
Žiletky v ruce.
,,Ty žiletky vám schováme, až půjdete domů, dostanete je zpátky.“
,,Chachá, mám ještě jednu. Teď se oholím a až se bude domácí divit, řeknu, že mi to ofoukl vítr.“
Vykřikuje za zamčenými dveřmi.
,,To rádio musíte vypnout, ostatní pacienti potřebují klid. ..“
,,Ne! Tady nikdo není.“
..Jenže to máte puštěné moc nahlas, je to slyšet na vedlejším pokoji i na chodbě.“
Beru rádio a odnáším ho:,,Dostanete ho ráno.“
Už dvakrát jsem musela volat lékaře, aby nám přišel pomoci.
Injekce do zadku, prášky…nic nepomáhá.
Čtyřicetiletý chlap. Proklouzl kolem ošetřovatelky ven na chodbu… huláká, mluví se svými představami, vyhrožuje, nadává nám.
Ostatní pacienti vykukují z pokojů. Nechápou co se děje.
Lékař nařídil, že ho máme zamknout na observačním pokoji, dát mu časopisy, ať si nespí, ale ať nám neuteče.
,,Pokud nic nerozbíjí úmyslně, vyčkáme do rána…“
Signalizační zařízení je možné zaktivovat třemi způsoby.
Přivolání sestry lze vypnout na sesterně (k domluvě slouží telefon).
Zvonek z WC a lékařský alarm musí jít sestra vypnout na pokoj.
Je půl druhé v noci. Zvoní WC na observačním pokoji. Dělám chybu. Nepodívám se oknem ze sesterny. Netuším, že pacient stojí připravený za dveřmi…
Otevřu dveře a proti mně vystřelí ruka sevřená do pěsti.
Trhnutím hlavy a uskočením jsem se vyhnula ráně namířené do mého obličeje.
Stihla jsem přibouchnout dveře a zamknout je.
,,Máš štěstí, žes ji nedostala!“ řve za dveřmi.
Jo, mám. Jinak bych tu teď seděla s přeraženým nosem….
,,Nechoďte tam, nemluvte na něj. Tím se zvyšuje jeho agresivita.
Pokud to bude gradovat, vzbuďte mě, museli bychom volat policii a převézt ho do Kosmonos.“ Odpoví mi lékař do telefonu.
Čtyřicetiletý muž za sklem stále mluví s někým, kdo na pokoji není.
Znova zkouší přivolat sestru, tentokrát lékařským alarmem. Už chybu nezopakuji. Vidím přes observační okno, že je opět přichystaný za dveřmi.
Stresovaná zvukem alarmu, beru šroubovák a odšroubuji zástrčku signalizačního zařízení ze zdi…
Ticho jako by uvolnilo bolest, která mi tepe v hlavě.
,,Musím si vzít prášek. Strašně mě rozbolela hlava, asi jsem si nějak hnula krkem.“
Pacient celou noc nespí, chodí po pokoji, naklání se z okna, huláká do noci nesmysly, stěhuje nábytek na pokoji, kope do dveří…
Sedíme s ošetřovatelkou za skleněným průhledem se staženými žaluziemi, abychom ho nedráždily svojí přítomností.
Kontrolujeme , co provádí, vše je potřeba zapsat do ošetřovatelské zprávy o průběhu noční služby.
Stojím u okna v naší ložnici a nechci si vzpomenout, co se mi zdálo.
Stačí, že mám před očima stále ten obličej zkřivený zlobou. To jeho zarudlé, šilhající oko mi potvrzuje, že sny jsou barevné.
Pohled do zeleně trávníku naší zahrady mě uklidňuje….přemýšlím, jestli jsem už někdy měla tak veliký strach z druhého člověka, že jsem si ho vzala i do snu.
Doufám, že zapomenu…
21 názorů
Pro Vladimír:
Některé situace obecně (včetné chování pacientů) možná nelze předvídat. To jen moderní alibismus nás nutí stanovovat všemu pevné postupy; aby bylo posléze možné odhalit případně viníky.
Děkuji za avízo, v mnohém s tebou souhlasím.
Popis té noční události působí celkem "akčně". Mrazí z něj. A po jeho skončení - snad v průběhu čtení závěrečného odstvce - je zřejmě leckterý čtenář nucen se zamyslet na příčinami a důsledky popisované situace.
Tip.
Marcela.K.
05. 07. 2011
přeju ti sílu...jj, pohled zlejch očí se zapomíná strašně těžko, fyzická bolest přebolí
taky se mi něco podobného párkrát stalo, musím přiznat, že to pro mě bylo silnou motivací k bojovým sportům a posilování, asi by mi to při útoku moc nepomohlo, ale cítím se pak líp
osobně mě trochu uklidnuje představa, jak dotyčného vší silou kopu do rozkroku, až ječí fistulkou
ty to máš asi jinak, držím ti palce, víc asi nemožu
t
sepotvkorunachstromu
05. 07. 2011Marcela.K.
05. 07. 2011Marcela.K.
05. 07. 2011
Je to složité. Líbí se mi, jak je to napsané, má to spád. A i dobré vyústění. No a někdy je možná, pro personál, lepší, když ne všechno zapomenou, aby neztratili ostražitost a uměli v obdobných situacích jednat dle standardů, pro příště. Tedy můj názor.Vlastně i tak trochu zkušennost. *