Architektonika metafyzického jsoucna

melancholická šeď domů
zoufalé odpadky křčící se na chodníku
popraskané rty silnic, pomazané bahnem
vzduch plný špinavého smogu smutného průmyslu
dekadentní volání hejna havranů
v eliptickém soukolí, jež neví proč se točí
odpoutané duše vrhající se do propastí samoty
charaktery pokřivené jako větve stromů
iniciativní hormony burcující směšné a zbytečné lásky

-a nad tím vším se někde směje Sokratés-

zdrogované barvy boří epochu jistoty
svět znásilněný záporným znaménkem teploty
se studem oděl v barvách nevinnosti
a všechny elektrony mizí z kvantového prostoru
jen aby se zase objevily
jako herec před publikem žádajícím aplaus
kolem jsoucno bez účelu
existujíc z nutnosti zůstat jsoucnem
stejně jako sisyfovská práce lidských srdcí
houževnatost znamená tlačit se vpřed
abychom se odrazili zpátky

-a co na to strom?-

mlčenlivá moudrost, jíž nikdo nerozumí
zkosena zuby jež nepoznaly hlad
větve prosty listů spočívající na páteřích nezkrotných řek 

- už nepromluví -

vesmír je tichý
nikdo ho neposlouchá
kola velkého vozu
drkotají přes všechny ty zlé myšlenky
co ti někdy unikly z hlavy
břemeno probouzení padá beze zvuku na nohy
hranice porozumění nesahají ani po kotníky
přesto je tak těžké je překročit

-snažíme se posouvat-

skrz hranice dimenzí
přes něž nejde vidět
protože nemají v tvé hlavě místo.