Zmizení

   V místnosti ospale pomrkává žárovka. Světlo se vpíjí do dvou holých těl, jejichž obliny splývají a opět se oddělují v nespojitelnost. Cyklus smrti a znovuzrození. Hutný teplý pach klesá a zatěžkává bytí, ve vzduchu čpí horoucí závrať. Stoupají k vrcholu krátkého absolutního splynutí ve společném zániku.

   Měkce zakřivená kontura stínu ženského těla ulpívá na stěně. Šíje je jen tušena pod vlasy, které sahají až ke střetu konkávnosti s konvexností. Zde je zakleslá mužská ruka, která se v tiché bezbrannosti podřizuje pružnosti jejích beder a vychutnává nasládlou vlahost mladistvé kůže.

   S eskalujícím blahem zpočátku téměř neznatelně, postupně stále zřetelněji přichází i pocit prázdnoty. Prázdnoty a smrtelného chladu kdesi hluboko uvnitř, tam, kde dříve pociťovala hřejivé pulzující naplnění. Obava a pak strach jí začal zatemňovat mysl a vytlačovat veškerou příjemnost. Strach zesílil až ve vyděšenost.

   Ze všech sil se zapřela, aby unikla mužskému tělu, hbitým pohybem se vysvobodila z cyklu Fénixova. Vyděšenost jejích očí se střetla se směsí vzteku a překvapení žádající vysvětlení, které vyzařovalo z partnerových zřítelnic. Nesourodá kombinace pocitů obou na několik okamžiků uvízla polapena v prostoru a zatěžkala jej.

   „Co se proboha děje? Je ti něco?“

   „Já nevím. Nějak... jakoby... jakoby jsi se uvnitř mě dotýkal vnitřností.“

   „Co to blábolíš?“

   „No...“ jektala bradou „je to fakt divný, cítím takový divný chlad a... a...“ zavzlykala.

   „Ukaž.“ jeho nedůvěra rozvířila vzduch slaný jejími slzami.

   Zanořil prsty do hloubky a oba si naráz uvědomili, že je cítit nezvykle nasládlý pach. V jejím teple se prsty dotýkaly slizké měkkosti. Zkoumavě si prohlíželi lepkavou hmotu, která ulpěla na jeho prstech. Nezvyklá nedefinovatelná barva i konzistence a nechutný hnilobný zápach vnímaný děsem pročištěnými smysly sjednotil jejich pocity ve vyděšenou odpornost.

   „Asi máš nějaký zánět.“

   „Ne, to asi ne...“ třesoucím se hlasem z ní proudila nekonečná nejistota.

   Znova vnořil prsty do teď již zřetelněji chladnějšího měkkého prostoru. Jako břit skalpelu mu myslí projela myšlenka, že před několika málo minutami se podivoval její nezvyklé uvolněnosti. Nahmatal něco polokulovitě lepkavého, slizce vyklouzávajícího ven. Ve slabém světle se matně leskla hmota postrádající původní tvar i barvu, které prozatím, ale již ne na dlouho, konzistence dovolovala zachovat spojení se zbytkem orgánu. Pocítil nevolnost, která těsně následovala za uvědoměním si toho, na který orgán jeho oči vyděšeně zírají. Orgán, který bývá běžně chráněn pružnou měkkou stěnou vagíny.

   „Musíš k doktorovi.“ jeho nejistota se připojila k její.

                                                                        ***

   Na čele běžně téměř nehybném se zračila obava o pacientku.

   „Kdybych nevěděl, že jste byla před dvěma týdny na preventivní prohlídce, tak bych tomu nevěřil. Tehdy bylo vše v pořádku...“ V hlase zazněla bezradnost.

   „Žádná děloha, vejcovody, vaječníky, vagina... Prostě nic. Žádné vnitřní pohlavní orgány.“

  Chtělo se jí plakat, ale nedostávalo se jí síly.

   „Ale přitom nejsou nikde patrné stopy po žádném zákroku, žádné rány nebo jizvy. Vypadá to jakoby jste se narodila bez pohlavních orgánů. Ale tak to není, zde je i snímek z minulého ultrazvuku.“ Zamyšleně se odmlčel.

   „Zmizely, prostě zmizely.“

  Rozevřela rty do němého výkřiku.

   „Jste věřící, slečno?“

  Neznatelně kývla.

   „Řekl bych, že je to takový anti-zázrak. Asi bych to neměl říkat, ale asi je třeba hledat odpověď mimo lékařské knihy.“ Odmlčel se. „Ale teď ještě musíme ošetřit ta střeva a zabránit šíření infekce z nekrotických tkání. Opravdu vás nic nebolí?“

   „Ne. Jen mám takový divný pocit chladu.“

   Jeho věkem postříbřené spánky se nyní zdály ještě ryzejší.

***

   Vlhký vzduch kostela ztěžklý modlitbami na ni dosedl jako unavený pták. Rty několika třesoucích se stařenek znepřítomněle opakovaly neslyšná slova. Hlas zbožné pokory, která ji kdysi naplňovala po vstoupení do svatostánku, teď zazníval v jejím nitru slaběji. Vážní světci uvěznění v dřevěných rámech na ni shlíželi s přísností, která ale byla stejně bezmocná jako jejich dvourozměrná těla. Uzavřela se do svého soustředění k vroucí modlitbě.

   Přijala svátost smíření a její modlitby se stávaly stále úpěnlivější, až se přísná vážnost neživých svatých proměnila v něžný soucit. Jen Bůh stále mlčel...

***

   Její řasy se zachvěly rozpaky. Z druhé strany stolu k ní dolehlo očekávání. Odpověď jí uvízla v hrdle.

   „Nejsem sice lékař, ale potřebuju znát maximum souvislostí. Samozřejmě nemusíte odpovídat, ale... Zkrátka, čím více informací, tím líp. Z mým mnohaletých zkušeností vím, že podobné obtíže často souvisí s vírou a snad ve sto procentech případů s pocitem provinění. Je to tak i u vás? Myslíte si, že jste hřešili?“

   „Já, ano, ale přítel... není věřící.“

   „Možná je to rouhačské, ale kdybyste to za hřích nepovažovala..., možná...“ Nedokončená myšlenka zůstala viset v prostoru.

   Poslední léčitelova věta jí v hlavě zněla jako odbíjení poledních zvonů. Ono možná se nyní stalo nositelem naděje, vehikulem, ve kterém se rozpouští jak hřejivé uklidnění, tak i zúskostňující obava. Snad kdyby si odpustila... Ale měla si co odpouštět? Teď se již necítila provinile. Byl to tedy hřích? Provinění proti čemu? Proti něčemu, co bylo někde psáno a od dětství jí to bylo stále znova a znova opakováno. Introjekt. Jen pouhý introjekt. Splasklo to jako duhová bublina. Nevěří na hříchy. Od teď a navždy.

   Nevýslovná úleva se jako hřejivý med roztekla po celém těle a blažeností ožila každá buňka. V podbřišku pocítila rozvíjející se teplo, které pozvolna vyplnilo prázdnotu.