Úžasné dny a konec na ostružinách

Úžasný den se nejdřív jeví louží,

náhle však ostružina v jejím lůně ejakuluje,

celí jsme blahem a prostoupí nás pach našich zvětřelin,

naše ústa pak padnou v trávu a ona i já krotíme marně pocit známé nejšťastnější chvíle.

Horký den i horká noc,

horký sen a známá slabost pro ostružiny v jejím klínu,

vstávám potichu a ulehnu dnes večer v její lože,

jím po kousku jednu a druhou po všech hrstech,

měl jsem chuť těch kouzelných plodů v mých ústech,

kterou snad už nikdy nezapomenu.

Dnešní oběd, to je hnus, když vzpomenu na včerejší zážitek,

nemám ani trochu času,

lapám po dechu,

přec zas znovu v den i noc běžím v ostružin něžný lůn, než skončí ta má poezie času.

A kdy a jak končí?

Vítám snadně krok za krokem podzim ostružin,

však stále cítím trochu trpce ten konec úžasných dnů,

ale konec té mé věčné žízně a nechci absťák po té šťavnaté víle,

a proto v duchu si jen opakuji,

že byly to jen ostružiny a bůh nechť suď.